Nesmíš nikdy zradit oštěp! Špotáková s Issovou o Zátopkové i filmu

V jednom z domů v Unhošti u Kladna poletovaly po zahradě čtyři děti podobného věku. Jedna z věcí, která obě kamarádky spojuje. „Máme stejně staré děti, každá dvě, zájem o sport. Podobné jsme i v tom, jak bojujeme s nervozitou. Navíc i věk je stejný,“ popisuje Issová, jejíž partner David Ondříček film o nejslavnějším páru československé sportovní historie natočil.

Vydržely si povídat dlouho přes hodinu, hodně se nasmály, mladší z dětí jim několikrát přišly sednout si na klín. Ale ani tím se nenechaly vykolejit. „Tak, a teď si to zpracujte!“ culila se Špotáková, která se chystá na pátou olympiádu. „To jsem celá já. Žvaním a žvaním a chudáci, co to musejí zpracovávat.“

Ale zpracovat tohle společné interview dvou čtyřicátnic byla radost.

Báro, jak se vám líbí Martha v roli Dany? Měla jste už možnost spolu s dalšími vybranými hosty film vidět.
ŠPOTÁKOVÁ: „Celý film je super, můžu říct samé superlativy. Je to přesné vystižení postav a tehdejší doby. Mě překvapila i přesnost házení. Opravdu nás to všechny uchvátilo! Člověka to stáhne sedmdesát let zpátky.“ 
ISSOVÁ: „To se hezky poslouchá.“

Martho, vy jste s trenérem Rudolfem Černým řešili i detaily, jako dokončení oštěpařského pohybu a Danino slavné poskakování na pravé noze při odhodu…
ISSOVÁ: „Ano, to mi šlo nejspíš nejlíp z celého hodu. (smích) Na to jsem se vždycky těšila. Naštěstí existují filmové záznamy Daniných hodů, hodně jsme vycházeli z jejího slavného hodu na olympiádě v Helsinkách. Já jsem těch archivních, dobových materiálů viděla víc a tohle poskakování po jedné noze byl její signifikantní prvek. S tím mi právě pomohla Bára.“

Jak přesně?
ISSOVÁ: „Měli jsme dvě fáze tréninku. Film Zátopek se připravoval nesmírně dlouhou dobu, poprvé se zdálo, že natáčení bude asi před osmi lety. Tehdy produkce oslovila Duklu, jestli by nám někoho nedoporučili, a volba padla na Rudu (Černého). Ten se po nějaké době vracel k trénování a měl na mě spoustu času. Bára se tehdy vedla sama. Jednou jsme se všichni potkali na Julisce.“

To muselo být zajímavé setkání.
ŠPOTÁKOVÁ: „Koukala jsem, co je to za oštěpařku.“ (smích) 
ISSOVÁ: „Hned se ptala: Co to tady vyvádíte? Věřím, že musela být dost v šoku.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Říkala jsem si: Koho si to Ruda vzal do skupiny? Ale když jsem běžela blíž, hned jsem Marthu poznala. Takže mi bylo jasné, že v tom nejsou sportovní ambice.“

Vy jste se předtím neznaly?
ISSOVÁ: „Já jsem samozřejmě Báru znala a byla jsem její velká fanynka. Dá se říct, že jsme se znaly virtuálně. Hned jsme se přirozeně daly do hovoru.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Pak jsme měly společný dvojrozhovor, kde jsme zjistily, že máme dost společného.“

Co třeba?
ŠPOTÁKOVÁ: „To by byl dlouhý seznam. Třeba stejný věk, zájmy, podobně staré děti.“ 
ISSOVÁ: „Chodily jsme ve stejné době do klubu Belmondo na Znouzectnost, tam jsme se musely někde protnout. Pak se nám podobně rodily děti.“
ŠPOTÁKOVÁ: „Dělaly jsme si srandu, že jsme se vzájemně inspirovaly.“ 
ISSOVÁ: „Celkově je tam hodně průsečíků. Především mi Bára pomohla při házení. Byla to ona, kdo přišel s důležitou myšlenkou. Říkala: Kašlete na trénink oštěpu, jak se hází dneska, a zaměřte se na Danu. Na její specifické věci.“

