Ogrodníková o cílech v oštěpu i vztahu s Vránou: Už nás nebavilo se schovávat

Uctít minulost a společně jít k budoucnosti. Realitu své nové rodiny oznámila Nikola Ogrodníková před pár měsíci na Instagramu s všeříkajícím hashtagem #my. Její muž se chystá na návrat po zranění a ona sama měla v minulém roce smůlu na zdravotní problémy, které jí nepustily tam, kde chce v atletice být. „Kdybych kluky neměla, tak jsem asi víc v depresi,“ usmívá se však Ogrodníková.

Jste ve vrcholných letech své kariéry a zároveň máte rodinu, jak se váš život změnil?
„Nechci mluvit za všechny, ale myslím, že rozdíl mezi chlapy a ženskými je, že my ženské jsme víc na city. Potřebujeme mít v pořádku i osobní život, aby i ten sportovní fungoval. Nevím, jak to mají chlapi, ale myslím si, že ženské, manželky, se snaží vždycky fungovat a podpořit ty sportovce, aby měli na svůj sport klid. My to máme složitější, protože jsme ženy, jsme ploditelky dětí. To teď samozřejmě nebyl můj případ. Je vždycky dobré mít někoho za zády. Tahle sezona nebyla úplně tragická, ale nebyla úplně podle mých představ, byla protrápenější. A byla jsem ráda, že se osobní život dal dohromady a to mě pořád hnalo dopředu a udržovalo v psychické kondici. Člověk trénuje celý rok, připravuje se na nějakou akci a tam neuspěje, je to pro nás dost těžké. Kdybych kluky neměla, tak jsem asi víc v depresi…“

Vloni v létě jste váš vztah oznámila na Instagramu pomocí rozesmáté rodinné fotografie, co vás k tomu vedlo?
„Na jednu stranu, co je komu do nějakých jinačích vztahů. Já se taky reportérů a novinářů neptám na jejich osobní život. Ale jsme sportovci, jsme pod drobnohledem. Na sociálních sítích funguju. Přijde mi, že ze svého osobního života sdílím dost, i když bych nemusela. Záleží to na mně, ale já jsem se rozhodla jít touhle cestou. Doba je taková. Spíš už nás nebavilo se schovávat.“

Jak to myslíte?
„Když jsem na sociálních sítích chtěla něco zveřejnit, furt jsem přemýšlela: Je to z Třince, není to z Třince. Jestli tam Leo je, nebo není. Pak už jsem se cítila uvězněná v nějakém kruhu. Tak jsme to oznámili, abychom měli oba klid a mohli jsme žít klidně a dělat si, co chceme.“

Jak jste si se sedmiletým Leem k sobě našli cestu?
„Já už jsem Leovi na začátku řekla, že nikdy jeho máma nebudu. Tu měl jednu. On mluví anglicky, umí i česky. V angličtině mi říkal, že jsem jeho step mum. Máma je máma. My se o tom normálně bavíme, nemáme s tím problém. Myslím, že od první chvíle, co jsme se viděli, to bylo všechno v pořádku. A čím víc jsme spolu, tím je to lepší a lepší. Ač mě někdy mrzí, že jedeme na dva měsíce do Afriky, malý se i ptá, proč musím jet, proč si nenajdu trenéra někde jinde. Že najdu lepšího.“

Asi jste mu musela objasnit výjimečnost vašeho kouče Jana Železného, ne?
„Já jsem mu vysvětlovala, že lepšího trenéra už mít nebudu, protože mám toho nejlepšího. (směje se) Tak se zarazil, že teda OK. Myslím, že ještě jednou říkal, že si mě vezme za ženu. Řekla jsem, že má smůlu, že si mě taťka vybral první, a že by si měl najít nějakou mladší nevěstu. Já si myslím, že máme super vztah. Snažím se tady být pro něj. Ač vím, jak to asi oba museli mít těžké.