Stošek druhý na slavném Cape Epic. Ztráta v závěru, parťák trpěl bolestí

Osm dní v sedle, prolog a sedm etap v náročném africkém terénu. To je závod dvojic na horských kolech Cape Epic. Mohou v něm rozhodovat i úplné detaily, jako třeba i to, jak se po etapě napijete z plechovky. Navíc když jsou závodníci dva, vedle mnoha výhod to může přinést i řadu potíží. „Násobí se riziko, ať už pádu, defektu, nebo i střevních potíží,“ přiblížil Martin Stošek, český závodník týmu Canyon Northwave. S parťákem Andreasem Seewaldem, který si už v úvodu poranil žebra, jel šest dní ve žlutém dresu lídra, nakonec se musel smířit s druhou příčkou.

Po dojezdu poslední etapy jste vypadal celkem naštvaně. Jak jste umístění bral v tu chvíli a jak teď už s odstupem?
„Zhruba 20 minut po dojetí to bylo dobré, už jsem byl rád za druhé místo. Ale samozřejmě první okamžik, kdy jsme to ztratili, prohráli… Už ke konci etapy jsem byl naštvaný, smutný. Bylo mi to líto, na druhou stranu jsem věděl, že jsme předvedli dobrý závod. Kdyby tam člověk skočil poslední den z pátého na druhé místo, byl by to super úspěch. Bohužel my jsme celou dobu vedli a vlastně jsme to prohráli. Ale výsledek je podle mě pořád dobrý.“

Kdy během etapy jste se dozvěděli, že vaše ztráta narůstá, a už není šance vyhrát?
„Poprvé jsem dostal trošku strach, když nám hlásili aktuální ztrátu v etapě 1:40 minuty, tím pádem zbývala virtuálně v celkovém pořadí už jen nějaká minuta. To bylo už po hodině závodu, v tu chvíli jsem si říkal, že to nebude dobré. Ne že bych to vzdával, ale věděl jsem, že tímhle tempem to nebude stačit, abychom náskok udrželi.“

I když jste jeli etapový závod, neměli jste, jako v silniční cyklistice, vysílačky, do kterých by vám z týmu hlásili, jaký máte náskok, ztrátu a podobně. Jakým způsobem se k vám informace během závodu dostávají?
„Nejčastěji nám to dá vědět někdo z našeho zázemí na tech zóně, kdo nám tam podává pití. Nebo i cizí lidi na trati, kteří tam fandí. Spočítají si to a křiknou na nás. Takže nějaké informace máme. Nejsou úplně stoprocentní, není jich moc, ale věděli jsme to moc dobře.“

V šesti ze sedmi etap jste jeli ve žlutých dresech lídrů závodu. Co se přihodilo, že nebylo v závěrečném dni možné náskok a vedení udržet?
„Ono se to přihodilo už v první etapě. Andreas spadl a narazil si žebra. O tom jsme věděli, pobolívalo ho to. Ale bohužel se to v zátěži zhoršovalo. Nejvíc se to začalo ozývat v sobotu, kde jsme měli největší výpadek a ztratili přes čtyři minuty ze sedmiminutového náskoku na konečné vítěze (Georga Eggera a Lukase Bauma z Německa). To byl hlavní důvod, proč jsme prohráli. Andreas v sobotu nebyl schopný jet ani do kopce, ani z kopce, protože ho to při nárazech šíleně bolelo. Říkal, že měl chvílemi strach, že přijde rána a on upustí řidítka. Tam myslím, že to bylo horší než v neděli.“

V poslední etapě už se cítil lépe?
„Ze soboty na neděli se o něj postaral doktor a fyzioterapeut, dostal i nějaké léky. Takže v neděli už ho to neomezovalo tolik. Tam už to bylo i o výkonnosti, celkovém rozpoložení, tlaku, že náskok už nebyl takový. Tak jsme to zkrátka prohráli. Ale věřím tomu, že kdyby nespadl a neřešil žebra, vyhráli bychom.“

Jezdíte maratonské závody jednodenní i etapové. Kam byste mezi nimi zařadil Cape Epic?
„Určitě na špičku. Když to vezmu z pohledu našich ambicí, Cape Epic, mistrovství světa a mistrovství Evropy jsou tři nejdůležitější akce v roce. Za mě určitě tato akce nemá obdoby. Díky tomu, co tam člověk zažije, jak je to dlouhé, náročné, kolik stojí úsilí se na to připravit a co tam potom člověk v závodu zažívá, viz to, co se stalo Andreasovi. Když se daří, je to paráda, všechno je růžové. Ale když se nedaří… Za ten týden si člověk projde vším, k tomu ještě tamní příroda, která je pro nás exotická, organizace závodu, mediální pokrytí. Zkrátka to všechno dohromady je pro mě asi největší zážitek, který jsem na kole kdy měl.“

Tento závod jste jel podruhé. V minulém roce jste nedokončil, teď jste v úplném závěru prohráli. Jaký z něj máte nejintenzivnější zážitek?
„Určitě to jsou vyhrané etapy. Loni to bylo ještě o to divnější nebo intenzivnější, že jsme jeden den vyhráli, já jsem ten samý večer lehnul v horečkách a se střevními problémy nevídaného rázu. Tam to bylo vítězství a okamžitě pár hodin poté zklamání. Letos to taky byla určitě první vyhraná etapa. Člověk jde do závodu s nějakým očekáváním, ale pořád neví. A to, že si potvrdí, že příprava byla dobrá a je tam reálná vidina dobrého výsledku, je strašně důležité. Takže to pro nás byla velká euforie, když jsme přijeli s pětiminutovým náskokem. A také po dojezdu posledního dne přímo v cíli, kombinace toho, že jsme prohráli, ale zároveň, že jsme to zvládli. Byl to náš první dokončený Epic. Po osmi dnech to z člověka tak hrozně opadlo, že to byly silné emoce, to mi skoro slzičky ukáply.“

Jde o závod dvojic. Je to důležitý fakt, když přijdou krizové momenty, že se můžete jeden o druhého opřít?
„Je to výhoda i nevýhoda, že jsme tam dva. Když bude mít jeden o dost lepší nohy, tak by si mohl říct: Kdybych býval jel sám, možná bych vyhrál. Nevýhoda je to i v tom, že se dubluje veškeré riziko – nemocí, defektů, pádů. Člověk nekontroluje jen sám sebe. Já můžu ze svého pohledu udělat všechno na sto procent, ale kolega taky musí. Takže kolikrát já mám strach o sebe a snažím se moc nemyslet na to, že Andy v ten moment řeší úplně to samé. Že se ve sjezdu bojí o úplně stejné věci jako já. A že i když já to sjedu perfektně, tak on tam za mnou pořád je. Kolikrát si neuvědomuju, že on to musí sjet taky. Moje radost, že jsem dole, ještě neznamená, že jsme to zvládli jako tým. Je to zvláštní, protože jinak je horská cyklistika sobecký sport, je to záležitost jednotlivců.“

Když byl Seewald zraněný, nepřišla během týdne někdy krize, kdy by uvažoval, že to vzdá?
„To ne. Zrovna on je ten poslední, který by něco balil. I kdyby měl šlapat jednou nohou, pojede. Navíc tady byl problém, že šlo o zranění, které sice nebylo na to poslední dva dny vyhrát, ale zase to není něco, kvůli čemu by musel končit. Kdyby měl žebra zlomená, to by bylo riziko a důvod k odstoupení. Ale on je měl naražená, takže jsme o tom neuvažovali.“

Co je pro vás na Cape Epicu nejhorší?
„Udržet osm dní koncentraci. Etapa trvá čtyři hodiny a víc. Udržet koncentraci tak dlouho je náročné, i když je to jednorázovka. A dělat to osm dní po sobě… Hlavně si dát pozor na defekty, zároveň udržet taktické plány, snažit se pořád jet dobře, být ve střehu, nedělat blbosti ani po závodě. Hlavně co se týká jídla a pití, abychom se vyhnuli střevním potížím. I po dojezdu, co ze mě nejvíc opadlo, ani nebyla fyzická únava jako to, že se mi konečně ulevilo, že je to za námi a přijde psychický odpočinek.“

Je tedy spousta věcí, na které musíte myslet i mimo samotnou trať, že?
„Přesně tak. Právě i co se týče jídla a pití po etapě. Musíte myslet i na to, co můžete jíst, čeho se dotknete pusou. Třeba jestli pijete z plechovky, že se jí dotknete, nebo si pití naléváte ze shora do pusy. To je celotýdenní práce během i po závodu. V závodu zase může člověku něco vlítnout do pusy, bahno a podobně. Je potřeba snažit se to vyplivnout, vypláchnout si pusu. To jsou detaily, ze kterých se člověk, kdyby to trvalo trochu déle, za chvíli zblázní.“

Český vítěz Hynek o Cape Epic: Pozor na psy, písek i bakterie. Kolik vše stojí?

CyklistikaRomana Barboříková14. listopadu 202115:45

I v 39 letech nejsem sportem unavený a stále mne to baví, říká biker Kristián Hynek

RozhovoryMarek Odstrčilík22. března 202012:15