První zápasy sledoval osobně v Číně. Tleskal v hale nebo hecoval v Českém domě. „Vidět něco takového byla i pro mě odměna za to, co jsem dřív udělal v Nymburce nebo teď ve federaci. Vím, že jsme měli i štěstí, ale to přeje připraveným,“ řekl Miroslav Jansta, předseda českého basketbalu, když měl vzpomínat unikátní cestu Satoranského a spol. až na 6. místo na světě. 

Vyrovnané historické mezníky, národní euforie, respekt světa… Jak moc bylo i pro vás nedávno skončené mistrovství světa splněným snem?
(směje se) „Jako každý chlap jsem trochu ješitný a kdo byl předsedou, když byl český basket druhý na světě v ženách a šestý v chlapech? Jsem pyšný na to, že se to povedlo a zároveň, že jsem k tomu mohl svými zkušenostmi přispět. Máme teď však ve federaci vynikající lidi – sportovního ředitele Michala Ježdíka, generálního sekretáře Michala Konečného, Zdeňka Břízu, Ivana Zacha, Jirku Zídka, Dana Kuruce nebo Jiřího Welsche, který roste ve výborného funkcionáře... Nechci nikoho opomenout, ale je to tým plný osobnosti a já mám čest být jejich předsedou.“

Překvapilo vás, jak se vše tak ideálně načasovalo?
„Ne, tohle nebyla náhoda, ale dlouhodobá práce, kterou s basketem děláme. A máme založeno na další, do U20 jsme angažovali Láďu Sokolovského, a oni teď postoupili mezi nejlepší, udržujeme bývalé hvězdy ve federaci a skvělé též je, že se ukázalo, že naše liga není tak špatná. Vezměte si třeba Pardubice, které hrají po Nymburku poháry a nemají ani vlastní halu. Nemají možnosti pro trenéry, aby měli víc zájemců a měli je kde trénovat. Stát se na ten sport vykašlal a odstavil ho na vedlejší kolej – nic za těch třicet let nevybudoval, tak jak máme využít tohoto úspěchu, když nemáme prostory a kvalitní trenéry? Teď byl sice dán signál založením Národní sportovní agentury, ale ta se teprve rozbíhá a je jasné, že budeme muset být první dva roky trpěliví, jak se vše nastaví.“

Když se tak za celým příběhem ohlédnete, je někde chvíle, kdy si řeknete: Tady se to povedlo?
„Jsem rád, že jsem si proti vůli všech prosadil Nena Ginzburga jako hlavního trenéra. Byl to velký průlom, aby se stal cizinec koučem reprezentace, ale já tu změnu udělal. Přemýšlel jsem ale, z jaké země ho vzít. Vedle Izraele jsem zvažoval hledat v Litvě, ale změna českého basketu, to jsou Neno (Ginzburg) a Muli Katzurin, který změnil systém obrany nebo i vztah trenéra a hráče. Ukázal tu brutalitu, surovost, kdy vás po dvanácti vteřinách klidně stáhl ze hřiště. Po něm pak přišel Neno, který je větší diplomat a dobrý komunikátor. Načež teď na MS byl vztah Nena a hráčů, v čele s hlavním lídrem Satoranským, skvělý.“

Neztrácel jste optimismus ani během pomalejšího rozjezdu v přípravě?
„Je pravda, že utkání s Německem nebylo dobré, obrana tam byla prostupná a říkal jsem si, jak moc tam právě chybí zraněný Honza Veselý . Jenže zase bylo dobře, že ta rána přišla v téhle fázi a všichni se z toho mohli poučit. A poslední duel v Koreji s Litvou, kdy jsme prohráli o tři body, už naznačil, že si to sedlo a naopak se k něčemu schyluje.“

Tedy k jízdě, která nakonec vedla k vyrovnání historického výsledku.
„Ano, Neno podal téměř bezchybný výkon a celkově si zaslouží absolutorium. Bohužel se později promítlo zranění Blakea Schilba. Jsem přesvědčen, že jeho absence nás připravila o to, abychom mohli porazit Austrálii. Kdyby v tom zlomovém okamžiku, kdy jsme byli asi tři minuty bezradní a měli ztrátu za ztrátou, hrál Schilb, tak by to vzal na sebe, udržel balon a zklidnil by to. Jinak jsme Austrálii drtili a oni nevěděli co s námi. Byli jsme před historickým postupem mezi nejlepší čtyři, proto když se Schilb zranil, byl jsem z toho úplně vyřízený. Navíc za de facto rozhodnutého stavu proti Brazílii… a to si nejsem jistý, zda to nebyl od Barbosy úmyslný faul.“

Překvapilo vás, že Schilb i přes zranění dál bojoval a nastupoval?
„To bylo obdivuhodné. V pětatřiceti letech mít středně těžké zranění a po čtyřech dnech zkusit hrát – byl to velký risk. Kdyby tam něco prasklo, mohl být vyřazen na čtyři měsíce a jeho zahraniční angažmá by třeba skončilo. Bylo skvělé, že chtěl hájit Česko, protože tam se nehraje za peníze, ale za národ.“

Jaký byl tedy insiderovský pohled Miroslava Jansty do týmu, k němuž jste měl tak blízko?
„Já do toho moc vstupovat nechtěl.