Byla jednou z prvních žen mezi profesionálními trenéry. Ale brzy strčila řadu kolegů do kapsy. Natália Hejková vytáhla maličký Ružomberok z druhé ligy až na evropský vrchol, pak přidala další čtyři tituly v Eurolize a vstoupila do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Jak to energická dáma ze Žiliny, už třináctým rokem trenérka pražského USK, dokázala?
Jako malá holka jsem měla období, kdy jsem chtěla být astronomka. Na Lomnickém sedle, kde byla observatoř, totiž pracovala skvělá žena, paní Pajdušáková. Tak jsem si říkala: Ona pozoruje hvězdy a je tak známá, to by bylo hezké dělat!
Rodiče se tomu smáli.
Všechny další profese, které se mi líbily, už se potom týkaly sportu. Přitom jsme nebyli sportovní rodina. I když jeden z mých předků, Dominik Hejk, byl předním Sokolem a jedním ze zakladatelů Sokola Smíchov.
Moji rodiče? Taková ta prvorepubliková klasika - na prvním místě vzdělání a sport jako zábava.
Otec hrál fotbal, tenis. Máma, která pocházela z venkova, jezdila na lyžích, hrála volejbal a oba dělali spoustu dalších sportů. Ne organizovaně, ale rekreačně.
Lásku k pohybu jsem tedy měla po nich.
Ve čtyřech letech jsem dostala první lyže. Byly dětské, na zavazování. Vzala jsem si je na sebe a chodila kolem domu. Pak jsem zkusila všechno možné. Od lyžování přes hokej s chlapci na rybníku až po fotbal s chlapci na ulici, anebo na dvoře.
S organizovaným sportem jsem začínala na baletu. Ale byla to víceméně gymnastika. Pak jsem dva, tři roky závodně plavala. Když odešel trenér, dala jsem se na skoky do vody. Ty jsem rychle opustila. Nepodařilo se mi jedno salto a pocítila jsem, že vodní hladina je dost tvrdá, když se na ni špatně dopadne.
Tak jsem to zrušila.
A zjistila jsem, že mi nejvíc vyhovují míčové hry. Když řekli ve škole – pojďte hrát házenou, šla jsem hrát házenou. Když řekli – pojďte hrát volejbal, šla jsem zase. A když řekli – pojďte hrát basketbal, okamžitě jsem se přihlásila.
Tehdy jsem však hrála závodně tenis. Ne na vysoké úrovni, ale hrála. A do toho jsem začala chodit na basketbal.
Brzy jsem se musela rozhodnout, čemu se budu věnovat. Nebylo to velké rozhodování. Pokud chcete v tenise něco dokázat, musíte být už ve čtrnácti dobrý hráč. Takže mi bylo hned jasné, že tudy cestička nevede.
Zůstala jsem při basketbale. A jsem u něj dodnes.
Trenérka? Ani náhodou!
Že ze mě jednou bude trenérka, to by mě absolutně nenapadlo. Absolutně ne! Rodiče taky ne. Otec, který byl stavebním inženýrem a absolventem ČVUT, si myslel, že půjdu jeho směrem. Máma učitelka mi zakázala jedinou věc: Nemůžeš jít na fakultu tělesné výchovy a sportu, protože nebudeš chodit celý život v teplákách!
Nevyplnilo se jí to. Ale když se dostavily moje první trenérské úspěchy, omilostnila mě.
U tatínka to bylo složitější. On se nedožil toho, když jsem začala trénovat. Zemřel těsně před tím. Ale byl rád, že jsem si kvůli basketbalu vybrala studium na právnické fakultě. Já jsem chtěla do Prahy proto, že jsem chtěla hrát za Vysoké školy, můj vysněný klub.
Táta tenkrát poznamenal: Socialistické právo, co tam chceš studovat? Já si něco přečtu a budu toho umět víc než ty po skončení studia. Ale potom, když byly i nějaké plány, že bych se mohla jako právnička uplatnit v zahraničních institucích, tak… No, vzal to.
Na moje zápasy nechodil. Mám snad jednu jedinou fotku, když byl i s mámou na mém zápase. Bylo to dané i tím, že žili v Žilině a nejbližší zápasy, kde mě mohli vidět, byly v Ružomberku.
Když jsem hrála v Praze, chodil se na mě dívat strejda, tátův bratr. A ten vždycky, protože byl tenista, tvrdil: Měla jsi zůstat při tenise. V kolektivu můžeš být super dobrá, ale k ničemu to nebude, protože ti to někdo může kazit.
Basketbal se mu ale nepodařilo mi znechutit.
Z plavek do Ružomberka
Zlom v mém životě přinesl Ružomberok. Jak jsem se tam dostala, je zajímavá historka. Měla jsem bratrance, který pracoval jako šéf basketbalového klubu ve Svitu. Byl to svého času velmi úspěšný klub, dokonce se stal i mistrem Československa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
