Chodkyně Drahotovy o rivalitě: Pořád nás srovnávali, závisti se neubráníte | iSport.cz
Marie Sehnálková
24. října 2020 • 04:30

Chodkyně Drahotovy o rivalitě: Pořád nás srovnávali, závisti se neubráníte

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Plzeň - Karviná: Papadopulos přesnou hlavičkou posílá hosty do vedení 0:1!
Opava - Baník: Hromadná šarvátka po konci zápasu! Zavadil vyjel na rozhodčí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Stejný úsměv, vlasy, oči i dolíček na bradě. Že jsou jednovaječná dvojčata Eliška a Anežka Drahotovy zkrátka nezapřou. Ještě nedávno dokonce závodily i ve stejné disciplíně, v chůzi. Pak se ale Elišce přestalo dařit. Jaké to je, když vás neustále srovnávají s úspěšnějším dvojčetem? A jak obě vzpomínají na období sportovní rivality? To prozradily v rozhovoru pro iSport LIFE.



Časy, kdy se předháněly na závodech jsou už dávno pryč. Zatímco staší z obou dvojčat, Anežka, se sportovní chůzi věnuje dodnes, Eliška se rozhodla vrhnout se na studium architektury. „Měly jsme dva sny. Obě jsme se chtěly stát architektkami a být úspěšné ve sportu. Paradoxně jsou ale tyto cíle naprosto neslučitelné. Je super, že si každá plníme jeden z nich,“ shodují se.

Anežka (vpravo) studuje Vysokou školu tělesné výchovy a sportu. Eliška se věnuje architektuře
Anežka (vpravo) studuje Vysokou školu tělesné výchovy a sportu. Eliška se věnuje architektuře

Pletou si vás lidé často?
Anežka: „Teď už zase tak často ne, protože se nevyskytujeme na stejných místech. Dřív to bylo ale docela časté.“
Eliška: „Teď už si nás lidé spletou opravdu málokdy. Vypadáme jinak než v dětství. I když teď nám rodiče říkali, že si začínáme být zase více podobné.“
Anežka: „Jsme teď obě v jiných životních drahách a už se tolik nepotkáváme. Máme i víc rozdílných přátel. Kolikrát se někdo i diví, že má jedna nebo druhá sestru. Musím ale říct, že dřív nás to občas už i štvalo. Každé dvojče chce mít svoji identitu a když vás zaměňují, vadí vám to. Jsme rády, když lidé ví, že Eliška je Eliška a Anežka je Anežka.“

V čem jste si kromě vzhledu ještě podobné?
Anežka: „Spojuje nás cílevědomost, ať už je to ve sportu nebo třeba ve studiu. Chceme dosáhnout toho svého a dokážeme si zatím jít.“

A v čem se naopak lišíte?
Eliška: „Myslím, že Anežka je sdílnější a ráda mluví s lidmi o svých pocitech a problémech.“
Anežka: „Nechtěla jsi spíše říct, že jsem otevřenější?“
Eliška: „Ano to je diplomatičtější.“ (smích)
Anežka: „To je opravdu velký rozdíl mezi námi. Ne že bych vyprávěla na potkání o svých problémech, ale jsem prostě víc upovídaná. Další rozdíl je v tom, že Eliška je o hodně pečlivější než já.“
Eliška: „Na některé věci asi opravdu ano, třeba co se týče některých organizačních záležitostí.“

Jak snášíte to, když vás někdo srovnává?
Eliška: „To je samozřejmě hodně nepříjemné, a obzvlášť tehdy, když jsou lidé v opačných životních situacích. Když se Anežce na závodech dařilo a mně ne, lidé se často ptali: Proč ti to nejde tak jako Anežce? Co na takovou otázku chcete říct. Tohle neustále porovnávání mě dříve hodně trápilo. Teď jsme ale starší a jsme obě někde jinde, takže se naše životy už ani srovnávat nedají.“
Anežka: „Myslím, že to je jedna z největších nevýhod, když máte dvojče nebo sourozence, který je narozený blízko vás. Srovnání se zkrátka neubráníte. Zažila jsem to třeba i teď s vysokou školou. Když jsem začínala studovat Vysokou školu tělesné výchovy a sportu, přemýšlela jsem, jestli je stejně dobrá jako Eliščina architektura. Musím ale říct, že mít stejně starou sestru má i spoustu výhod. Dělaly jsme spolu opravdu všechno, podporovaly jsme se, ale zároveň i předháněly a tím motivovaly k lepším výkonům.“

Hrálo, Eliško, srovnání se sestrou roli i v tom, že jste se rozhodla v roce 2014 vyměnit disciplínu a začala jste se věnovat dráhové cyklistice?
Eliška: „Určitě. Začala jsem tehdy cítit, že mi ujel vlak. Bylo pro mě těžké neustále se honit za Anežkou. Zpětně si myslím, že to bylo trošku ukvapené a, že jsem se nemusela za každou cenu snažit dohnat ji, ale třeba se jí jen trochu přiblížit. Každopádně tehdy jsem cítila, že mi to neustálé dohánění bere opravdu hodně sil.“
Anežka: „Mně připadne, že ti hodně pomohlo, když ses začala věnovat něčemu jinému, kde ses mohla realizovat podle sebe bez ohledu na mě.“
Eliška: Ano, já na období dráhové cyklistiky vzpomínám hrozně ráda. Měla jsem skvělého trenéra a byla to hrozně fajn změna. S nástupem na vysokou školu jsem ale začala cítit, že nemám závodní ambice a chci se raději věnovat studiu.“

