V 91 letech zemřela legendární diskařka Olga Fikotová-Connollyová, poslední žijící olympijská šampionka v atletických disciplínách z olympiády v Melbourne 1956. Zprávu přinesla agentura EME News. Zlato v Melbourne získala pro Československo, následně se přes odpor komunistického režimu vdala za Američana Harolda Connollyho. Jejich lásce přes železnou oponu pomáhali i manželé Zátopkovi.
Byla to romance jako pro Hollywood. Mladá diskařka Olga Fikotová na olympiádě v Melbourne v boudě na tréninkové náčiní vrazila do Američana Harolda Connollyho a zahořela velká láska. Spolu si ji prosadili i v podmínkách politicky rozděleného světa. Fikotová-Connollyová o svých zážitcích vyprávěla v roce 2006, kdy se do vlasti poprvé vrátila po téměř padesáti letech. Přinášíme ho tak, jak tehdy vyšel v deníku Sport.
V roce 1956 jste na olympijských hrách v Melbourne poznala Američana Harolda Connollyho a o rok později jste se vzali. Sportovní i političtí funkcionáři vám ale moc nepřáli, že?
„No jistě. Vrchol všeho byl, když jeden pán na ministerstvu řekl: vy chcete utéct s americkým fašistou do zahraničí a přišla jste zpátky domů, abyste si nechala otevřená zadní vrátka. Nebo řekli: my jsme ti pomohli jet na olympiádu a teď nás zradíš. To jsem slyšela ze všech stran.“
Proto jste emigrovala?
„Dnes nechápu, jak jsem mohla opustit rodiče, poněvadž jsem je strašně milovala. A byla jsem jediné dítě. Ale po životních zkušenostech se na to dívám tak: je čas, aby se mladí odtrhli od starších. Jako v případě, kdy jelenovi narostou parohy. V té době je opustit rodiče snadnější. Mně bylo čtyřiadvacet.“
Co si mysleli vaši rodiče?
„Maminka jednou řekla: ty jsi zamilovaná, ty jsi blázen. Přitom to bylo něco tak snadnýho. Já jsem si myslela, že Harold Connolly byl ta nejfantastičtější věc na světě. V tu chvíli byl a ještě je. I když jsme se rozvedli. Ale my jsme se rozvedli jenom proto, že jeho jediná láska byla atletika. Já jsem byla medička, atletika pro mě byla ohromná zábava. Úplné soustředění na atletiku mi nestačilo.“
Vraťme se k olympiádě. Přivezla jste si zlato i novou lásku. Co se dělo?
„Slyšela jsem: holka, zlatá, ty´s nás potěšila. Dáme jí hobla. Ale hned na letišti za mnou přišli novináři a řekli: Jste doma, řekněte nám před mámou a před tátou, jak to bylo s tím Connollym. Je pravda, že jste s ním chtěla utéct?“
Co vy na to?
„Říkala jsem: jděte pryč! Já bych nikdy neutekla. Mohla jsem utéct v Melbourne, mohla jsem utéct v Londýně. Já milovala Československo. A to jsme se s Haroldem v Melbourne nikde neskrývali. Šli jsme v Melbourne do opery a tam byli naši funkcionáři. Já jdu k nim a říkám: tohle je Harold Connolly. Dva odešli, jeden řekl: promiňte nám, a taky odešel.“
Jaké byly další reakce?
„Na Rudé Hvězdě mi dali hodinky. A říkají: třeba bychom vám mohli dát něco většího. Ale my víc opravdu nemůžeme. Vy jste splnila plán jenom na padesát procent. Vy jste nám tu olympiádu vyhrála a potom jste nás zahanbila s tím Američanem. A tak to šlo na každém kroku, všude. A bylo toho víc, než jsem mohla snést. Bylo to pořád. Na besedách… Čím dál tím víc.“
Nakonec jste si ale prosadili svou a očekávala se svatba. Co na to říkali lidé?
„Tehdy byla Matějská pouť, večer, stmívalo se. A já jsem vždycky chtěla jet na Lochnessce. Tak jsme šli na Lochnessku, skončí jízda, všichni si rozepínají řetízek a teď tlampač. Manažer té Lochnessky říká: dámy a pánové, jestli chcete, zůstaňte na místě, protože tady máme naši Olinku a taky pana Harolda. A my vás ještě svezeme na jejich počest zadarmo. To je těžké vysvětlit, jak to bylo krásný. Pak taky taxikář nepřijal peníze. Říkal, že je to velká věc, že se budeme brát. Že nikdo do Ameriky nesmí a já si to vybojuju.“
Co vám radil Harold Connolly?