Na co konkrétně?
ŠPOTÁKOVÁ: „Při rozběhu kýve rukou a hlavně jde o to její poskakování po odhodu. Plus rozběh…“ 
ISSOVÁ: „Musela jsem udělat maximum, abych se k ní přiblížila. Bylo to opravdu hodně jiné. Během mé přípravy k tomu nikdo nepřistupoval tak, že bych měla začít házet jako oštěpařka. Šlo o to, abych si osvojila pohyb a techniku natolik, aby mě při natáčení neobtěžovalo, že to nemám v těle. Abych na to nemusela myslet. Chtěli jsme, aby si sportovci, když to uvidí ve filmu, řekli: Je to v pořádku.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Já jsem právě ani nečekala, že to bude tak autentický. Scény, které člověk viděl černobíle, jsou hrané herci, ale jsou dokonale rekonstruované. Hlavně ten slavný polibek je tam zásadní. A ten je teda… Všem spadne brada!“ 
ISSOVÁ: „Důležité bylo, že David (režisér a Issové životní partner Ondříček) a Honza Muchow, který jako první přišel s tématem Zátopka a vnuknul Davidovi myšlenku, aby se tím příběhem začal zabývat, jsou velcí sportovci a milovníci sportu. Od začátku byla úzká spolupráce právě se sportovci nebo i s Bárou a Rudou (Černým). Věděli jsme, že nechceme podcenit sportovní stránku věci.“

Aby to bylo co nejrealističtější.
ISSOVÁ: „Ano. Dlouho a intenzivně se připravoval i Václav (Neužil) na roli Emila s běžeckým trenérem Honzou Pernicou. David se hned na začátku sešel s Honzou i dalšími běžci a ptal se jich: Co vám nejvíc vadí na sportovních filmech a co vás dráždí, když se běhá?“

Co mu řekli?
ISSOVÁ: „Že lidi běhají pomalu a je to vidět. Takže udělali seznam nešvarů, kterých se snažili vyvarovat a na které se během přípravy hodně dbalo a myslelo. Všichni, kteří ve filmu běhají, tedy běžecký komparz, jsou skuteční běžci.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Všimla jsem si, že když tam někdo běží, je fakt vidět, že běží rychle. To se mi na tom hrozně líbilo. Jak se to míhá, tak má člověk pocit, jako by sledoval Diamantovou ligu.“ 
ISSOVÁ: „Asi nikdy jsem nezažila, že by všichni pracovali s takovým nasazením, láskou a energií. Běžci, kteří hráli kolabující maratonské běžce, si skutečně nakoukali dobové materiály, aniž by jim to kdokoliv říkal: Oni se do toho tak ponořili, že sami o sobě udělali takovouhle přípravu. My jsme na to jenom zírali. Václav nikdy neběhal, ale má talent i předpoklady.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Běží rychle a přitom tak uvolněně, že mu věříte, že by tu pětku tímhle stylem uběhl. Kdyby tam křečoval, tak vidíte, že je to někdo, kdo vykřečil dvoustovku, a dál nemůže. Ale na něm vidíte, že to běží uvolněně. To jsem taky obdivovala. On tě, Martho, bohužel, zastíní.“ 
ISSOVÁ: „Ale to je Zátopek! Film, který stojí a padá na Vaškovi. Do určité míry to nese i příběh Emila a Dany.“

Je vidět, že se Václav Neužil fyzicky změnil. Shodil osm kilo a ve filmu opravdu vypadá jako vytrvalec. Souhlasíte?
ŠPOTÁKOVÁ: „Naprosto. I pamětníci tam opravdu viděli Zátopka i Danu. Potvrzovali to rovněž dávní veslaři, kteří se s nimi vídali hodně často. Jste oba skvělí herci, takže to umíte napodobit i fyzicky. A ještě bych dodala, že to výtečně zvládají i s přízvuky, které pro ně byly typické. Což je věc, která lidem často trhá uši, jsou na to hákliví, když jim něco nesedí. Stejně jako když se běží pomalu a je to vidět. Oni to všechno zvládli.“

