Český vítěz Hynek o Cape Epic: Pozor na psy, písek i bakterie. Kolik vše stojí?

Děsné vedro, při kterém se mnohým nechce chodit, natož sportovat. Jízda v písku, po kamenitých úsecích nebo v obtížných single trailech. Slunce žhne. Nebo naopak silné lijáky a následné bahenní lázně na trati. To všechno už od roku 2004 láká každoročně stovky profesionálních i hobby bikerů do Jižní Afriky na závod Cape Epic. Jde o obrovskou výzvu.

Český maratonec Kristián Hynek se jej zúčastnil šestkrát jako závodník a před pár týdny v roli manažera týmu. Na svou první účast nikdy nezapomene. Aby ne, když při ní hned vyhrál. Jak to na takovém závodu funguje? Jak obtížné je se na něj dostat? A co vše při něm zažil? „Je to úžasný závod. Občas se samozřejmě přihodí nějaké nepříjemnosti, třeba mě jednou při tréninku kousnul pes. Ale to jsou spíš výjimky,“ vzpomíná Hynek.

Začněme úplným základem. Můžete i lidem, kteří cyklistiku tolik nesledují, vysvětlit, co je Cape Epic?
„Je to etapový závod dvojic, který se jede v Jihoafrické republice. Samotný fakt, že se to jede tam, s sebou nese určitá specifika tratě. Je tam extrémní vedro, terén je hodně proměnlivý, je to hodně po písečných i kamenitých pasážích, po hodně technických trailech. Na papíře se často etapy mohou zdát poměrně snadné, nebo snadnější v porovnání s jinými etapovými závody. Často jsou v parametrech etapy, kde na 100 kilometrech máte 1800 nebo 2000 metrů převýšení, což není papírově nic šíleného. Ale člověk nepochopí do doby, než tam je, jak moc to může být těžké.“

Jak je obtížné se na tento závod dostat?
„Je to těžké. Zároveň je to velmi nákladný závod. Protože i když se to dvojice pokusí pojmout nízkonákladově, stejně to nepořídí pod 300 tisíc korun, což není moc lidová cena. Jen startovné vychází na nějakých 140 tisíc na dvojici. K tomu máte náklady na cestu, na bydlení, a to ještě beru, že budete ve stanu. V momentu, kdy budete chtít bydlet v penzionech, náklady zase rostou. Ale i tak pokaždé, když se spustí prodej startovného, je to během pár sekund rozebrané. Pro náš tým jsou náklady kolem šesti set tisíc. A to profesionálové startovné neplatí a navíc podle jejich postavení v žebříčku, předchozích úspěchů a podobně mají od organizátorů zajištěné i další věci.“

V silniční cyklistice je pro profesionály nejvýznamnějším závodem Tour de France. Platí v případě horských kol to samé o Cape Epicu?
„Je to tak, ono se tohle přirovnání i často používá, že je to biková Tour de France. I když samozřejmě v třetinové délce, Cape Epic trvá osm dní. Ale z mého pohledu to rozhodně není jednodušší akce. Je to sice jen týden, ale ten je pro profesionálního závodníka v plném nasazení. Na Tour de France lídr nejede tři týdny naplno, jede v určitých etapách, které jsou kopcovité, jsou rozhodující. Ve finále když to sečtete, je to jen zlomek z těch tří týdnů.“

Jak Cape Epic vnímáte vy?
„Pro mě osobně je to po mistrovství světa druhý nejvýznamnější závod, který se bikerovi může podařit vyhrát. Mistrovství světa beru pořád jako absolutní maximum v naší maratonské disciplíně. Samozřejmě to je dané i tím, že to je to, co se mi vyhrát nepodařilo, zatímco Cape Epic ano. Ale stejně si nemyslím, že kdyby to bylo naopak, tenhle pohled bych změnil.“

Vzpomenete si na svůj první Cape Epic v roce 2014? S jakými pocity jste tam odjížděl?
„Velmi dobře, to je věc, která se nezapomíná. Tehdy jsem tam odjížděl bez stresu, bez jakéhokoliv zatížení předchozími zkušenostmi, což možná ve finále bylo dobře. Byl jsem velmi klidný, nestresoval jsem se tím, co může přijít, co by se mohlo stát. Závodilo se mi tehdy velmi komfortně. V roce 2014 to bylo hodně náročné z hlediska střídání podmínek, měli jsme několik hodně deštivých dnů, pak zase několik hodně suchých, velké teplo, měli jsme spoustu defektů. Já sám jsem jich měl asi šest. Ale postihly hodně i ostatní týmy, takže se to srovnalo. Celkově byl ročník 2014 na tyhle nepředpokládané situace hodně bohatý a dost to tehdy zamíchalo kartami.“

Pro vás ale skončil velmi dobře.
„Ano, my jsme ho tehdy s Robertem Mennenem vyhráli. A paradoxně od té doby se mi to nepodařilo. Byl jsem ještě dvakrát druhý s Albanem Lakatou, jednou jsme byli třetí, jednou pátí. Ale už se nám nepodařilo vyhrát, nikdy už se to všechno nesešlo tak, jak mělo. Takže i proto si první Cape Epic pamatuju moc dobře. Byl to jeden z největších úspěchů mé kariéry, navíc se to povedlo hned napoprvé, to bylo super.“

