Škrobáková: Hvězdám se dívám do očí

Dnes je šťastná díky novému příteli a na mistrovství světa do Berlína pojede jako nejlepší Evropanka odhodlaná bojovat s Američankami a Jamajčankami.
„Kdybych se dostala do finále, nedala bych jim to zadarmo," plánuje.

Z březnového mistrovství Evropy v Turíně jste se vracela se stříbrem, naučila jste se tehdy, jak se slaví úspěch?
„Určitě jsme to doma oslavili řádně. Bouchlo se šampáňo..."

Zadržte, vždyť jste z Čejkovic, vinařského kraje. Vinaři přece šampaňské moc rádi nemají, ne?
„Tak, táta dělá domácí. (smích) U nás se šampaňské docela pije. Na oslavu není nic vhodnějšího. I když jsem teď zaběhla český rekord, 12,73 sekundy, tak bylo šampaňský. Ale to máme jen pro domácí účely. Pro mamču se dělá sladší, my máme raději sušší. Udělá se toho víc, a kdo jaké má rád, to se načne."

Medaili z Turína máte pořád ještě položenou doma u televize?
„Pořád je tam. Zatím mě nenapadlo, kam ji uložit. Je v boxu, co jsem vyfasovala s ní."

Nenapadne vás někdy jako nejlepší Evropanku, že byste si mohla medaili přivézt i z Berlína?
„Beru to tak, že když se do finále dostanu, vezmu to jako v Turíně. Tam jsem ve finále na start stoupla s tím, že budu bojovat o co nejlepší umístění. Kdybych se do finále probojovala, tak už to nebude: Jo, super, jsem ve finále a budu uspokojená. To v žádném případě! To si tam stoupnu s tím, že ze sebe vydám úplně všechno, na co jsem celej rok dřela. Rozhodně bych jim to nenechala zadarmo."

Máte i jiné zbraně než jenom rychlost a techniku?
„Taktizovat se nedá. Dostala jsem ale radu: Přijít na stadion, a když se na vás nějaká hvězda podívá, nebrat to tak, že člověk sklopí oči a řekne: Ty jsi ta velká hvězda!"

A co se má v takové chvíli udělat?
„Prostě se jí podívat do očí a úplně s přehledem jí říct: Já jsem ti přece rovná!
Musím věřit, že na to mám. Hvězdám se dívám do očí. Jinak úspěch nepřijde. Tenkrát na halovém mistrovství Evropy v Madridu jsem se probojovala do semifi nále a říkala si: To je super úspěch. A semifi nále stálo za prd, protože jsem si předem řekla, že mi to stačí. Člověk musí mít vyšší cíle. Kdyby mi stačilo semifi nále, tak se do finále nedostanu."
Lucie Škrobáková • Michal Beránek SPORT
Kdo vám takhle radí?
„Co se týče psychiky, pomáhá mi doktor Jiří Ligocký. Zabývá se sportovním výzkumem. Porovnává parametry, psychiku, adaptabilitu, vytrénovanost. Podporuje mě, říká, že na to mám. Člověku vždycky pomůže, když je tam někdo, kdo mi věří."

Takže před startem hrajete se soupeřkami psychologické hry?
„Nejlepší je jít do závodu úplně s čistou hlavou, jít si za tím svým, neovlivňovat se vůbec ničím a nikým, kdo vedle vás stojí. I když mám vedle sebe Lolo Jonesovou, předem se smířím s tím, že mi dá na startu dva metry. Řeknu si: To je jedno, ty musíš běžet, na co máš ty a nenechat se ovlivnit tím, že tě na začátku smázne."

REDUKOVANÉ TABULKY 100 METRŮ PŘEKÁŽEK ŽEN

1. Sally McLellanová (Aus.) 12,50 2. Priscilla Lopesová-Schliepová (Kan.) 12,51 3. Dawn Harperová (USA) 12,53 4. Damu Cherryová (USA) 12,53 5. Perdita Felicienová (Kan.) 12,54 6. Brigitte Fosterová-Hyltonová (Jam.) 12,57 7. Delloreen Ennisová-Londonová (Jam.) 12,60 8. Virginia Powellová (USA) 12,64 9. LUCIE ŠKROBÁKOVÁ 12,73

Medaile z Turína jste se dočkala až osm let po bronzu z juniorského mistrovství Evropy. Jak teď vzpomínáte na problematický mezičas, v kterém jste několikrát měnila trenéry a rozpadlo se vám i manželství?
„Zhroutil se mi osobní život a celé dva roky jsem byla v podstatě na dně, co se týče atletiky. Budíček byl, když i můj táta, můj hlavní kámen, říkal: Vykašli se na to, nemá cenu se takhle trápit. Vrať se zpátky do Čejkovic, budeš tady s námi bydlet."

Co byste tam dělala?
„Nevím. Asi bych jim pomáhala na vinici. (smích) Ale já jsem o tom neuvažovala. Když se mi rozpadlo manželství, je to takový, že člověk stojí na rozcestí a neví, co dál. Bylo to fakt těžký. Naštěstí jsem se díky příteli zvedla. Řekla jsem si: Naštěstí je osobní život v pohodě, tak třeba to půjde i ve sportu. Věnovala jsem se tomu dál. Naštěstí to nese růže. Po dvou letech trápení jsem teď na vrcholu, mém dosavadním."

Souvisely vaše osobní problémy s atletikou?
„Můj bývalý manžel je atlet, můj nynější přítel Jakub Uher taky. Opravdu se stane, že mockrát rozebíráme doma atletiku, mluvíme o tom skoro pořád. Určitě mě to neovlivňuje negativně, spíš pozitivně. Partner taky běhá stodesítku, a tak mi dělá sparing, chodí se mnou starty. Osvědčilo se to už v hale. Běhá na vysokých překážkách, takže mi přijde, jako by tam ty moje ani nebyly."

Ale mužské překážky jste asi raději nezkoušela...
„(smích) To ne, to bych si asi namlátila hubu. Ale můj názor je, že by se ty naše překážky měly zvednout o díru výš. Když je to na 84 centimetrech, každá, která je v Americe stá na stovce a jde na překážky, nám zatápí. Kdyby to bylo na třetí díře, bylo by to víc o technice než o tom sprintu. Pro Evropanky by to bylo plus."

Do jaké míry platí i na překážkách, že bílá Evropanka nemá proti Afroameričankám moc šancí?
„To se traduje, ale já mám naštěstí výhodu, že je to přece jenom technickosprinterská disciplína. Víc než padesát procent hraje technika. A tu mám, myslím si, dobrou. Už i proto je v mých silách s nimi bojovat."

Je pravda, že když letíte nad překážkami, vypadá to naprosto přirozeně...
„To vypadá, no. Ale když si vzpomenu na své začátky... Třeba první tři roky: tadyhle odraný koleno, tadyhle modřina. Mockrát jsem se i při závodě na překážku namotala, zakopla jsem a spadla. Byly stavy, kdy jsem na tréninku brečela, protože jsem desetkrát za sebou nenaběhla na překážku. Ale tou pílí a vytrvalostí (smích) se asi všechno dá naučit. Ale vždycky, když jdu na překážky poprvé po přestávce, mám strach."

Až přijdete na Olympijský stadion v Berlíně před 55 000 diváků, budete se bát?
„Tohle mě hrozně nakopává! V Německu hodně závodím a lidi tam na atletiku chodí. Bude úžasná atmosféra. Když jsem přišla na stadion loni na olympiádě a viděla jsem tam ty lidi, řekla jsem: Wow! Bude to super!"