Ovlivňovaly rozdílné výsledky ve sportu i váš vztah?
Eliška: „Ano, v tu dobu jsme sport vnímaly jako středobod všeho. Nebyla jsem na Anežku naštvaná, přála jsem jí to jako žádné jiné soupeřce. Nejvíc jsem to ale přála sobě. Pochopitelně, lehké závisti se neubráníte, i když je to vaše vlastní sestra. Více než závist ve mě ale rozhodně převládalo to, že jsem jí to přála. Každopádně životní období, kdy jsme si kvůli výsledkům moc nerozuměly, bylo docela dlouhé a určující pro můj další vývoj.“

Jak na to období vzpomínáte vy, Anežko?
Anežka: „Pamatuju si to přesně, bylo nám devatenáct. Rok před tím jsme obě stály na podiu na juniorském mistrovství Evropy. Já jsem kromě toho pak jela i na mistrovství světa dospělých, kde jsem taky uspěla. Eliška tenkrát nejela, navíc se v tu dobu zranila, a právě tehdy jsem to začala vnímat. Pozornost se hodně zaměřila na mě. Další rok byly rozdíly mezi námi ještě větší. Pak jsem navíc vyhrála i juniorské mistrovství světa, a to ve světovém rekordu. Najednou propast mezi námi byla strašně velká. Byla jsem v tu dobu hodně ovlivněná touhou po vítězství a nebrala jsem na Elišku moc ohled. Teď je mi líto, že jsem ji víc nepodpořila.“

Jak se na to celé díváte teď s odstupem zhruba šesti let?
Eliška: „Zpětně musím říct, že bych bezstarostná juniorská léta raději prožila jinak než věčným poměřováním se ségrou. Nebylo to úplně nejšťastnější období mého života, takže se k němu moc často nevracím. Vlastně si na to celé zase tak dobře ani nepamatuju.“
Anežka: „Když jsme byly loni s Eliškou na Mallorce, chtěla jsem se o tom celém pobavit. Chodím na terapie a tyhle vzpomínky mi pořád trochu hlodají v hlavě. Eliška mi ale řekla, že si na to už ani moc nepamatuje. Mozek se zkrátka snaží nepříjemné věci vytěsnit.“
Eliška: „Nebyl to žádný teror a žádné trauma z toho nemám. Člověk to tenkrát v mládí moc hrotil. Teď už mám větší nadhled než v devatenácti. Když chcete uspět ve sportu, nedaří se vám a nejbližšímu člověku, s kterým jste denně, ano, není to pro psychiku úplně dobré. Teď už každá děláme něco jiného, v čem jsme dobré a co nás naplňuje.“

Nelitujete někdy, Eliško, že jste ze sportovního odvětví odešla předčasně?
Eliška: „Dveře ke sportu jsem nadobro zavřela s nástupem na architekturu a nebylo to jednoduché. Teď bych ale rozhodně neměnila. Profesionální sport je hrozná dřina.“
Anežka: „Náš tatínek je stavební inženýr a naším prvním snem se ségrou bylo stát se architektkami. Vždycky se nám to hrozně líbilo. Táta ale říkal, že stavebních inženýrů je málo, že musíme být architektkami. A já jsem hrozně šťastná, že si Eliška náš dětský sen dokázala splnit.“
Eliška: „Obě jsme měly dva životní cíle, jeden být dobré ve sportu, druhý stát se architektkami. Tyto životní cíle ale paradoxně vůbec skloubit nejdou. Říkám si tedy, že je super, že si každá plníme něco.“

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?
Eliška: „Mým je dostudovat na fakultě architektury. Jsem aktuálně v pátém ročníku, ale kvůli studijnímu pobytu mám před sebou ještě jeden rok. Ráda bych pak ještě absolvovala nějaký kurz v zahraničí a našla si místo pro život podle aktuální nabídky práce.“
Anežka: „Můj největší cíl byl absolvovat olympiádu a potom dle situace možná skončit a začít se věnovat oblasti výživového poradenství nebo třeba zátěžovým testům pro sportovce. Líbilo by se mi pomáhat lidem se zlepšováním výkonů ale třeba i kvality jejich života. Zároveň ale není jisté, kdy bude konec mojí sportovní kariéry. Olympiádu mám každopádně zatím ještě stále před sebou.“

Anežka Drahotová

  • * 22. července 1995, Rumburk
  • Studentka Vysoké školy tělesné výchovy a sportu PALESTRA
  • Juniorská světový rekordmanka v chůzi na 10 km
  • Vicemistryně Evropy v chůzi na 20 km (2014, 2018)
  • Pětinásobná česká šampionka v chůzi na 20 km

Eliška Drahotová

  • * 22. července 1995, Rumburk
  • Studentka Fakulta architektury ČVUT v Praze
  • Bronzová medailistka v chůzi na 10 km z mistrovství Evropy juniorů (2013)
  • Bronzová medailistka v chůzi na 20 km z mistrovství ČR (2014)
  • V roce 2014 se začala věnovala dráhové cyklistice
  • V roce 2016 definitivně ukončila sportovní kariéru

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud