Šéftrenér cyklistů o talentech: Někteří jsou pohodlní. V čem vadí východ? | iSport.cz
Romana Barboříková
17. května 2020 • 18:19

Šéftrenér cyklistů o talentech: Někteří jsou pohodlní. V čem vadí východ?

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Jágr a Sparta? Dobrý tah z marketingového hlediska, říká expert deníku Sport Pavel Bárta
Karolína Plíšková dovolila Kateřině Siniakové jediný gem
VŠECHNA VIDEA ZDE

Už šest let zastává prestižní funkci reprezentačního trenéra v silniční cyklistice. Tomáš Konečný ale vysvětluje, že jeho práce nespočívá jen v koučování Štybara, Kreuzigera a dalších českých es při mistrovství světa. Hlavním úkolem je výchova mladých cyklistů. Jsou však ochotní dřít tak, jak je to v tomto tvrdém sportu potřeba? A jak jsme na tom s nástupci současných hvězd?



V minulém roce pět českých cyklistů, letos už jen čtyři plus Nikola Nosková v ženském profi týmu nejvyšší úrovně. Taková je bilance české cyklistiky na mezinárodním poli. „Za nás to ale nebylo jiné, taky nás bylo jako šafránu,“ říká k tomu reprezentační šéftrenér Tomáš Konečný. Problém je podle něj i v tom, že často týmy, které mají základnu v Belgii, Francii, Španělsku či Itálii raději sáhnou po domácích jezdcích. Ale když cyklista chce a jde si za svým, dá se prosadit i z Česka.

Když se bývalí sportovci dostanou do role reprezentačního trenéra, často zjistí, že je to o něčem zcela jiném, než si představovali. Na sportovce nemají až tolik času, nebo naopak sportovci nemají příliš času na reprezentační přípravu. Co jste za dobu ve funkci zjistil vy?
„Já bych to nestavěl na jednu rovinu. Samozřejmě pokud se bavíme o kategorii muži elite, tady je sport ryze profesionální. Kluci jsou ve svých týmech, mají program absolutně přizpůsobený týmu, který je celoročně živí. Jsou jeho zaměstnanci, takže tým rozhoduje o tom, kam závodník pojede. V sezoně je to opravdu jen mistrovství světa, které je po jejím skončení. Tam už kluci mají vcelku volnost, i pro tým samotný je to prestiž, bojují o duhový trikot. Ale mistrovství Evropy je uprostřed sezony a spoustě týmů se to nehodí, závodníky neuvolní.“

Tady ale asi nezbývá, než se s tím smířit, že?
„Já to chápu. Sponzor dává týmu peníze, platí závodníka a tým očekává výsledky na konkrétním závodě. A ME se kolikrát kryje s akcemi worldtourového žebříčku, takže tam ani není prostor, aby tým závodníka uvolnil.“

Vy ale nemáte na starosti pouze mužskou kategorii.
„Přesně tak. Máme tady kategorie juniorů, U23, a tam si myslím, že je prostor pro práci velký. Juniorská reprezentace má zajištěný kompletní celoroční program, tihle kluci to vědí, je pro ně obrovská motivace se do reprezentace probojovat, účastnit se Nations´ Cupů (mezinárodní závody pro juniory). Dá jim to obrovské zkušenosti pro přechod do kategorie mužů a utkají se s nejlepšími soupeři v dané věkové kategorii.“

Tomáš Konečný

Narozen: 11. října 1973 (46 let)

Disciplína: silniční cyklistika

Funkce: šéftrenér reprezentace

Závodní kariéra: 1995-2007

Počet profesionálních výher: 10

Největší úspěchy: mistr České republiky 1999 (silniční závod), etapové vítězství na španělské Vueltě (2001), 1. místo celkově Kolem Algarve (1998), 2 etapová vítězství na Kolem Algarve (1998)

Účasti na Grand Tour: Tour de France (2002), Vuelta a España (2001 a 2004)

Takže podstatou vaší funkce je především práce s juniory?
„Ano, ta je nejdůležitější. Už tam jim ukázat, jak funguje svět profi cyklistiky, co všechno budou mít v týmech zabezpečené. A přesně to se jim snažíme zajistit i v reprezentaci. Mají zabezpečení od A do Z, na všech závodech máme stanovenou taktiku. Každý závod se vyvíjí jinak, každý má jiný profil, jednou je kopec, jednou spurt a na to já reaguju a kluky to učím, aby byl pak pro ně přechod jednodušší. Takže pro ty, kteří celoročně projdou kategorii juniorů v reprezentaci, není přechod do U23 a mužů už tak těžký a bolestný, jako pro kluky, kteří tam nejsou a pak narazí na ten obrovský rozdíl.“