Martho, jak jste na to s Václavem Neužilem šli?
ISSOVÁ: „Od začátku jsme mluvili s Davidem o tom, že by bylo hezké autenticky zachytit i jejich projev, který byl velmi specifický. Václav má přitom úplně jinak posazený hlas. Naštěstí bylo historických materiálu docela dost. Nejdůležitější záznamy, ze kterých vycházel, je pár záběrů, kde Emil něco dělá a neví, že ho točí. To jsou takové momenty, které jsou pro člověka hrozně důležitý a hezký. U Dany toho materiálu není tolik, ale existuje nahrávka, na níž oba povídají o celém svém životě. To jsme hodně poslouchali.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Hlavně jsi s ní mohla mluvit osobně.“ 
ISSOVÁ: „Ano. Ale snažila jsem se zaměřit na mladou Danu. Ona byla neskutečně pyšná na to, že je holka ze Slovácka. A nikdy dialekt neopustila.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Je pravda, že taky byla jiná.“ 
ISSOVÁ: „Všichni se shodovali v tom, že Dana byla celkem číslo. Nebyla žádná holka při zdi. Byla to prostě holka z vojenské rodiny a myslím, že v jejich vztahu s Emilem to byla ona, kdo to tam držel. Dívat se na ni jakou na starou paní bylo pro mě až zavádějící v tom, o co jsem se snažila.“

Jak probíhala jazyková příprava?
ISSOVÁ: „Oslovili jsme Báru Svobodovou z Uherského Hradiště. Ona je jazykovědec a pomáhala nám s úpravou dialogů do odpovídajícího tvaru. Pro mě ve slováckém, Emil byl z Kopřivnice, měl severomoravský přízvuk. Já jsem se snažila posadit si hlas trochu hlouběji a Václav naopak výš, protože Emil měl specifický projev a hlas měl docela vysoký.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „A to se tam povedlo, z toho jsme byli taky vedle.“ 
ISSOVÁ: „Byla to sázka do loterie. Tohle jsou věci, které můžou velmi zahrát pro vás, ale když člověk nenajde hranici, která je velmi tenká, může to pak působit trapně. Až jako určitý výsměch. Ale já jsem během natáčení koukala na Václava a říkala si: Tohle není, že hraje, on se skutečně proměnil. On se s tím Emilem prolnul a prostě se jím na tu dobu stal.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Absolutně! Prostě to bylo dotažené do detailů.“

Jaký máte nejsilnější zážitek z osobního setkání s paní Danou?
ŠPOTÁKOVÁ: „Asi z doby, kdy už jí v nemocnici nebylo moc dobře. To mi dala jako pochvalu čelo, takové čelíčko, je to i vyfocené. To dělala často. Ale jako oštěpařku mě moc nechválila, když jsem byla mladá. Na pár závodech mě to mrzelo, ale dneska jsem za to ráda. Protože je to asi dobře. Než někomu mazat med kolem huby.“ 
ISSOVÁ: „Myslím si, že jedna z Daniných vlastností byla upřímnost. Naprostá upřímnost. Jak věci cítila, tak je dávala ven. I když někdy je to krutý.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Ve finále za to člověk musí být rád. Pokud je sebekritický a chce se zlepšovat, potkávat se s takovými lidmi je ta nejlepší cesta. Vyzařovala z ní až do konce života neuvěřitelná energie, elán. Měla přehled o všem. I o atletice, pořád se ptala. Jak jí to myslelo! Byli jsme za ní v nemocnici i potom, co měla mrtvičku. Druhý den si přezpívávala slovácké písničky, básničky, dětské říkanky. Sestřičky ji obdivovaly. Všechny babičky tam ležely, a ona okamžitě začala cvičit. Jakmile padla na postel, tak točila nohama, zvedala ruce. Ta neuvěřitelná chuť žít!“ 
ISSOVÁ: „Ano. Nepustit to.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Měla hrozně živou hlavu, daleko víc než my. Pořád byla vtipná, všemu se smála. Měla i takové drsnější narážky kolikrát.“ 
ISSOVÁ: „Mně říkala Ivanka Roháčková, že když byla naposledy v nemocnici, nechali pro ni udělat polštář s portrétem Emila. Ona na to tak koukala, pak si ho dala pod záda a řekla: Dobrý, tak jsem zase po dlouhé době dostala Emila do postele. (smích) Já si vzpomínám, že mě Bára vzala za Danou do nemocnice, ze které se ještě na dlouhou dobu vrátila domů. To bylo setkání s její upřímností.“