„Hodně jsme o tom mluvili. Harold říkal: nemůžu tě do ničeho nutit, miluju tě. Většina lidí nám gratulovala. A pak byla svatba a třicet tisíc lidí na Staroměstském náměstí.“
Dojalo vás to?
„Před naší svatbou mi říkali: Podívejte se, paní Olgo, nedělejte z toho žádnou senzaci. Svatba je přece rodinná věc. Někteří se na vás budou zlobit. Držte to trošičku v tajnosti. Svatba byla ve středu, v deset hodin, mysleli jsme si, že budou všichni v práci. Nikomu jsme o tom neříkali. Před ní jsme šli jen na tři místa.“
Kam?
„Nejdřív s mámou koupit látku na šaty do luxusního obchodu na Václavském náměstí. Jenomže v březnu, dvaačtyřicítky, bílé lodičky? To nebylo v plánu. Řekli mi, že mají jen hnědé botky s bílými špičkami. Tak už odcházíme, celkem zklamané, když se přiřítí jedna paní…“
Co se stalo?
„Volá na mě: Slečno Olgo, to jste vy! A druhá paní říká: vždyť to je ona, naše olympijská vítězka, co potřebujete? Přišel soudruh vedoucí, a když zjistil, že mám číslo čtyřicet dva, prohlásil: Propána krále, my děláme jenom do čtyřicítky. Ale já vám ty botky dám do Zlína. I kdybych to měl sám platit a měli bychom to poslat letadlem! A že budou v úterý. Ve středu byla svatba! Ale botky byly. Ještě o tom věděla švadlena, kloboučníci a taxikáři, ti jediní.“
A stejně bylo náměstí plné…
„Já myslela, že tam byl accident, jako nehoda. A táta mi říká: Oluško, ty jsou tady všichni kvůli tobě. A já říkám: ne tatínku (šeptá), ne! A fotograf Karel Novák byl jediný z olympijského výboru, který se mnou mluvil. Řekl mi: Harold by tě vzal nějakým cadillacem. Já mám novou škodovku. Tak jsme jeli škodovkou.“
Chtělo se vám pak odjíždět z republiky?
„Představte si, v jakém rozpoložení jsem byla! Najednou jsem si říkala: ráda bych tu zůstala, já ty lidi miluju a oni milujou mě. A funkcionáři ať jdou do háje! Ale už bylo trochu pozdě. Už jsem seděla ve vlaku do Vídně a jelo se.“
Vyčítáte to všechno komunistům?
„Já jsem křesťanská evangelička, to by mělo stačit. A jeden buddhistický mnich začal budovat hnutí. Jedna z jeho zásad je, že když mluvíte o míru, musíte žít mír. A když žijete mír, nemůžete se ujídat hněvem. To není možný. Já se nedržím hněvu. Otčenáš říká taky něco takového.“
Jaké byly vaše začátky v Americe?
„Hlavně se omlouvám, že moje čeština není, jak by měla. Doma mluvíme anglicky. Ale tam, kam jsme přijeli, nebylo moc Čechů. A když, bylo těžko říct, kdo je kdo. Byli tam komunističtí fanatici, vyzvědači, i protikomunističtí fanatici. Já jsem nikdy nepatřila do nějakého politického tábora, ani nepatřím.“
Cítila jste po represi v Československu ve Spojených státech úlevu?
„Chtěla jsem co nejlépe reprezentovat, odkud jsem přišla. Moje učitele, trenéry, otce Janderu, celou českou kulturu a český charakter, něco, čemu se říká česká pracovitost. Když jsme přijeli do Washingtonu, tak jsme měli přijetí u státního sekretáře Dallase. Bylo tam hodně novinářů a ptali se mě: není to lepší než v komunistickém Československu? Jak se vám tady líbí?“
Co jste řekla?
„Že nevím, byla jsem tam tři dny. Říkala jsem jim, že národ není o komunistech, národ je o lidech. Ale moje angličtina nebyla na konverzaci moc dobrá. A pak mě náměstek sekretáře Dallase chytil za ruku, a řekl: Olga, můžu vás o něco požádat? Na tuhle otázku tři roky nikdy neodpovídejte. Ale učte se o Americe co nejvíc. Byla to nejlepší rada, jaké se mi tam dostalo.“
Témata:
atletika, sport, Olga Fikotová-Connollyová, Olympijské hry, Československo, USA, láska, svatba, komunismus, Melbourne, Železná opona, Harold Connolly, Olga Fikotová, Sport na Heureka.cz
Související články