Cape Epic je závodem dvojic, tedy týmu. Když jsme byli u srovnání s Tour de France, je také tak extra významný pro týmy i ze sponzorského hlediska?
„Stoprocentně. Myslím, že ze sponzorského hlediska je to úplně nejdůležitější závod. Protože jeho mediální pokrytí, vizuální výstupy, které Epic má, jsou nádherné. Rozhodně pokud vyhrajete Cape Epic, rezonuje to celým bikovým světem. Je to asi podobné, jako když vyhrajete mistrovství světa. Ale zase když skončíte druhý na Cape Epicu, má to rozhodně větší ohlas než druhé místo na MS. Navíc to trvá osm dní, máte víc šancí se ukázat. I když na tom nejste dobře v celkovém pořadí a podaří se vám vyhrát etapu, má to velký přínos.“

Mnohé možná překvapí, že se tak významný závod koná v Africe. Jaká je tamní organizace, jak to zvládají?
„Naprosto vzorově. Většina etapových závodů se snaží inspirovat Cape Epicem. Pokud mají touhu své závody zlepšovat, velmi často si tady berou příklad. Myslím si, že hodně vytěžili z přístupu k medializaci a k profesionálním jezdcům. Organizace je skvěle propracovaná. Pro hobby závodníka je to drahé, ale za své peníze získá obrovský organizační standard. Zajištění služeb okolo, celé vesničky. Mají to udělané moc hezky.“

Cape Epic je závod v extrémních podmínkách

• 
• 
• 
• 
• 17 zobrazit galerii

O tomto závodu se říká, že je jedním z nejnáročnějších a nejbrutálnějších na světě. Můžete přiblížit, co vše tam na startující čeká?
„Je to samozřejmě, jak už jsem zmiňoval, hlavně horko. Pokud jde o standardní rok, kdy se koná Cape Epic v březnu, přijedete tam do jejich končícího léta z končící evropské zimy. Takže skok je poměrně velký.“

Kolik stupňů tam bývá?
„Byla léta, kdy teploty dosahovaly k 40 stupňům ve stínu. Poměrně nedávno byl ročník, kdy po první etapě odvezli do nemocnice třicet nebo čtyřicet lidí. Následující etapu pak o třetinu zkrátili, protože očekávali velká vedra. Někdy to tam až hraničí se zdravím. V kombinaci teplot s délkou a náročností etapy se tam lidé opravdu dostávají na hranici svých možností.“

A co další aspekty?
„Pro profesionály platí, že náročnost vytváří i konkurence a tlak na výsledek. Dále to může být složité i v tom, že tady musíte absolvovat přípravu v zimě. Pro profíka to až takový problém není, jezdíme v destinacích, kde je počasí přívětivé. Ale spousta lidí, i kvůli tomu, že si nemůžou brát donekonečna volno, musí trénovat doma. Pak je hodně náročné se na závod připravit a letět tam s kondicí, kdy to odjedete tak, abyste z toho měli radost.“

To je asi pro hobíky základ, že?
„Přesně tak. Většina z nich tam nejede s tím, že to chtějí vyhrát, ale chtějí zažít něco mimořádného, podívat se do jiné destinace a prožít atmosféru takhle velkého závodu. Nechtějí dojíždět každou etapu na hranici života a smrti a probouzet se každé ráno s tím, co je zase čeká.“

Problémem může být také samotný terén.
„Rozhodně. Závod je plný nástrah v podobě defektů, protože je tam hodně trnů, takže jsou tam i specifické požadavky na vybavení. Další věc je povrch jako takový. Každý rok je trať jiná a liší se to destinace od destinace. Každá má trochu jiný charakter podloží. Někdy jste v oblasti, kde je to víc písčité, jindy zase kamenité, někdy je tam víc single tracků a tak dále. Ale většinou během osmi dní zažijete trošku od každého.“

Písečné pasáže jsou zpevněné, nebo jde o takový ten těžký terén, kde se kola boří?
„Bývají často velmi nepříjemné. Je tam třeba místo, kde jedete deseti nebo i patnáctikilometrový úsek, ne tedy v kuse, v písku, který se boří, ustřeluje vám kolo, nejede to. A to, i když je to po rovině, je hodně vysilující.“

V Africe ale na závodníky čekají i jiné nástrahy. Například Ondřej Cink zmiňoval, že nabrali ztrátu proto, že mu do helmy vlétnul hmyz, který ho bodnul, a jelikož nevěděli, co to bylo, musel zastavit a nechat se ošetřit. Přihodilo se vám během vašich šesti účastí něco podobného?
„V závodě ne, ale v tréninku mě tam jednou na single tracku kousl divoký pes. To bylo asi něco podobného jako u Ondry. Věc, kterou bych se v Česku asi až tolik nezabýval, ale tam jsem z toho byl trochu ve stresu. Nevíte, jaká je tam situace, co se týče vztekliny.“