O co šlo?
ISSOVÁ: „Ona mi řekla, že vlastně nemá žádnou velkou radost, že ten film chceme točit. Že si to nepřeje. Ukecal ji někdejší zápasník Karel Engel, který se s Davidem skamarádil a s filmem hodně pomohl. Strašně dlouho si s námi povídal a vyprávěl nám zážitky, on byl totiž opravdu blízký kamarád Emila a Dany a měl neskutečné množství vzpomínek. Byl moc důležitý pro ten příběh, navíc právě díky němu Dana kývla a dala osobnostní práva na užití celého jejich příběhu. Ale přestože tohle udělala, v té nemocnici mi natvrdo řekla, že sportovní filmy jsou blbý, protože herci nikdy nejsou dobří sportovci a podání sportovních výkonů u nich vypadá vždycky trapně.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „A co jí vadilo nejvíc, byl Emil. Pořád opakovala, aby ho nehrál nějakej čičmunda. Emila bude hrát čičmunda, a to nemůžu dopustit!“ 
ISSOVÁ: „Já jsem to tam i dala. V jedné scéně se s Václavem honíme, přetlačujeme se o dveře a jako pozdrav Daně jsem tam řekla: Mě nepřetlačíš, ty čičmundo jeden! To mi opravdu pověděla asi desetkrát. Říkala, že Emil nejde zahrát, že to prostě není možné, že mu ublížilo tolik lidí okolo politických věcí... A že už má averzi poslouchat o svém příběhu v přibarvených verzích, kdy někdo z historky udělá něco jinýho. Bylo jasné, že filmu nebyla nakloněná. Ale vždycky říkala: Nic ve zlém, to není nic proti tobě.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Martha pak vytáhla mobil a povídá: Počkat, vždyť já mám přece Václava, když ho zkusili nalíčit. Už jsme úplně odcházeli. Tak na to koukla… Bylo vidět, že se jí líbí.“ 
ISSOVÁ: „Ale já jsem i tak z toho setkání odcházela opravdu dost schlíplá.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Tohle byla aspoň taková první vlaštovka.“ 
ISSOVÁ: „Byla to naděje. Stejně jako její oslava 97. narozenin. To je vzpomínka, která ve mně zůstane navždy. Šli jsme jí popřát, ona byla rozjetá, byli jsme tam asi tři a půl hodiny. Měla jsem pocit, že odtud odcházím s nastřelenou energií. Právě tam mi Dana řekla: Tak, pojď, poklekni, já tě tady před zraky všech pasuju svojí čestnou náhradnicí. A skutečně, já jsem poklekla, ona mi poklepala na obě ramena, na hlavu a řekla, že nikdy nesmím zradit oštěp. Že už nikdy nesmím propagovat žádný jiný sport, oštěpu být věrná. A že až tady nebude, tak to mám za ni všechno vzít.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Bylo to ve srandě, ona vždycky sršela vtipem.“ 
ISSOVÁ: „Měla jsem pocit, jako bych šla na mejdan za nějakou kámoškou. Odcházela jsem úplně vysmátá, šťastná a neskutečně našlápnutá.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „U Dany to vždycky takhle fungovalo, i když tohle bylo ještě výjimečnější. Setkáš se s paní, které je pětadevadesát, a máš pocit, že žiješ.“ 
ISSOVÁ: „Tehdy už jsem byla vybavená, měla jsem od Davida v telefonu poslaný jeden Václavův závod. Myslím, že to byla slavná pětka z Helsinek. To jsem jí pustila, Dana na to koukala, vůbec nic neřekla. Pak mi to vrátila, měla slzy v očích a říkala: No, tak takhle to tam přesně bylo. A začala nám vyprávět, co tam zažili, co se dělo, s kým se potkali, jaký byl ten den. Tehdy jsem si říkala: No, tak to vypadá, že jsme prošli. Pak jsem jí pustila nějaký tréninkový hod s Rudou, ona se na to koukala a říkala: No, z vysokých nohou, ale to už se nechá!“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Já hážu taky z vysokých nohou, někdy se to dá. Musíš na to mít.“ 
ISSOVÁ: „Tehdy nám dokonce nabídla, jestli bychom nechtěli, aby se v tom filmu někde mihla. Byli jsme domluvení, že Dana bude při scéně, jak běžíme Stromovkou. Bohužel, pět dní před tímhle natáčením jí odvezli do nemocnice a už se to nezrealizovalo.“

