Bartoň: Občas je to dost na šišku

Když se vás v létě někdo zeptá na Berlín, co se vám vybaví?
„Určitě zklamání. Ale takový je sport, někdy to prostě nevyjde, jde o detaily. Doplatili jsme na nedostatek zkušeností, teď jsme je aspoň získali. Hráči CSKA zahráli páteční semifi nále s chladnou hlavou, po 34 minutách nám vzali vedení a už to nepustili.“

Co řadíte výš: loňský triumf v ULEB Cupu, nebo bronz z letošní Euroligy?
„Já chci vždycky vyhrát. Takže zatím beru ULEB. Až vyhraju Euroligu, tak to změním. Postup až sem a třetí místo je rozhodně úspěchem. Sezona nám ještě neskončila a výhra nad Olympiakosem nám zase dokázala, že můžeme porazit kohokoliv. Přesto zklamání převládá.“

Neříkal jste si po třech čtvrtinách, jestli jste trenérovi něco neudělal? Měl jste na kontě necelých šest minut, hned deset spoluhráčů na tom bylo líp.
„Nevím... Tohle nechám bez komentáře. Už toho mám za celou sezonu dost.“

Nakonec vás kouč Pascual nechal na hřišti celou poslední desetiminutovku. Ale v součtu s pátečními osmi minutami to také není žádný zázrak...
„Není jednoduchý to skousnout, někdy opravdu musím mentálně přecvaknout, abych se nezbláznil. Občas je to dost na šišku. Takových hráčů, kteří by dělali moji práci, moc není.“

Jak tedy s trenérem vycházíte?
„Vyhrává se, to všechno usnadňuje. Sice nevynikám ve statistikách, ale moje prezence v týmu je. Dělám takovou tu práci kolem mužstva, hecuju hráče. Když někdo trochu breptá nebo se mu něco nelíbí, tak s ním promluvím, něco vysvětlím. Jsem ve Španělsku déle, už vím, jak se věci mají.“

Nevnímají to někdy spoluhráči, že je poučujete?
„To ne. V 29 letech jsem jeden ze starších. Spíš žertuju. Když někdo nehraje tři čtyři zápasy po sobě, pak už si s ním člověk musí promluvit, sympatizovat a podobně.“

Trochu si společně pobrečet?
„Nó, tak to je. Máme dvanáct kvalitních hráčů, všichni můžou dostat třicet minut na zápas. A pak jsou tam dva, kteří nastoupí na dvě minuty, nebo nehrají vůbec. To se pak samozřejmě mentálně projeví. Je důležité mít někoho v týmu, který si k nim sedne v autobusu a poklábosí. Že se můžou ne svěřit, ale prostě se z toho vykecat, trochu si ponadávat. Asi tak bych to řekl.“

Máte v mužstvu kumpána, s nímž si hodně rozumíte?
„Dost blízko k sobě máme s Andersenem. David je pohodář, vtipálek, jsme stejnej ročník 1980. Ale ten takovýhle problémy nemá. (úsměv) I když taky prožije zápasy, kdy se nechytne na začátku, a trenér šáhne po dvou dalších, kteří jeho pozici zaplní. U nás je každej nahraditelnej, snad kromě Navarra. Ale co se týká mojí pozice v týmu, jsem spokojenej.“

Prosím?
„Ale jo. Hlavně když cítím, že jsem důležitý pro tým. Dělám dost práce, která se neukazuje ve statistikách, ale i lidi kolem basketu vědí, že Bartoň pro ten tým něco dělá. Že hraje výborně v obraně, že hecuje kluky.“

Oceňuje tohle i trenér?
„Určitě. Už se mnou i mluvil, v zimě, když jsem byl dost dole. Vysvětloval mi situaci, že má hromadu hráčů. Říkal, ať nevěším hlavu, že je se mnou spokojenej. Ať pokračuju v tom, co dělám.“

Jak zvládá dirigovat společenství hvězd?
„Má to složitý, není to jednouchá práce. Proto chce, abych dělal, co dělám, protože mu to usnadňuje práci. Že má člověka, který někoho seřve, nemusí to dělat vždycky on.“

Při zápasech to vypadá, že lavička Barcelony nežije až tolik jako soupeři, většina hráčů kouká spíš před sebe. Neprojevuje se tak boj o místa v sestavě?
„Když je zápas vyrovnanej, hecujeme se víc, než když vedeme o nějakých patnáct bodů, pak je to vlažnější. Nejsme už žádní bažanti, kteří po sobě skáčou a plácají si dlaní po každé trojce. Bereme to trochu s rezervou. Ale jako tým jsme dost solidní, což dokazují výsledky.“