Do Paříže! Stewartová o jídelníčku či superbotách: Dodaly mi sebevědomí

Moira Stewartová je velkou českou nadějí

V maratonském závodě solidně vystartovala Moira Stewartová, česká reprezentantka však postupně začala ztrácet

Jednou ze tří Češek na startu maratonu byla i Moira Stewartová

Fotogalerie

Martin Hašek

Atletika6. prosince 202311:20

Začít diskusi (0)

Běžkyně Moira Stewartová musela své tělo naučit zvládat tréninkovou zátěž na maraton, přijít na to, jak se slavná atletická disciplína běhá. Bádala, jak správně jíst, a naučila se do sebe ládovat těstoviny po kilech. Musela být vytrvalá a odhodlaná navzdory zdravotním potížím, zanalyzovat několik trpkých zklamání. Pak už stačilo jen najít vhodné boty a doufat v ideální ráno. „Všechno, co nám tři roky utíkalo, se tenhle den sešlo,“ usmívá se při vzpomínce na nedělní maraton ve Valencii. Poslední metry sice prozvracela, ale má národní rekord 2:25:36 hodiny i olympijský limit.

Paříž? „Asi jsem tam jenom přestupovala,“ řekla Moira Stewartová, když si vyvolala představu olympijského města. Příští rok v létě se tam téměř jistě podívá. Postaví se na start před radnicí Hotel de Ville, proběhne se devíti městskými čtvrtěmi, prohlédne si Versailles a snad doběhne až do cíle před Invalidovnou. Splní si velký sen, který jí v roce 2021 uniknul. Tehdy limit zaběhla taky, o 22 sekund ale byla až čtvrtou Češkou a o olympijský maraton v Sapporu přišla.

Co pro vás v téhle souvislosti úspěch z Valencie znamená?
„Je to velká odplata, zadostiučinění za to, co se mi nepovedlo před třemi roky. O to víc jsem se do Paříže chtěla dostat. Člověk musí načasovat formu na jediný den v roce. Maratony letos nebyly ideální, nebyla jsem úplně fit, takže jsem ráda, že to takhle vyšlo.“

Měla jste přehled, jak rychle běžíte?
„V Praze jsem měla mezičasy napsané na ruce, teď jsem to nechala na vodičích. Ze začátku jsem si myslela, že běžíme mnohem rychleji, na desítce jsem zjistila, že to máme přesně. Půlmaraton byl krásně odběhnutý na limit. Na třicátém kilometru začal jeden vodič zrychlovat. Řekla jsem si, že to chytím. V tu chvíli jsem začala natolik makat, že už jsem nezvládla sledovat mezičasy. Posledních deset kilometrů jsem cítila, že hniju a ztrácím. Byla jsem přesvědčená, že na limit neběžím, měla jsem úplně vybuchlý nohy. Až v zatáčce tři sta metrů před cílem jsem viděla, že běžím pod 2:26.“

Co všechno se muselo sejít, aby se podařil takový průlom?
„U mě bylo, hlavně ze začátku, když jsem se na maratony začala připravovat, velký háček stravování. Naučila jsem se jíst ve velkém, měla jsem velký energetický příjem jídla. Po Budapešti (mistrovství světa) jsme překopávali tréninkový plán. Cítila jsem se opravdu odpočatě, což jsem potřebovala. Dobře jsem regenerovala i mezi tréninky. A tohle byl opravdu závod, který vyšel podmínkami. Bylo dobré počasí. Valencie je určitě jedna z nejrychlejších tratí na světě. Asi největší roli hrálo, že jsem měla možnost startovat na takovém elitním závodě, kdy okolo mě někdo běžel, neběžela jsem sama. Furt jsem měla někoho na dohled, což pomáhá. A měla jsem i boty, které mi opravdu sedly.“

V čem konkrétně jste upravila jídelníček?
„Strava byla založená na vysokém energetickém příjmu, primárně to byly sacharidy. Dva týdny do závodu jsem se snažila příjem ještě víc navyšovat. Den před závodem to byly stoprocentně jenom pomalé cukry, měla jsem dokonce dvě večeře. Potřebovala jsem se předzásobit. Kdyby člověku došlo v závodě, je to špatně.“

Jaký je tedy váš úspěšný pokrm?
„Rýže, těstoviny. Jsou to přílohy, větší podíl sacharidů než bílkovin a tuků.“