Ale postupně to v ní asi uzrálo, že se na ten film těšila, že?
ŠPOTÁKOVÁ: „Ano, nebo aspoň s tím souhlasila, což bylo důležité. Vnitřně se s tím ztotožnila.“ 
ISSOVÁ: „A myslím si, že nám přála. Nebyl tam už negativní přístup.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „S tím by bylo těžké film dělat, co? Jakmile nemáš požehnání…“ 
ISSOVÁ: „No právě, pro mě to byla veliká úleva.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Myslím si, že je na tom filmu vidět, že Dana nad tím držela ochrannou ruku.“

Barbora Špotáková a Martha Issová se v dvojrozhovoru rozpovídaly o filmu Zátopek a vzpomněly na zážitky s Danou Zátopkovou

• 
• 
• 
• 
• 26 zobrazit galerii

Martho, vy jste dostala od Dany za úkol nezradit oštěp, ale vy jste mu i v reálném světě pomohla. Vaše setkání s Bárou ji totiž v roce 2015 postrčilo zpátky ke spolupráci s Rudolfem Černým…
ŠPOTÁKOVÁ: „Je pravda, že jsem se díky tomu s Rudou začala znovu bavit. Tehdy jsme se rozloučili v dobrém, ale když toho se mnou tolik dokázal, a pak přejdeš k jinému trenérovi, tak to mrzí. Je spousta příběhů, kdy to lidé těžce nesou. Byla to taková první vlaštovka, pak jsme se dali dohromady a v roce 2017 jsem zase pod Rudou vyhrála mistrovství světa.“ 
ISSOVÁ: „Když jsem se dívala na ten šampionát, byl to velmi silný zážitek. Hodně jsem to obulela. Vidět Báru opět s Rudou… Měla jsem pocit, že jsem se trošku přilípla na tenhle krásný příběh.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Ještě za to může manažer Libor Varhaník, kterému někdo vyčítá, že to hraje na víc stran. Ale v tomhle máme stejnou filozofii, nezaboucháváme úplně dveře. Život je rozmanitý, cesty vedou různě. Neznamená, že když si s někým chvíli nerozumím, že se k němu nemůžu vrátit. Tohle se mi v životě osvědčilo víckrát. Nemám ráda, když se nad někým zlomí hned hůl.“

Měla jste, Martho, štěstí potkat někdy osobně i Emila Zátopka?
ISSOVÁ: „Toho bohužel ne. Ale pochopitelně jsem oba znala. Jednak mám ráda sport, navíc jsem se s jejich příběhem s Danou setkávala stejně jako všichni další. Pro mě oba byli učebnicové ikony. Dvojice, která patří k sobě. Měla jsem pocit, že jsou jako Spejbl a Hurvínek, tedy postavy, které jsou neodmyslitelné součásti našich životů. Ale víc jsem se o jejich osudy začala zajímat, až když David přišel s tím, že tenhle film připravuje. Nejdřív jsem mu říkala: Vážně? Jak tě to napadlo? Pak mi nabídl roli Dany a už jsem se do toho pustila do hloubky.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Já jsem zažila besedu na základce s Danou a Emilem. Byl tam také Honza Železný. Ale víte, já nerada chodím na takové akce. Protože děti mají v tu chvíli úplně jiné zájmy. Přijde tam někdo, kdo je pro ně učebnicová postava, která v roce XY vyhrála pro ně něco nepředstavitelného. Lidi tam něco povídají, ale děti neví, ptají se hlavně učitelky. Je to pro ně někdo abstraktní. Postava z knížky.“ 
ISSOVÁ: „Přesně tak. Hrdina z historie, který se mě netýká.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Emil uměl vyprávět, tím byl sympatický, mám z té besedy i nějakou fotku. Ale upřímně – nic to se mnou neudělalo. Nevěřím tomu, že by to děti namotivovalo ke sportu.“ 
ISSOVÁ: „Musím říct jednu věc, ze které mám obrovskou radost. Je to náš osobní příběh. David má z prvního manželství šestnáctiletého syna Rudu, se kterým jsme malinko zápasili, že opravdu, ale opravdu nechtěl dělat žádný sport. My jsme sportovní, myslíme si, že pro děti je důležité, aby se hýbaly. Takže jsme do něj šli horem dolem. Ale s ním to nic nedělalo, vždycky povídal, že je indoorový typ. Pak ale s Davidem strávil dva intenzivní dny ve studiu, byl u toho, když se chystaly triky, projekce. Takže Ruda byl celou dobu s ním a film viděl. A ten příběh ho tak obrovsky zasáhnul, že po něm skutečně začal běhat! Běhá dodneška a po necelém roce už s přehledem dává každý den pět kilometrů, posiluje, takže zesílil. Najednou začal překonávat díky sportu i překážky, takže si myslím, že mu to pomohlo také lidsky.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „To je něco jiného než povinná beseda. Film tohle zvládne. Má tu moc.“ 
ISSOVÁ: „Ano, film má moc a sílu.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Řekla bych dokonce, že tenhle film by měl být pro mládež povinný.“ 
ISSOVÁ: „Dává mi to určitou naději, že by to mohlo způsobit něco dobrýho.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Ze srandy jsem říkala Lukášovi (příteli), že po filmu budou plné lesy běžců a nebude tam k hnutí! (smích) Ale to by bylo jedině dobře.“ 
ISSOVÁ: „Po úvodní projekci dělal Václav dva rozhovory a oba končily tím, že mu ten publicista říká: Dneska si půjdu zaběhat.“