A co kategorie do 23 let?
„Tam je to o spolupráci s týmy, které jsou tady v Česku, ať je to Elkov, Prostějov, Topforex, Favorit Příbram, Dukla Praha. To jsou u nás asi ty největší kluby, které mají závodníky do 23 let. A já pak do reprezentace podle toho, který závod jedeme, jaký je tam profil, vybírám závodníky. Myslím si, že v posledních letech se situace v této kategorii zlepšuje, máme teď dost kvalitních závodníků, ze kterých je možnost vybírat, takže je tam i tlak na kluky, aby se víc snažili. Když jsem začal, byly ročníky 1996, 97, kde nám chyběla kvalita, neměli jsme tolik dobrých závodníků. Stálo to třeba na šesti lidech, kteří od začátku věděli, že jsou odskočení oproti svým vrstevníkům a odjedou celou sezonu.“

Zlepšilo nebo změnilo se výrazně zabezpečení mládežnických kategorií od dob, kdy jste vy sám závodil?
„Vývoj a pokrok člověk nedokáže zastavit. Jsou teď nové materiály na kolech, oblečení, výživa, prostě všechno. Myslím, že jako svaz se snažíme tohle mladým závodníkům předat. Já jsem si prošel worldtourovými týmy, startoval jsem na Tour de France. Vím, jak to vypadá z pozice závodníka, takže to dokážu klukům předvést a ukázat, jak to má vypadat. A snažím se jim už v juniorské kategorii dát veškerý servis, jaký mají ve worldtourovém týmu.“

Opravdu až tak?
„Samozřejmě nemají každý pět kol, závodí na svém oddílovém materiálu. Ale to další, ať je to trenér, masér, servis, výživa, to všechno mají zabezpečené. V tomto mají obrovský komfort.“

Za dobu, kdy trénujete, už kluci z mládežnických kategorií dorostli do mužů. Jak si vedou?
„Je to vždycky o motivaci, jak je konkrétní závodník nastavený a jestli si za tím jde. Když jsem vedl U23, prošli tam Pepa Černý, Franta Sisr, to jsou dneska lidi, kteří vyhrávají mistrovství republiky, Pepa jezdí v CCC. Tihle kluci za tím chtějí jít. Dál pak Michal Schlegel, který má taky potenciál jezdit ve World Tour, sedí mu těžké kopcovité závody. Ale myslím si, že kolikrát si za tím ten závodník musí víc jít, musí být víc hladový po vítězství, úspěchu a nespoléhat se jen na to, že si něco odpracuje a uvidí, jak to dopadne. Musí být takový ten hladový vlk a jít si za výsledkem.“

Někdejší atletický trenér Tomáš Dvořák si stěžoval, že dnes mladí atleti nejsou ochotni jít přes bolest. A profesionální výkon často bolí. Jak to vidíte u mladých cyklistů?
„Je to hrozně individuální. Znám napříč kategoriemi lidi, kteří mají obrovský servis od rodičů, od týmu, jsou zabezpečeni na top úrovni, už v kategorii juniorů mají tři, čtyři kola. A jdou si za tím a jsou úspěšní. A pak jsou další, kteří mají stejné zabezpečení, kdy si nemůžou na nic stěžovat, ale jsou pohodlní. Takže se nedá říct, že by to bylo plošné, je to o jednotlivci, o temperamentu, jaký má od narození, v čem je vychovaný a jestli dokáže být k sobě absolutně tvrdý. Nebojím se říct, že cyklistika je jeden z nejtěžších sportů.“

To říká hodně cyklistů. Ale v čem konkrétně?
„Tak si vezměme Tour de France. Tam jste 23 dní, sice jsou dva dny odpočinku, ale i během nich musíte na kolo sednout a dvě, tři hodiny jet, jinak vypadnete z tempa. Teď spadnete, jste odření a hra se nezastaví. Buď sednete na kolo a dojedete, nebo pro vás celý závod končí. Navíc třeba zůstanete někde sami, v tu chvíli nechytáte časový limit a odstupujete ze závodu. V tom je to neskonale tvrdé.“