V posledních stovkách metrů jste přesto několikrát zvracela, dokonce i na cílové čáře. Co se přihodilo?
„Při závodě jsme možná zjistili, že se musí reagovat na počasí. Měli jsme něco vyzkoušeného, co mi sedlo v Budapešti, kde bylo velké horko. Možná jsem to trošku přepískla, žaludek posledních dvě stě metrů nevydržel. Velkou roli hrálo, že to byla velká zátěž, na kterou jsem nebyla zvyklá. Tělo reagovalo takhle. Když jsem vyběhla ze zatáčky, věděla jsem, že si běžím pro limit. Tělo vypnulo, že už je splněno. Bohužel šlo všechno ven. Přiznám se, že jsem si doběh do cíle představovala trošku jinak, ne že se takhle sesypu. Oslavu limitu jsem si momentálně neužila…“

V posledních letech atletům k novým rekordům hodně pomáhají taky nové superboty. Vy jste běžela v nejnovějším modelu PUMA Fast-R NITRO 2, jak vám pomohl?
„Bylo to určité placebo. Když jsem si boty brala poprvé na sebe, byla jsem nadšená. Opravdu jsem se těšila, až v nich budu moct závodit. Byla jsem zklamaná, že na mistrovství světa nebylo povolené v těchto botách startovat. Dodaly mi dávku většího sebevědomí, věděla jsem, že budu mít na sobě opravdu luxusní a rychlé boty.“

Ono ale nejde jen o sebevědomí, ne? V čem elitním atletům na trati reálně pomáhají?
„Boty jsou mnohem lepší v tom, že jsou dobře odtlumené. Člověk dopadá do měkčího, při dopadu to strašně šetří energii. Mají nově udělanou pěnu. To je hlavní faktor, ve kterém jsem si libovala. Přijdou mi skákací, pérovací. Proto jde svět rychleji. Zaujalo nás, že karbon pokračuje trošičku dál, než je samotná bota. Jsem přesvědčená, že o cenťák prodlouží krok. U maratonu se to nasčítá. To máte 35 000 kroků. Když je každý krok o cenťák delší, může to být třeba znát.“

Souhlasíte, že superboty jsou jedním z hlavních důvodů, proč v současné éře padá tolik rekordů?
„Určitě. Dřív se běhalo v minimalistických botách, čím menší podrážka, tím lepší. Tohle je lepší, pokrok to žene dopředu. Pohodlí, v kterém člověk běží, že necítí po třiceti kilometrech tvrdé nárazy, dělá strašně moc. Je to trošku i placebo, člověk má jistotu, že běží v něčem dobrém.“

Přesto, nepřekvapil vás trochu čas z Valencie?
„Překvapil mě hodně. Já jsem tam odjížděla s tím, že bych chtěla splnit olympijský limit. Ale věděla jsem, že to je velký skok od toho, co jsme měla zaběhnutého. Příprava byla opravdu perfektní. Šla jsem do závodu po dlouhé době bez zdravotních komplikací, mentálně naladěná. Byl to závod, který mi v maratonské kariéře chyběl. Doteď jsme se z maratonů učili, hledali jsme chyby.“

Držíte teď české rekordy na desítce, v půlmaratonu i maratonu, jaké máte cíle dál?
„Odpočinek, velký odpočinek. Myslím si, že týden dám určitě bez běhání, pak začnu trošku poklusávat. Pak odjedu na dovolenou a začnu trénovat. Na desítce a půlmaratonu bych určitě chtěla svoje hranice posunout. Maraton bude teď můj nejkvalitnější výkon. Nevím, jestli je to hlavní disciplína, ono se to tak často neběhá. Běhám maraton čtyři roky, běžela jsem jich šest.“

Trenér Václav Janoušek: Rezervy ještě jsou

„Čas jsem trochu očekával. Moira byla zdravá, příprava se povedla. Trénink zafungoval, předvedla výkon, na který má. Před rokem jsme začali spolupracovat v rámci stravy s panem profesorem Vítkem. Strava se postupně navyšovala, k obědu sní klidně půl kila těstovin. Když je velký výdej, musí být velký příjem. Moira se naučila jíst různé svačinky, jíst víckrát denně. Teď si musí odpočinout, ke konci roku bychom měli začít přípravu. Když se manažerovi podaří sehnat desítku, půlmaraton, v únoru, v březnu bychom chtěli závodit. Maraton dáme až na olympiádě. Myslím, že se ještě má kam posouvat. Rezervy ještě jsou.“