A že byste si šla, Martho, pro radost zaházet?
ISSOVÁ: „Musím říct, že jsem od té doby neházela.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Znám spoustu oštěpařů, kteří to dělali profesionálně. Ale není snad ani jeden, který by si šel jen tak zaházet… I já se těším, až nebudu muset. Honza (Železný) si dřív občas hodil, ale teď už ho člověk nepřesvědčí. Oštěp totiž bolí. To není sport pro zábavu. Člověk na to musí být fyzicky připravený a je třeba hodit správně. Pokud to hodí špatně, hrozně to bolí.“ 
ISSOVÁ: „Od Báry vím, že člověk málokdy hodí ideální hod. Když jsme točili ten slavný v Helsinkách, opakovali jsme to snad osmnáctkrát. Protože se točil daleký záběr, blízký, a pořád dokola.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „To jsi musela být úplně rozšlehaná!“ 
ISSOVÁ: „Vždycky jsem ráda sportovala, byla jsem zvyklá si sáhnout do rezerv. Ale musím říct, že v tu chvíli jsem byla naprosto rozbitá. Byla i chvíle, kdy mi tekly slzy. Nejvíc bolely nohy.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Všichni si myslí, že se oštěp hází rukou, ale on se hází nohama. To taky bylo to první, co mi řekl můj trenér, když jsem začínala.“ 
ISSOVÁ: „Měla jsem křeč v nohou, museli mi to rozmasírovat. Myslela jsem si, že už neudělám ani krok. Byla jsem na kraji fyzických sil.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Nedivím se. Zažila jsem pár hospodských hecování. Někdo se ozval, že hodí čtyřicet metrů. Tak jsme si to šli druhý den vyzkoušet, vzala jsem na fotbalové hřiště oštěpy. No a druhý den z toho byli všichni hotoví. Nemohli se hýbat, bolela je záda, ruka, nohy.“ 
ISSOVÁ: „Je to opravdu hrozně specifická disciplína.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Podle mě budeš motivovat hodně lidí. O běhání bylo víc filmů. Ale o ženském oštěpu moc ne! (smích) Máš tam hodně minut, takže s tím někdo začne. Taky jsem se divila, že sis opravdu troufl a na to házení. Možná to šlo udělat i tak, že by tě Emil v Helsinkách jenom zaznamenal, že jsi hodila, nemuselo to být vidět celý. Nebo jenom krátce odhod. Ale vy jste do toho šli! Celý hod! Což bylo hrozně odvážný.“ 
ISSOVÁ: „Proto jsem na to taky tak tvrdě trénovala. Chtěla jsem být nachystaná tak, abychom měli při natáčení co nejméně omezení a mohli se svobodně rozmáchnout. Aby to bylo realistické a nenaráželi jsme na limity.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Což je tam vidět!

