Při tréninku se porval se spoluhráčem. V letadle zakázal, aby další, který měl za sebou špatný zápas, dostal večeři. Pečlivě sledoval vlastní statistiky. V týmu se vše řídilo jeho pravidly, v hierarchii organizace respektoval jedině kouče – generálního manažera zesměšňoval. Po vítězství byl vzteklý, pokud někdo z jeho protivníků nastřílel více bodů než on sám (a v dalším zápase mu to chtěl vrátit). „Spousta spoluhráčů pod ním trpěla,“ prohlásil novinář Sam Smith, který byl týmu nejblíže.
O kom je řeč? Pokud se logicky domníváte, že jde o příběh nesnesitelného egoisty s příznaky narcismu, měli byste také vědět, že je to hráč, který je právem dáván za příklad ostatním sportovcům. Jeho vůle, chuť po vítězství a pracovitost inspirují i po dvaceti letech.
Michael Jordan.
Ostře sledovaná dokumentární série The Last Dance, jež dechberoucím způsobem zachytila Jordanovu poslední sezonu v dresu Chicaga Bulls, vyvolala kromě zaslouženého nadšení i řadu otázek. Kde je hranice mezi geniálním sportovcem a zaslepeným sociopatem? Kdy je správné obětovat tým ve prospěch individuality? Kde končí vůle jednoho člena kolektivu, a kde začíná osobní prostor druhého?
„Teď vidíte, jaké je to hrát s Vítězem,“ pochválil The Last Dance na svém Twitteru sebevědomý fotbalový útočník Zlatan Ibrahimovic. „Buď se vám to líbí, nebo ne. Jestli ne, tak nehrajte.“
iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč na první měsíc a slevy na televize>>>
Jednoduché, že? Tým se má podle tohoto konceptu bezvýhradně podřídit vůli nejnadanějšího lídra – ta pak méně talentované spoluhráče inspiruje k tvrdší práci a k větší porci sebeobětování. Jestli se vám to nelíbí, tak nehrajte. Chicagu to vyšlo: