Co se vám vybaví, když se řekne Belgie? Mnoha lidem vafle a hranolky. A ty si občas rád dá i profesionální cyklista Zdeněk Štybar. „Teď ano, já si to vždycky nějak odůvodním,“ přiznává. Rád by se už podíval za rodiči do Stříbra, což mu ale znemožňuje povinná čtrnáctidenní karanténa při příjezdu do Česka. A v nadsázce je tu ještě i jiný důvod. „Po několika týdnech s mamčinou kuchyní by mě nikdo při návratu do pelotonu nepoznal,“ rozesměje se. V této souvislosti prozradil nepříjemnosti spojené s hubnutím na závodní váhu, ale i to, kdo je největším vtipálkem jeho týmu Deceuninck-Quick Step.
Jaká je belgická kuchyně?
„Tady jsou typickou kuchyní hranolky a vafle. A ještě jedno jídlo, říká se tomu stoofvlees, to je něco jako guláš. Ale valfle, pralinky a hranolky, to jsou tady národní jídla.“
To si vy asi moc nedáte, že?
„No tak teď jo. Já si to vždycky nějak odůvodním, občas si na tom člověk pochutná.“
Dopřáváte si, co se obecně jídla týče, teď víc, než bývá jindy touto dobou obvyklé?
„Abych se přiznal, tak ano. Jak jsem skončil na Paříž – Nice, tak jsem se ještě držel, protože jsem nevěděl, které závody se pojedou a které ne. Ale jakmile řekli, že se nepojedou Flandry ani Roubaix, trochu jsem povolil, ale zároveň nepřestal trénovat. Hodně často tady trénuju s Mathieu van der Poelem, to je pro mě i zpestření. Už dřív, když jsme tady oba byli a pasovalo nám to, jsme se jeli spolu projet. Ale teď jezdíme skoro každý den. Nedávno jsme ze tří dnů jeli dvakrát 200 kilometrů. Takže když to řeknu za sebe, tak se udržuju v tréninku. Ale určitě nedodržuju tu správnou cyklistickou stravu. Být na dietě a počítat si kalorie, vážit si jídlo… Vážím si ráno vločky, protože to nikdy neodhadnu. Ale abych si potom vážil těstoviny, rýži, maso, na to nemám morálku a ani se mi nechce. To budu muset dělat zase, až závody začnou a budu muset shodit tu váhu, kterou jsem teď nabral.“
Jak snášíte, když musíte před velkými závody zhubnout?
„Na tuto sezonu jsem začal trénovat už hodně brzo, někdy na konci října. Od prosince jsem si všechno jídlo vážil, abych se dostal do rytmu a seděly mi ty gramy. A když jsem se na začátku února vrátil z Argentiny, dostával jsem se pomalu na závodní váhu. Na Strade Bianche, které je dost náročné, během 180 kilometrů tam nastoupáme 3300 metrů, je váha hodně důležitá. Potom se jedou Tirreno Adriatico, Milán - Sanremo, kde je to s váhou úplně stejné, je to důležitý parametr. Takže na jaře jsem se dostal na závodní váhu, kdy jsem neměl moc tuku navíc. Osm dní se mnou byla na Mallorce dietoložka. Ta mi vařila, přesně mi zvážila od rána do večera všechno jídlo až po traťovky při tréninku (drobné občerstvení, například malé housky, tyčinky a podobně – pozn. red.). Ale tohle nejde dělat celý rok.“
Proč?
„Je to opravdu hodně náročné, hlavně psychicky. Jde o systém, kdy má člověk od rána do večera hlad. Snědl jsem sice tolik kalorií, kolik potřebuju, ale vím, že bych si ještě něco dal. A to se dá dělat jen nějaké období a potom musí člověk sníst, co do sebe dostane, aby zregeneroval tělo i hlavu. Je třeba dělat to v období, kdy je to potřeba. Držet na závodní váze teď, když Tour de France začne nejdřív na konci srpna, by mě asi položilo psychicky.“
V období, kdy hubnete, se vážíte každý den?
„Každý den ráno, pak po tréninku a někdy jdu na váhu i večer. To už ale není, že bych musel, ale protože mám váhu v koupelně a stoupnu na ni ráno hned potom, co se probudím. To už je taková automatizace. Ráno vstát, zapnout presovač, jít na váhu.“
Táta na vás prásknul, že když přijedete do Čech, neodpustíte si maminčinu kuchyni, jako třeba i řízek, sladké knedlíky a podobně. Je to pravda?
„Ano, je to pravda. Takže možná jsem teď z tohoto důvodu i rád, že jsme zavření v Belgii a nikam se nedostaneme. Protože být v tomhle období u mamky, tak myslím, že když bych se vrátil zpátky do pelotonu, tak by mě nepoznali. Mysleli by si, že jsem vynikající sprinter. Je to těžké odolat. Vždycky když přijedeme po sezoně, tak za týden přiberu dvě kila.“
Mluvil jste o ježdění s Van der Poelem, o kterém se ví, že i při tréninku je hodně soutěživý. Je to tak, i když teď trénujete spolu, že si třeba dáte občas i nějaký závod?
„To ani ne, ale pořád honíme nějaký průměr, nikdo z nás nechce polevit. Takže celý trénink jedeme naplno, a je jedno, jestli jedeme 60 kilometrů nebo 200, ale tempo držíme. Jsem rád, že spolu trénujeme. Byli jsme i na bajku, za čtyři hodiny nějakých 90 kilometrů. Není to tak, že bychom soutěžili, ale můžeme být oba rádi, že spolu netrénujeme celý rok, protože bysme se popravili.“ (smích)
Jaký je jako člověk?
„Je to takový dobrý týpek, zasmějeme se. Je na něm znát, že je ještě mladý kluk, nemá děti, žádné starosti. Teď si s přítelkyní pořídili dům, takže je to u něj tak, že se do cyklistického i necyklistického života dostává. Mám ho rád, znám ho dlouho. Když byl ještě kadet nebo junior, tak jsme se tady potkávali. Takže to není tak, že bysme se neznali a až teď se poznali. Celou dobu bydlíme kousek od sebe. Když můžeme, jdeme spolu s Ine a jeho přítelkyní na večeři. Je to opravdu dobrej kluk, kterej ví, co chce a hlavně ho cyklistika hrozně baví a je jedno, jestli je to cyklokros, silnice nebo bajky. Když s ním jedu tady na bajku, to je hračička, užívá si to. Když vidí jakýkoliv kořen, chce přes něj přeskočit, zatáčku chce projet smykem, hraje si s kolem. A stejné je to i na velkých závodech. Když nastoupí, je mu jedno, jestli je to sto, čtyřicet, dvacet kilometrů do cíle. On si to užívá a to si myslím, že je důvod, proč je tak dobrý.“
Zavzpomínejte ještě na své začátky na silnici a příchod do Quick Stepu. V mnoha týmových sportech funguje hierarchie: mazáci – začátečníci. Je to tak i v cyklistice?
„Já jsem tohle nikdy moc nezažil, protože jsem přišel do týmu v situaci, kdy jsem byl mistrem světa. Už když jsem přišel do Fidey, byl jsem mistr světa v třiadvacítkách, takže jsem tam neměl pozici, že bych musel něco dokázat, už jsem ty výsledky měl. A stejné to bylo v Quick Stepu. Když jsem tam přišel, tak jsem byl podruhé mistrem světa v krosu.“
Kdo z kolegů vám v začátcích na silnici nejvíc pomáhal?
„V silničních týmech se závodníci střídají, třeba při prvním závodu jsem byl na pokoji s Niki Terpstrou, pak jsem byl párkrát s Tomem Boonenem. Ale není to tak, že by ti kluci za mnou přišli a řekli: Hele, tohle se bude dít, takhle pojedeme. To za mě nikdy takto nefungovalo, spíš si myslím, že na silnici je to možná jiné, že každý trochu myslí sám na sebe a na svůj kontrakt.“
Kdo je ve vašem současném týmu největší srandista?
„Myslím, že Julian Alaphilippe. U něj je to hodně spontánní. Třeba o Velikonocích dával na Instagram, jak tancuje v převleku zajíce. To je prostě typickej on. Já si ho úplně dovedu představit, že kostým někde viděl ležet na schodech, oblíkl si to a do toho začala hrát dobrá písnička a on začal tancovat. Byl jsem s ním na pokoji na závodech Kolem Argentiny a to bylo úplně stejné. Najednou z ničeho nic začal tancovat nebo skákat na posteli, vyprávět nějaký vtípek a podobně. Ale z ničeho nic. A i tím, jak je úspěšný, jakou měl loni sezonu, je to ještě vtipnější, než kdyby to udělal někdo jiný. Možná když by to byl nějaký looser, tak všichni řeknou, že je to hrozně trapný. Ale protože to dělá on, všichni ho znají a ví, že je to spontánní, tak se tomu hrozně smějí.“
Překvapil vás někdy něčím?
„Skoro každý den. On třeba sedí v autě, přijde mu nějaké video, tak se to snaží napodobit. Nebo něco začne vyprávět.“
Na závodech se s ním tedy při přejezdech v autobuse nenudíte.
„To ne. On se ale někdy dokáže i uzavřít do sebe, třeba si píše s přítelkyní a dlouhou dobu o něm nevíme. Nebo třeba něco povídá, pak ztichne a zjistíme, že spí. Ale jinak dokáže rozveselit celou skupinu, to je jeho skvělá vlastnost.“
Témata:
cyklistika, jídlo, sport, isportlife, Česko, Zdeněk Štybar, step, Belgie, potravina, kuchyně, hranolky, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