Martho, jste profesionální herečka, jste tedy zvyklá na spoustu rolí. Přesto – bude mít Dana Zátopková ve vašem srdci speciální místo?
ISSOVÁ: „Každý herec to má jinak. Mám spoustu kolegů, kterým se slívá hranice mezi reálným životem a příběhem. Já musím říct, že nemám problém mezi tím přebíhat. Pro mě je to skutečně hra, pak se opět vrátím. I když je člověk někdy zasažený velmi silným příběhem, umím se vrátit a nechat to za sebou. Ale co se týče filmu Zátopek, jeho součástí je i setkání s Danou, Bárou, Rudou… Musím říct, že jsem nikdy nezažila takhle intenzivní práci, pro mě je to jednoznačně nejsilnější pracovní filmový zážitek v životě.“

Opravdu?
ISSOVÁ: „Je to dané i tím, že díky tomu, že žiju s Davidem, jsem to s ním celé prožívala. Pády i vzestupy. Jako herečka normálně dostanu nabídku, připravím se na to, ale nebývám u toho procesu tak intenzivně. Václav (Neužil) je jeden z mých nejbližších kamarádů, vnímám ho jako bráchu, známe se strašně dlouho. Ale natáčením Zátopka se i naše přátelství dostalo ještě do jiné dimenze. Takže tohle všechno, včetně setkání s Bárou a Danou, vytvořilo neuvěřitelně silný vjem, který ve mně zůstane navždycky.“

Obě bavíte lidi, i když každá trošku jinak. I vy jste si, Báro, musela chvíli zvykat na to, že závodíte před publikem?
ŠPOTÁKOVÁ: „Asi to mám taky dané, že musím být exhibicionistka. Ale myslím si, že je to i klíč k úspěchu, protože ve finále mě až tolik nesvírá tréma. Vždycky si povím: Teď předvedu to nejlepší, co umím a co jsem natrénovala. Zatímco spousta lidí je svázaných, já to nějak zvládám. Asi je to ve mně, i ta moje ukecanost! Akorát jsem dřív měla problémy s velkými tiskovkami, třásly se mi ruce, na krku jsem měla rudé fleky. Byla to červenka z nervozity. Pak jsem to nějak zvládla, nakonec to vypadalo i celkem profesionálně.“

Musíte při závodech někdy být i herečkou? Abyste soupeřky zastrašila, nebo naopak neukázala slabost, když se necítíte nejlíp?
ŠPOTÁKOVÁ: „Pokud má člověk formu, může k tomu přidat i nějaké herecké kudrlinky. Protože ví, že je na tom dobře. Ale pokud ji nemá, tak se to moc schovat nedá. To je pak krutý a člověk je maximálně smutný klaun. (smích) Je fajn, když člověk formu cítí a může i trošku hrát. Přidat k tomu nějaké gesto, zamávat lidem. Třeba na olympiádě v Londýně jsem věděla, že i kdyby mě někdo přehodil, já ho přehodím

Sportovci vycítí, že nemají formu. Zažívají to i herci?
ISSOVÁ: „Ano. Absolutně.“

Jak se to u vás projevuje?
ISSOVÁ: „Úplně stejně. S Bárou jsme se o tom bavili, je to jedna z dalších věcí, které prožíváme podobně. Záleží na vnitřním pocitu. Je třeba umět pracovat sám se sebou, dýcháním, pomáhá i jóga nebo drobné meditace.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Je to tak. I ve vaší branži musíte umět prodat to, co natrénujete.“

Divák tedy vycítí, že zrovna nemáte svůj den?
ISSOVÁ: „Jednoznačně. Zrovna nedávno jsme po dlouhé pauze hráli v divadle, bylo to novější představení, navíc jedno z prvních zase před lidmi. A já měla absolutně pocit, že mně to uniká, nemůžu to chytit. Lidi to rychle zjistí a máte dojem, že vás mají přečtenou. Nejistota se přenese i na diváka, začne být nejistý s vámi. V tom případě ho příběh podle mě až tolik nepohltí.“

Báro, jste dvojnásobná olympijská šampionka, teď se chystáte na svoje páté Hry. V jakém rozpoložení? Jak pracujete s vědomím, že už nejste nejlepší?
ŠPOTÁKOVÁ: „Snažím se tam i tak najít něco, co mám silné a co můžu trochu oživit. Myslím si, že pořád je tam toho dost. To se snažíme nakopnout. Pevně pořád věřím, což je základ. No a buď to vyjde, nebo ne. Jak říká Honza (Železný) i Dana: Stejně už je to napsané ve hvězdách. Snažím se pro úspěch udělat maximum, věřím, že to může být hodně dobrý. Pořád mám víru, i když je to čím dál tím těžší.“

