Kapitánka – to slovo ji vystihovalo. Z očí ji šlehala zarputilost a z rukou pak létaly střely, jež psaly historii. „Na svou kariéru vždy ráda vzpomínám,“ vypráví nyní bývalá basketbalová hvězda Hana Horáková. Uplynulo již 15 let, co pomohla české reprezentaci k titulu mistryň Evropy. Dnes (3.10.) to je 10 let od domácí stříbrné euforie na MS! Čas její úspěchy nepochoval. Naopak… zhodnotil!
Na top palubovkách strávila 14 let. Nyní však Hanu Horákovou najdete v jiném prostředí: V nově vystavěném Campusu v Brně, kde pracuje pro KBC Bank, jejíž dceřinou společností je třeba ČSOB. „Přesto i zde mám v kolektivu dost baskeťaček. Asi šest,“ žertuje bývalá kapitánka reprezentace. Jaký to paradox, když pak vidí na hřiště s košem, který v areálu vybudovali. „Jo, už se mě ostatní ptali, zda si s nimi zahraju jeden na jedna,“ usmála se deset let po stříbrném MS, v němž byla MVP, nejužitečnější hráčkou turnaje.
Co se vám tedy vybaví, když řeknu, že od vašeho stříbra na MS uplynulo už deset let?
„Přijde mi, jako by období mé aktivní kariéry spadalo do jiného života. Například když byla na jaře korona a v televizi šel dokument T jako Tým, přišlo mi, že to už vidím jinýma očima. Ano, chtěly jsme něčeho takového dosáhnout, ale teď, s odstupem času, jsem se stala fanouškem. Sama mám malého syna, který se občas na ty medaile podívá, nebo když máme návštěvu, tak děti v jeho věku prosí, abych jim je ukázala, nicméně jako bych až teď víc docenila, jak výjimečnou etapou jsme v basketu byly a čeho jsme dosáhly. V té době mi přišlo, že to šlo vše samo.“
Něco takového si člověk uvědomí až s odstupem?
„Ano a myslím, že jsme to měli strašně dobře nastavené. Potkalo se všechno: generace, která měla úspěch v mládežnické kategorii, trenéři, kteří nám dali šanci, a do toho jsme všechny holky hrály ve svých klubech prim a nastupovaly celou sezonu… Tyto zkušenosti pak byly klíčové. Člověk může sice trénovat jak drak, ale jakmile přijde rozhodující zápas, a vy v sobě nemáte psychicky zažité, že tyto situace zvládáte, tak vám to jen tak shůry nespadne.“
Je i nějaká speciální vzpomínka, u které jste pořád naměkko?
„Víte, co mě vždy v souvislosti s MS nejvíc zahřeje u srdce? Vzpomínka, jaká byla v týmu pohoda. Opravdu! Byl to jeden z turnajů, který jsem si užila se vším všudy. Lidi v týmu, vedení, příprava, atletický trenér, ostatní holky… to vše se sešlo v pravý čas na pravém místě. Občas se stává, že člověk bývá u takovéto akce nervózní, ale tady nic takového nebylo – jen brutální pohoda. A když jsem se dívala na T jako Tým, měla jsem celou dobu úsměv na tváři. Ano, porazily jsme Austrálii, nebo jak Evža (Vítečková) trefila ve vypjatém závěru trojku proti Bělorusku, to doteď nechápu… Ale těch vzpomínek je tolik, že se mi vše vybaví jako jeden super turnaj.“
Já si třeba z dokumentu pamatuji na jeden moment, kdy třeba tancujete na stole.
„Ježiš, ano. To, když vidím, tak se hrozně stydím. Všichni se vždy smějí a chtějí, abych ho zase předvedla, ale to nejde. Byl to jediný tanec podobného druhu za střízliva, který jsem kdy udělala. Jinak nejsem zrovna taneční typ.“ (směje se)
Kde tedy máte schované medaile a trofeje?
„Já jsem je vždy dávala k rodičům, nicméně když jsme si začali stavět dům, mamča mě přiměla, ať si je vezmu s sebou. Tehdy jsem sice neměla představu, kam je dám, ale zpětně jí za to moc děkuji – to je přesně ta situace, kdy už rodiče uměli docenit, co mi ještě samotné přišlo jako samozřejmost. Jedna paní nám nakonec navrhla i vitrínku, takže vše je sice v hlavní místnosti, ale není to zase moc bijící do očí. Kdo chce, ten se podívá a pro mě jsou to příjemné vzpomínky.“
Kvůli podpisu vás na ulici ještě někdo zastaví?
„Přes den ani ne, ale když jdeme někdy večeři, sem tam narazíme na různé pamětlivce, což úplně obdivuju. Já sama mám třeba strašnou paměť na jména, a když mě osloví někdo, koho jsem dlouho neviděla, chvíli mi trvá, než si ho zařadím.“ (směje se)
Navíc, když se o vás říkalo, že jste pro národní tým nepostradatelná, vždy jste to odmítala. Vidíte to nyní už jinak, že se přeci jen takové osobnosti nerodí každý den?
„Těžko říct, protože tohle ve vás buď je, nebo ne. Nedá se to naučit. A například si pamatuju, že když mě bolela noha a netrénovala jsem, tak mě družstvo málem sežralo, protože jsem se náhle chovala jinak.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
