Americký elegán na lavičce Olomoucka: Raději sklenku mléka než pivo na oslavu
Basketbalisty BK REDSTONE Olomoucko dovedl k senzačnímu bronzu v Kooperativa NBL. Po náročné sezoně, plné emocí a velkých momentů, přiznává, že je vyčerpaný, ale šťastný. Usadil se, našel si přítelkyni a Česko si zamiloval. Touha a ambice se posouvat dál však zůstává. „Jsem součástí Olomoucka i pro nadcházející sezónu, ale upřímně řečeno: nebudu tu trénovat napořád,“ popisuje americký trenér Andy Hipsher v rozhovoru pro iSport.
Jak vzpomínáte na oslavy třetího místa? Zbyla na ně po náročné sezóně vůbec síla?
„Po zápase jsme samozřejmě slavili, možná to nebylo vidět v televizi, ale hráči si to užili. Já osobně jsem to pojal poměrně klidně. Byl jsem po celé sezóně opravdu vyčerpaný, bylo to náročné.“
Nedal jste si ani pivo na oslavu?
„Mě na pivo moc neužije. Samozřejmě jsem české pivo zkusil, chutná mi, ale raději si dám mléko.“
Oslavil jste třetí místo v nejvyšší české soutěži mlékem?
„Ano (smích). Dali jsme si s přítelkyní pizzu a já i sklenku mléka, chutná mi. Asi je to spojené s mojí snahou o zdravý životní styl.“
Článek pokračuje pod příspěvkem
Máte českou partnerku, jak jste se potkali?
„Je to sportovkyně, stejně jako já má ráda zdravý životní styl. Pracuje jako fitness trenérka, výživová poradkyně a lektorka jógy. Seznámili jsme se díky sportu, sbližuje nás, pomohl nám vytvořit pevné pouto mezi námi. Je to takový společný jmenovatel celého vztahu.“
Pomohla vám s aklimatizací v Česku?
„I díky ní se tu cítím moc dobře. Česká republika je nádherná rozmanitá země, moc se mi tu líbí. Samozřejmě navštěvuji památky, potkávám milé lidi, chutná mi vaše jídlo, líbí se mi příroda, poznávám zdejší města. Konkrétně Olomouc je nádherné město, zamiloval jsem si ho.“
Třeba právě partnerka a pozitivní vztah k městu vás v klubu mohou udržet o něco déle, nabídky na vás byly a budou...
„Já jsem nastavený trošku jinak. Nemohu si dovolit, aby mě někdo, nebo něco drželo na jednom místě, to je součást mé práce. Jsem součástí Olomoucka i pro nadcházející sezónu. Oba jsme šťastní, mně se tu moc líbí, ale upřímně řečeno, nebudu tu trénovat napořád. Pak je to na nás. Já, partnerka, nebo my oba se budeme muset nějak přizpůsobit a zařídit se tak, aby to fungovalo i jinde. Tak, jako to udělali moji rodiče, když jsem vyrůstal. Toho stěhování nebylo málo, ale byli jsme dostatečně silní a zvládli jsme to.“
Dospívání v basketbalové rodině
Jak často jste se jako rodina basketbalového trenéra stěhovali? Jste vůbec někde doma?
„Pro mě je doma tam, kde žijí moji prarodiče. Otcova práce, stejně jako moje, přináší i stěhování. Vlastně to ani nezvládnu spočítat, řekl bych, že jsem za svůj život rozhodně bydlel na více jak 15 místech.“
Pro dítě to může být náročné...
„Občas jsem jako malý přemýšlel, jaké to je, vyrůstat na jednom místě, se stejnými kamarády, stejnou školou. Na druhou stranu, kamarádi mi často říkají, že přemýšlejí, jaké je to bydlet na různých místech a často se stěhovat. Ve finále je důležité mít rodinu, která drží při sobě. Potom ani takové stěhování není problém.“
Pochopil jsem, že rodina je pro vás velice důležitá. Vy jste ale teď v Česku, rodina je v Americe, je to dálka. Třeba i skrze basketbal ale můžete být stále v pravidelném kontaktu...
„Přesně tak. Samozřejmě si popovídáme, řekneme si, jak se máme, ale z velké části taky řešíme basketbal. Je to společná rodinná vášeň. Dokážeme se o něm bavit celé hodiny.“
I s maminkou?
„Věřte, nebo ne, maminka má za ta léta v obklopení basketbalu nadstandartní znalosti, dokonce se mi čas od času snaží i poradit.“
Předpokládám, že je to ale hlavně otec, který s vámi basketbal konzultuje, možná někdy i radí, co udělat lépe...
„I když pracujeme oba ve stejném oboru, nikdy mi nedává nevyžádané rady, ale kdykoliv se ho na něco zeptám, s radostí mi poradí. Je pro mě důležité, abych si budoval vlastní odkaz, šel vlastní cestou, ale pořád měl někoho, kdo mi ukáže, jak být ještě lepší.“
Zvládá sledovat i zápasy Olomoucka?
„Sleduje je, má nás přečtené. On je encyklopedie basketbalu. Za svůj život vstřebal tolik informací, že už jich víc zapomněl, než já jsem kdy nabyl. Ví toho neuvěřitelně moc. Vážím si ho. Jeho přístup je inspirativní, a to nejen k hráčům, ale i k nám, k rodině.“
Během zápasů jste velmi emotivní, žijete každým zápasem. To máte po něm?
„Určitě na tom má zásluhu. Jsem soutěživý, hodně soutěživý, jakmile mohu něco vyhrát, chci vyhrát. V osobním životě jsem jiný, klidnější. Odmala jsme soutěžili právě s otcem, ale i s bratrem a odrazilo se to i v mém stylu trénování.“
Bavíte se třeba i o rozdílech? Amerika, Dánsko, Česko. Upřímně některé haly u nás nejsou ideální...
„Nerad věci, nebo místa porovnávám. Vždycky se snažím najít pozitiva a nezabývám se negativními věcmi, každé místo mě svým způsobem okouzlilo. I haly v Česku. Musím říct, že třeba čtvrtfinále s Opavou mělo skvělou atmosféru, byl jsem z toho nadšený. Zápasy měly emoce a napětí.“