Jsou právě na tohle dnešní mladí cyklisté připravení?
„Bylo tady takové období, kdy jsme měli generaci, která se nemusela tolik snažit, všechno najednou měla a myslím si, že si toho tolik nevážili. Navíc tady byla spousta dalších rušivých elementů, které rozhazovaly koncentraci závodníka. Ale dneska jsme to už trochu překonali a jsou tady závodníci, kteří si za tím jdou třeba už od žáčků, kadetů, kde byli úspěšní, a vidím, že jsou úspěšní i v mužích. U naší generace to bylo trochu jiné. Když jsem šel do mužů já, byly už hranice otevřené, ale pořád to bylo takové, že se tolik necestovalo. Pro nás tak bylo obrovskou motivací někam se podívat, třeba konkrétně u mě na Tour de France. Něco si dokázat a jít tam. Dneska jsou někteří závodníci trošku pohodlní, a když pak přijde realita tvrdé dřiny, kterou cyklistika obnáší, tak třeba couvnou, řeknou: Já na to nemám, a raději skončí.“

V čem dalším se liší dnešní doba od té, kdy jste začínal?
„Dnes je problém, a to napříč všemi sporty, že je míň lidí. Za prvé je daleko víc sportů, které za nás nebyly, třeba florbal a další nové disciplíny, které vznikají a roztříšťují základnu. Děti se „rozpustí“ do více sportů a v tu chvíli je základna menší. A pokud mám na začátku 300 dětí, tak 30 těch, které mají šanci na úspěch, mi z nich vzejde. Pokud mám ale na startu 60, jsem rád, když mi z nich vypadne pět schopných. Procentuálně to bude zhruba stejné, ale tím, že je základna menší, je i těch kvalitních závodníků trošku míň.“

V minulé sezoně jsme měli mezi profesionály na nejvyšší úrovni pět mužů, z žen to byla v podstatě jen Nikola Nosková. Je to na české poměry dostatečný počet, nebo je to málo?
„Asi bychom všichni chtěli víc. Na druhou stranu když si vezmu svoji dobu, tak nás nebylo o moc víc, taky nás bylo jak šafránu. Bohužel jsme malá země a je to dané i tím, že cyklistika tady není tak populární jako hokej a fotbal. V Belgii je na stejné úrovni jako fotbal, tam je její popularita neskutečná, všichni chtějí být cyklisti. Španělsko je na tom podobně, ve Francii mají Tour de France. V Itálii je cyklistika úplná modla. Je to samozřejmě o kvantitě, která tam je, díky tomu mají víc profesionálů. Na druhou stranu my pořád doplácíme na východní blok.“

Jak to myslíte?
„Ti ze zmiňovaných zemí to mají trochu jednodušší. Za prvé tam není jazyková bariéra. A taky od malička se kolem nich točí agenti, mají známosti. Je to hodně o známostech, mít kontakty a říct jim: Hele, tenhle za to fakt stojí. A on se tam za dva za tři roky prosadí. Navíc pořád jsou preferovanější domácí závodníci než cizinci, a zvlášť tady od nás. Takže cesta ven je komplikovanější pro Čecha, než třeba pro Belgičana. Ale dá se. Když opravdu člověk chce, prosadit se dá.“

Šéftrenér české silniční reprezentace Tomáš Konečný
Šéftrenér české silniční reprezentace Tomáš Konečný

Můžete díky svým známostem mladým cyklistům pomoct dostat se k zahraničnímu angažmá?
„Myslím, že jim můžu pomoci, snažím se o to. Podařilo se mi pár lidem pomoct, ať už to byli kluci, nebo holky. Třeba Nikolu (Noskovou) jsem přesvědčoval, aby šla jezdit do zahraničí, že český rybníček už je pro ni malý. Loni jsem také Markétě Hájkové pomohl do Itálie do worldtourového týmu. Takže kontakty jsou. Ale musím říct, že člověk pak někoho osloví, jestli chce pomoct, a setká se s odpovědí: Já nechci, mně to takhle stačí.“

Opravdu?
„Ano. Ale takhle to nejde. Pokud chce člověk dosáhnout na vrchol, musí se každý rok někam posouvat. Tady vyhraju Český pohár, tak chci vyhrát mistra republiky. Vyhraju i to a co dál? Budu chtít jít někam do zahraničí, vyhrát třeba nějaký závod UCI, uspět na mistrovství Evropy, pak na MS, potažmo na olympiádě. Ale musím tam mít pořád motivaci být lepší. A ne si říct, že mi stačí, že jsem každý rok mistrem republiky. Takže je to zase o nastavení, co ten sportovec chce. Možnosti pomoct těm lidem jsou, i na svazu se o to snažíme.“

