Jak to zvládl? Kreuziger po pádu za čtyři dny v sedle, přitom se sotva hýbal
Euforie z vyjížďky na kole může být vykoupená i nepříjemnými zážitky. K hlavním rizikům patří pády, které v lepším případě končí nepříjemnými odřeninami. Problémy ale může přidělat i včela nebo vosa. Jsou to chvilky, které se nevyhýbají ani hvězdám. Jak si pak poradí?
Jarní klasiky měly být pro Romana Kreuzigera jedním z vrcholů sezony. Koncem dubna se pro něj ale třicet kilometrů před koncem slavného Valonského šípu všechno změnilo. Kreuziger se ocitnul v hromadném pádu spolu s dalšími favority, Britem Adamem Yatesem nebo Italem Domenikem Pozzovivem. Kamery ukázaly, jak sedí na zemi, otřesený, s dresem rozervaným na pravém rameni.
Následné snímky jeho týmu Dimension Data ukázaly děsivou realitu, krvavé rameno, zmučené několika odřeninami. Kreuziger ale i s nimi byl za další čtyři dny na startu poslední ardenské klasiky Lutych-Bastogne-Lutych. Jak to dokázal?
„Je to o čase, je to o tom nenechat dělat strupy, aby se kůže co nejvíc stáhla. To nejhorší je, kdyby se tam udělal strup a přestalo se s tím hýbat,“ vysvětloval Kreuziger. „Je to o tom to holt jednou denně přebalovat, desinfikovat a pak dávat s obklady vazelínovou mast, aby se z toho všechno vytáhlo. A nesmí se tam samozřejmě dostat infekce, to by bylo to nejhorší.“
Tři dny mezi středečním pádem na Valonském šípu a nedělním startem v Lutychu se o Kreuzigera usilovně starali maséři a fyzioterapeuti jeho týmu.
„Čtvrtek, pátek, sobota, to byly hodně intenzivní dny, protože člověk stráví třeba hodinu na masáži, pak hodinu u fyzioterapeuta a každý se mi snažil pomoct, abychom tomu ulevili. Udělali výbornou práci, protože v normálním životě jsem byl nepoužitelný, lidi z týmu mě skoro oblékali,“ vyprávěl Kreuziger.
„Když jsem zastavoval, tak mi pomáhali dostávat se do pláštěnek nebo z nich, kluci mi brali bidony a tašky na bufetech, abych si to mohl nastrkat do kapes. Používal jsem hlavně prostřední nebo levou kapsu a pravá pro mě byla mrtvá, protože vytáčet ruku dozadu by nebylo úplně ideální. Takže jsem používal hlavně levou ruku.“
Během pár dní se ale Kreuziger dostal do takového stavu, že byl schopen odjet další klasiku. Zatímco na zemi se mohl sotva hýbat, ve svém přirozeném prostředí na kole byl schopen odmakat téměř sedm hodin a nakonec skončil na 79. místě, nejlíp z Čechů. Přesto si ale kvůli studenému a deštivému počasí užil své.
„Na koleje je tělo docela zafixované. Když ale máte jet sedm hodin v dešti, tak se to někde projevit muselo. Kdyby bylo normální počasí jako na Valonském šípu, nějakých 15 stupňů a bez deště, tak tělo tolik neprotuhne,“ vysvětloval Kreuziger.
Spolknout včelu vás vyděsí
Cyklisté se ale můžou dostat do problémů i na rovné a suché silnici. Stačí, když se během jízdy potkají se hmyzem. Bikerovi Ondřeji Cinkovi na etapovém závodě Cape Epic v Jižní Africe vlétla pod přilbu vosa.
„Museli jsme co nejdříve zastavit a nechat si to ošetřit, nechtěl jsem riskovat nějaké otoky nebo něco podobného,“ líčil Cink pro web mtbs.cz.
A na závodu Lutych-Bastogne-Lutych se ještě do horší situace dostal Španěl Alejandro Valverde, hvězda Movistorau, který na trati spolknul včelu, jež zevnitř píchla do krku.
„Myslel jsem, že vyletí, ale píchla mě. Abych byl upřímný, docela mě to vystrašilo,“ říkal Valverde podle Cycling News. „Hmyz už jsem předtím spolknul, ale vždycky jsem ho vykašlal. Naštěstí nejsem alergický, ale měl jsem strach. Myslel jsem si, že krk po žihadlu oteče, asi dvacet minut jsem si dělal starosti.“