Martho, viděla jste její dva zlaté olympijské závody?
ISSOVÁ: „No jasně. Hlavně ten Peking! To bylo úžasný… Jak vyhrála posledním hodem.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „To byl vlastně taky takový film.“ 
ISSOVÁ: „Už když jsme se před lety potkaly poprvé na Julisce, přistupovala jsem k ní jako k někomu, koho mám ráda, koho znám a kdo je mi automaticky sympatický. Tak to má podle mě celý národ. Sportovce takhle vnímají.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Herci to mají stejné, ne?“ 
ISSOVÁ: „Lidi k nám přistupují jako k někomu, kdo je součástí jejich životů.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Je běžný, že nás lidi zdraví, je to příjemný. Nejhorší je, když se vedle vás strkají a říkají si: Je to ona, nebo ne? Tak pokaždé řeknu: Je to ona!“ 
ISSOVÁ: „Mě se zase ptají: Jste to vy? Já jim odpovídám: Jo, to jsem já!“ (smích) 
ŠPOTÁKOVÁ: „Ale je moc příjemné, když vám lidí přejou. Zvlášť před olympiádou. Podporu mám velkou. Věřím na energie, takže když mi lidi fandí, opravdu mě to žene.“ 
ISSOVÁ: „Energie se nemůže ztratit.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Hlavně v Londýně to mělo obrovskou sílu, byl to skvělý zážitek. Teď je trochu zvláštní, že většina lidí se ptá: A bude vůbec olympiáda?“

Jak se na to díváte? Na pořádání sportovního svátku v nelehké době?
ISSOVÁ: „Já to beru jednoznačně pozitivně. Jako akt naděje. Jako fanoušek k tomu budu přistupovat jako k modlitbě za to, aby se věci vrátily zpátky k dobrému.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Je vidět i při fotbalovém EURO, že když jsou lidé v ochozech, je to jiné. Sport je o emocích.“ 
ISSOVÁ: „Společné prožívání a sdílení je moc důležité.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Beru to tak, že vlastně jakákoliv olympiáda byla spojená s nějakým problémem. Což bylo vidět i za éry Emila Zátopka. Svět měl těžkosti, bylo po válce, politika do toho zasáhla i v letech 1980 a 1984. Před Aténami 2004 se řešilo, že snad ještě týden před startem nebyla dostavěná vesnice. V Riu měl svět obavy z viru zika, lidi se báli, že budou mít velké hlavy. Navíc tam byla obří kriminalita. Každá olympiáda má něco. Ale pořád je to svátek sportu a chvíle, kdy celosvětově utichnou zbraně. Neexistuje žádná jiná akce na světě, kam by se sjely všechny země.“ 
ISSOVÁ: „Ty jo, hezky o tom mluvíš!“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Jé, díky!“ (smích) 
ISSOVÁ: „I v Emilově příběhu zaznívalo od lidí, kteří ho znali, že měl v sobě spojující element. Na tom se shodli i sportovci z různých koutů světa. On prostě byl takový.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Tam je to i krásně ukázané. Padesátá léta byla hrozná, vládla nepříjemná atmosféra, začínala studená válka, vesnice byly rozdělené. Jedna část socialistický blok, druhá patřila západu.“ 
ISSOVÁ: „I Finové popisovali, jak právě Emil byl tím, kdo se povznesl nad všechny hranice a spojoval lidi. Bez ohledu na národnost nebo řeč. Sport tohle v sobě má. Je to celosvětový jazyk. Je to kouzlo, v němž hranice přestávají platit.“ 
ŠPOTÁKOVÁ: „Zvlášť u jednoduchých sportů, jako je fotbal nebo běhání. To může dělat kdokoliv na planetě. Díky tomu je tohle společná řeč všude na světě. Proto byl Emil tak populární. Nebo později Usain Bolt.“ 
ISSOVÁ: „Ano. Proto bych si moc přála, aby tenhle film promluvil k co největšímu počtu lidí. A aby to něco způsobilo. Tak, jak to Emil s Danou uměli.“

Atletika

7. června 2021 • 19:22

Špotákové blahopřála i Issová: Bylo to se slzami. Vzpomněla na Zátopkovou

Atletika

23. června 2021 • 22:34

Trailer filmu Zátopek: Víc než fyzická proměna, herec hledal Emila v sobě