Česká sprinterka Eva Kubíčková, která v červnu oslaví teprve devatenácté narozeniny, patří mezi největší talenty české atletiky. Ostatně letos se dokonce kvalifikovala na halové mistrovství světa dospělých. Halová mistryně republiky i juniorská rekordmanka ve sprintu na 60 metrů si tak mohla vybírat mezi českými vrcholovými středisky, ale rodačka ze Šumperka raději zvolila cestu spojenou se studiem v USA. V rozhovoru vysvětluje proč.
V čem vidíte největší přínos toho, že jste zvolila pro pokračování zámořskou studijní cestu?
Kdybych chtěla jít do jednoho ze středisek, tak by mě pravděpodobně vybrali. Ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem vždy chtěla studovat vysokou školu v zahraničí. Největší přínos vidím v tom, že si vyzkouším zase jiný typ tréninku a jinou kulturu. Také se mi líbí, jak mají v USA propojený systém vzdělávání se sportem. Hlavně já ani neplánuju, že se stanu profesionální atletkou. Po škole chci začít pracovat a americká univerzita mi hodně pomůže. Navíc studuju Gymnázium Olomouc-Hejčín s tím, že máme výuku v angličtině, takže vlastně od začátku jsem chtěla po gymnáziu odejít studovat do zahraničí. Pocházím ze Šumperka, takže jsem už šestým rokem v Olomouci na internátu nebo bytě, takže už jsou rodiče zvyklí na to, že jezdím domů jen občas.
Nenašli se v atletickém prostředí lidé, kteří by vás od studia v USA odrazovali?
Našlo se jich dost, ale vždy to byli lidé, kteří to nikdy nevyzkoušeli. Nikdo ze sportovců, kteří studovali v USA, mi neřekl, že je to blbý nápad. I když třeba někteří nebyli spokojeni se sportovní stránkou, tak to stejně brali jako dobrou zkušenost do dalšího života.
Kolik jste měla nebo máte nabídek ze škol?
Popravdě jsem podepsala smlouvu už před halovou sezonou. Vlastně jsem ani nečekala, že o mě bude takový zájem vzhledem k tomu, že jsem sprinterka. Většinou právě evropské sprinterky nemají takový úspěch na světové scéně, ale i tak jsem mluvila s téměř třiceti univerzitami.
To znamená, že volba nebyla vůbec snadná, ne?
Nebyla. S každou školou jsem měla videohovor. Nejdříve jsem se rozhodovala mezi třemi školami, ale pak přišly další s mnohem lepšími podmínkami, takže jsem si postupně zvyšovala standard toho, co budu od každé školy chtít. Ze začátku jsem ale ani nevěděla, jestli chci na velkou nebo malou univerzitu.
V tom je ideální mít možnost probrat možnosti s českou oštěpařkou Irenou Gillarovou, která studovala v minulosti v USA, že?
Určitě, Irča kontaktovala všechny trenéry, kteří mi potom volali. Společně jsme přišly na to, co vlastně sama chci. Tím, jak mě postupně poznávala, tak jsme nakonec společně vybraly školu.
A kde tedy na začátku příštího školního roku nastoupíte?
Rozhodla jsem se pro The University of Oklahoma. Chci studovat business, ještě ale nevím jestli mezinárodní obchod, nebo management. Na University of Oklahoma se mi líbí, že sídlí ve městě Norman, které má něco málo přes sto tisíc obyvatel, což je vlastně podobné jako v Olomouci. Vlastně bych nechtěla asi ani do Prahy, protože je to už velké město, a to je na mě moc stresující. Líbí se mi, že univerzita sídlí v menším městě, které je ale zároveň zhruba dvacet minut vzdálené od Oklahoma City, což už je velké město s více než 600 tisíci obyvatel. Líbilo se mi taky, že University of Oklahoma má takového týmového ducha, což třeba na University of Miami, o které jsem taky hodně přemýšlela, není. Tam mi naopak přišlo, že má každý mimo kampus svůj život a na Oklahomě je to spíše taková jedna velká rodina, která je hrdá na školu.
Máte informace, jestli tam budete sama z Česka?
V atletice budou určitě ještě další sportovci z Evropy, ale jako Češka si myslím, že tam budu sama.
Zase na druhou stranu šest let studujete v angličtině, takže nějaké obavy z jazyka nemáte, ne?
Toho se nebojím, potřebuju se akorát trochu více rozmluvit.
Máte v plánu do budoucna podpořit další mladé české sportovce, kteří se rozhodnout pro podobný krok?
Dokonce jsem už s dalšími sportovci mluvila a propojila je právě na Irču (Gillarovou). Když vím, že někdo plánuje takový krok, tak se mu vždycky snažím poradit, jak jsem postupovala já, protože jsem sama obvolávala další atlety z Evropy.
Máte pocit, že začíná být o studium v USA mezi atlety větší zájem?
Myslím si, že to začíná být populárnější. Překvapuje mě kolik lidí se připravuje na studium v USA. A vlastně i vidím, že je o to zájem i z té elitní mládežnické reprezentace. Rozumím, že se tohle nelíbí českým trenérům a střediskům, ale asi to má nějaký důvod.
Jaký důvod to má podle vás?
Určitě není USA pro každého, ale zároveň některé univerzity mohou nabídnout zázemí, která nemohou nabídnout ani česká vrcholová střediska. Taky si myslím, že je to pro každého výstup z komfortní zóny. Na druhou stranu, když člověku třeba škola nesedne, tak se vždy může vrátit zpět do Česka. A vlastně se už vyvrací i mýty o tom, že ten, kdo odejde do USA, automaticky skončí s vrcholovým sportem. I na letošním halovém mistrovství světa dospělých jsem potkávala atlety z amerických univerzit, kteří na šampionátu vyhrávali medaile. Kdybych zůstala v Česku, tak bych šla do Prahy, kde bych nejspíš nebyla spokojená i kvůli na mě toxickému prostředí. Na University of Oklahoma jsem našla přátelské prostředí, jaké máme teď v Olomouci. Přesně takovou rodinnou atmosféru jsem hledala.
Jak se na vaše rozhodnutí dívali doma?
Rodičům jsem naznačovala už dlouho, že půjdu do zahraničí. Navíc jsem nejmladší ze sourozenců, takže mám asi takovou největší volnost. Zároveň sestra strávila během studia medicíny na různých stážích rok na Novém Zélandu, takže jsou na to do jisté míry zvyklí. A tím, že se od třinácti let vracím domů na víkendy, tak si postupně zvykli. Samozřejmě jsou doma smutní, že odletím, ale doufají, že se do Česka po škole vrátím a zároveň mi nechtějí bránit v osobní rozvoji.
Mimochodem na jaké stipendium jste dosáhla?
Všechny školy mi nabídli stoprocentní stipendium, takže to bylo naprosto ideální.