Jak to funguje tam, jaké jsou možnosti?
„Spoustu lidí jsme poslali na stáž do UCI centra v Aiglu. Tam jim pak mohou nabídnout prodloužení, mohou tam zůstat celý rok. První rok kategorie mužů tam byli třeba Petr Kelemen, Veronika Jandová, v minulosti Petr Vakoč. Takže pokud kluci a holky chtějí, jsou páky, jak jim pomoci. Když za mnou někdo přijde, proberu s ním, jaké jsou možnosti. Samozřejmě si musíme vždy nasadit ty správné brýle a vědět, na co v tu chvíli máme. Když mi někdo řekne, že jezdí předposlední v Českém poháru a chtěl by jet Tour de France, tak to asi nepůjde. Ale pokud se mnou objede závody juniorské reprezentace nebo U23 a vidím, že v něm je potenciál, zajede slušně časovku, vyjede do kopce, tak mu dokážu nabídnout: Co třeba tenhle tým? Není to ještě úplně top, ale je to mezistupeň, zase se posuneš.“

V mnoha sportech v Česku fungovaly a i dodnes fungují rodinné týmy. I Roman Kreuziger a Zdeněk Štybar to měli tak, že je trénovali tátové. Jak je to v současné době v české cyklistice?
„Rodiče tam vždy hrají obrovskou roli, jsou ti první, kteří dítě přivedou k danému sportu. A pak je otázka, jestli i později to chce samo dítě dělat. U cyklistiky může začít i později, to už si může vybrat sám. Dá se v pohodě začít v deseti, dvanácti i čtrnácti letech, když třeba dělal i jiný sport. Rodič pak zajišťuje primární komunikaci. Dovede dítě do oddílu a baví se s trenérem. A myslím si, že by měla být i nějaká spolupráce. Někteří rodiče sport nedělali a někdy tlačí dítě hned od začátku.“

A co ti, kteří mají se sportem vlastní zkušenost?
„Pokud se vrátíme ke zmiňovaným cyklistům, tak táta Romana Kreuzigera byl obrovský závodník, který spoustu závodů vyhrál, měl mu co dát, poradit. Takže tam to jde. Ale vždy to dítě potřebuje oddíl, se kterým jezdí na závody, je v určité komunitě lidí, učí se taktiku. Jednou jedeme na toho, podruhé na jiného. Rodina by tam měla mít poradní hlas, komunikovat s trenérem a dítě společně posouvat. Horší je, když trenér má nějaký názor, další mají rodiče a dítě pak slyší od trenéra něco, doma zase něco jiného. Potom je rozpolcené a není to úplně dobré.“

Co je tedy ideál?
„Super je, když rodiče dokážou s daným oddílem spolupracovat. Samozřejmě mohou mít svůj názor a já se nikdy nebráním komunikaci. Když vidím, že je oddíl malý a oni chtějí dítě tlačit jinam, dá se na tom domluvit. Ale oddíl by tam měl hrát prim. Máme tady střediska mládeže, která se snaží podchytit talentované lidi, zajistit jim podporu, aby to nestálo jen na rodičích a děti mohly rozvíjet svůj talent. Ale samozřejmě jsou pořád rodiny, které to mají individuální. Víc je to v bajcích nebo cyklokrosu, kde je to o jednotlivém výkonu. Silnice je přece jen trochu jiná v taktice, učení se spolupráci je důležité.“

Jak to vidíte s budoucností české cyklistiky? Jste optimista?
„Já jsem vždycky optimista, jinak by to člověk nemohl dělat. Nemůžete být pesimista, sportovci by to viděli. Ve sportu je to jak na houpačce. Jedna sezona je dobrá, druhá je horší, jeden ročník je silnější, druhý slabší, což se pak odráží na výsledcích. Tak to prostě je a bude. Někdy je v jednom ročníku víc talentovaných lidí, ať už je to v cyklokrosu, horských kolech, na silnici. Ale myslím, že teď, když se vrátím k juniorům, jsme měli poslední tři roky fakt super, vždycky jsme se umístili v elitní světové desítce, měli jsme maximální počet startujících na MS, což taky nebývalo. Takže je vidět, že máme z čeho vybírat. A není to tak, že to vyjede jeden člověk, je to opravdu týmová spolupráce. Kluci si pomůžou, každý chvilku tahá pilku, a i na MS jedeme v juniorech vyhrát. Nebojíme se toho a máme tak silný mančaft, že se nebojíme soutěžit s těmi nejsilnějšími státy.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud