König o Tour: Všichni chtějí vidět pot, slzy a krev. Froome není slavící typ

Jedna vítězná etapa na španělské Vueltě, v celkovém pořadí 6. příčka na Giru, 7. na Tour a 9. místo na Vueltě. Mezi týmy, za které Leopold König závodil, svítí i slavný Sky. Právě v něm pomohl k druhé výhře Chrise Froomea na Tour de France. „Chris je jedním z těch vděčných lidí, kteří vám to dají najevo i za dvacet let,“ říká o čtyřnásobném šampionovi Staré dámy.

Fanoušci o vás déle neslyšeli, takže co teď v červnu děláte? Stále se věnujete organizaci závodů v Česku?
„Ano. Červen byl z organizačního hlediska poměrně náročný kvůli Závodu míru do 23 let (3. - 6. června), kdy jsme měli obrovské štěstí jak s počasím, tak i se situací kolem covidu, která se uklidnila. Přesto tři týmy nedorazily: Australané, Britové, kteří nejsou v EU a nedostali povolení ke vstupu, a ještě Japonci. Ale měli jsme krásný závod, divácky hodně zajímavý. Myslím, že startovní pole tady bylo hodně silné a že uvidíme nějaké borce v příštích letech na Tour de France, Giru nebo Vueltě. A jinak mám červen volnější a připravujeme se až na Sazka Tour v srpnu.“

Organizaci těchto závodů se věnujete druhým rokem. Jak vám tato práce sedí?
„Je to úplně jiná perspektiva než závod objet sám. Člověk vidí, kolik je za tím úsilí a kolik lidí na tom pracuje, co všechno je třeba udělat. Například jen kolik povolení na jeden závod je nutných. Protože nejsme atletika, hokej nebo fotbal na uzavřených stadionech. Všechno se odehrává na silnicích, které jsou dostupné pro všechny. Takže sehnat povolení na všechny silnice, a v současné době také ke covidu… Je to tak deset centimetrů vysoký šanon jenom povolení, práce na tom je celoroční a pak během čtyř dnů je závod u konce. Ale je hezké to vidět z druhé strany, přál bych to každému sportovci.“

Asi pak si uvědomíte věci, které jste jako závodník vůbec neřešil, že?
„Ano, někdy se sportovec nedokáže úplně vžít do organizační role, každá strana má své pohledy na samotný závod. Organizátor chce dělat trasu co nejtěžší, co nejlepší pro diváky, co nejdynamičtější, nejbrutálnější, protože dnes chtějí všichni vidět pot, slzy a krev. Nejinak je tomu na Tour, Giru, těch opravdu velkých závodech. Třeba teď jsme měli možnost vidět na Giru spor mezi oběma stranami, kdy předpověď hlásila sníh, nulu stupňů, byla to přes 200 kilometrů dlouhá etapa. Já teď z pohledu závodníka i toho, kdo závody organizuje, chápu obě strany. Pro závodníky, kteří jedou 18. etapu, asi není úplně v jejich silách mrznout někde ve dvou tisících metrech, vůbec už nemluvím o bezpečnosti sjezdů a podobně. Organizátor se to snaží prodat veřejnosti a závodníci se snaží chránit své zdraví. Protože tam už opravdu o zdraví jde. Je to vždycky o nějakém kompromisu.“

Sám jste absolvoval všechny tři podniky Grand Tour, spoustu dalších závodů nejvyšší kategorie. Bylo něco, co vás v roli organizátora zarazilo?
„Když vybíráte trasy na závod, většinou je projíždíte autem. Potom při samotném závodě je projíždíte autem, ale tohle je potřeba dělat na kole. Protože člověk v akci, přímo na silnici, to cítí na kole jinak. Z auta je pohled na trasu, hlavně na sjezdy, dost odlišný. Kolikrát se i zdá nebezpečnější než na kole. Do serpentin autem devadesátkou vjet nemůžete, ale na kole je to trochu snazší. Výběr trati je věc, o které musíte víc přemýšlet, když ji tvoříte. Při závodě nad tím tolik nepřemýšlíte. Tam opravdu kolikrát trasu nemáte šanci znát, protože Tour má tři a půl tisíce kilometrů, prohlídky trati se dělají třeba na pěti zásadních etapách. Ve zbytku jedete do neznáma a musíte věřit organizátorovi, že trať zabezpečí a vymete písek a štěrk naplavený po prudkých deštích v horách.“

Takže jako závodník musíte organizátorům slepě důvěřovat.
„Přesně tak. Když jsem kolikrát při organizaci viděl, co všechno se tam může přihodit, co jsme řešili, mnohdy za pochodu… Třeba i pár desítek minut před průjezdem samotného pelotonu. To jako závodník nevnímáte. Nevíte, co se tam děje hodinu předtím, než tam projedete. Takhle jsem se nad tím ani nikdy nepozastavoval, protože bych se potom bál najet osmdesátkou do zatáčky.“

V sobotu startuje Tour de France, kterou určitě budete sledovat. Měl jste už čas prohlédnout si letošní trasu?
„Ano, díval jsem se na to. Zajímavostí jsou dvě časovky, ani ne dlouhé, ani ne krátké, kolem třiceti kilometrů, které by mohly hodně ovlivnit závod. Všiml jsem si jedné krátké, 130kilometrové etapy v Pyrenejích. Také hodně dynamická etapa, které jsou teď hodně oblíbené u organizátorů i závodníků. Abych se přiznal, přikláním se ke zkracování závodů. Dnešní svět je hodně dynamický, co se stalo za poslední rok, by se normálně stávalo desetiletí. I sport proto potřebuje revitalizaci a určitě by mu prospěla vyšší dynamičnost. To znamená kratší, klidně těžší etapy. Ne takové ty tranzitní, dlouhé 200 nebo i 230 kilometrů, kterých na Giru byla spousta. Pro závodníky je nesmírně náročné kontrolovat takovou etapu, každý se snaží šetřit síly až do konce. Myslím, že to není cesta, kam se posouvat z hlediska budoucnosti sportu. Pokud cyklistika chce přežít, aby přibývali diváci, je potřeba udělat razantní změny.“

I na letošní Tour je poměrně dost 200kilometrových etap. I tady byste byl pro je mnohem víc zkrátit?
„Jednoznačně. Když se na to podíváme, je tam sedm etap kolem 200 kilometrů, z toho čtyři přes 200, jedna dokonce 250 kilometrů. Pro širokou veřejnost to asi není o tom, kolik závodníci ujedou.