Jak jste to vyřešil?
„Na jednu stranu by bylo bezpečnější si nechat dát vakcínu proti vzteklině. Na druhou to bylo tři dny před závodem, takže bych ho asi potom ani neměl jet. To byla nepříjemná situace a hodně jsme to řešili. Po zkoumání, kdy jsme zjistili, že v dané lokalitě se vzteklina vyskytla za poslední asi třicet let jednou, jsem šel cestou lehkého rizika. Ale jinak jsem naštěstí žádnou takovou zkušenost neměl, jen znám různé historky od jiných s hady. Tam v té oblasti jsou jedni z nejjedovatějších hadů na světě a potkat je není úplně příjemné. Já jsem jednoho taky zahlédl v tréninku podél single tracku, ale radši jsem ani nezastavoval.“

Jsou to věci, na které předem upozorňují i pořadatelé, dávají instrukce, jak se chovat?
„To ne, spíš se to člověk dozví, když tam má lokální známé a kamarády. Na druhou stranu kdyby to bylo obecné riziko, stoprocentně by na to organizátor upozorňoval. Takže jsou to spíš výjimečné historky. Není to tak, že by se měli lidé bát, že na každém tréninku potkají hada a musejí ho přeskočit a podobně. Jsou tam, je to relativně divoká příroda, člověk na to musí myslet.“

V single trailech může číhat i nebezpečí úrazu. Byl jste svědkem nějakého většího pádu?
„Jednou tam Švéd Emil Lindgren měl hodně nepříjemný úraz, takovou blbou zlomeninu. Já jsem měl také v jednom ročníku úraz. Měl jsem šest účastí, ale jen pětkrát jsem dokončil. Měl jsem pád, který nebyl extra vážný, etapu jsem dokončil, ale druhý den jsem jen nastoupil na start a po chvíli jsem zjistil, že to nejde. Měl jsem pohmožděné vazy v lokti. Naštěstí, musím zaklepat, těch vyloženě vážných pádů si nepamatuju, že by tam bylo nějak moc. Občas nějaká ošklivější zlomenina, ale nic většího. Myslím si, že po této stránce Cape Epic nevybočuje.“

Jde o závod dvojic, můžete přiblížit, jak to funguje?

„Princip závodu je takový, že ti dva musí zůstat pospolu, je tam tolerance dvouminutového rozestupu. Ten může být u elitních závodníků změřen kdekoli, není to jen o průjezdových bodech. Může samozřejmě nastat situace, kdy se nechtěně oddělíte o víc než dvě minuty, potom se k tomu přihlíží individuálně. Nám se to jednou stalo s Albanem, kdy jsem jel vepředu v balíku, on byl šestý, sedmý, najeli jsme do sjezdu, on měl nahoře defekt. Nad námi ještě navíc letěla helikoptéra, takže jsem neměl šanci cokoliv slyšet. Sjeli jsme dolů, otočil jsem se a Alban za mnou nebyl. V tu chvíli tam asi bylo víc než dvě minuty, ale bylo jasné, že v tom nebyl záměr.“

Během etap vás mohou potkat i technické problémy. Musíte je vyřešit sami, nebo můžete využít pomoc mechanika?
„Tohle je také jedno z velkých specifik tohoto závodu. Nesmíte mít pomoc vlastních mechaniků a dalších členů týmu. Po celou etapu jste odkázáni sami na sebe. V každé etapě jsou tři feed a tech zóny a v každé jsou takzvané tech boxy, ve kterých máte připravené náhradní díky, které uznáte za vhodné. Ty se tam dodávají vždy večer před etapou. Donesete je na určené místo, oni je vezmou a dovezou do tech zóny. My tam třeba máme v podstatě kompletní kolo. Kromě rámu, vidlice a tlumiče je tam opravdu všechno. To znamená řazení, sedla, sedlovky, vypletení kola, přehazovačka. V momentu, kdy tam přijedete a máte nějaký problém, musíte si ho vyřešit sami. Ale když se dostanete do cíle, mohou se na kola vrhnout mechanici.“

Ve velkých vedrech musíte hodně pít. Jak to funguje s doplňováním občerstvení?
„To je možné ve feed zónách. Co se pití týká, snažíte se toho vézt co nejmíň, ale zároveň vám to musí vystačit, abyste byli schopní dokončit etapu. Když to trochu přeženu, je to podobné jako ve formuli 1, kde volí patřičnou strategii například s pneumatikami. Tady volíte kompromis v tom být co nejlehčí, ale zároveň mít dostatek tekutin. Takže se rozhodnete, jestli budete startovat se dvěma lahvemi, nebo si vezmete hydratační batoh, který náš tým teď hodně využíval.“

V čem je jeho výhoda?
„Snáz a bezpečněji se z něj napijete, speciálně v single tracích, které jsou tam nekonečné. Je to po všech stránkách bezpečnější a máte tam toho i víc. A ve finále je to bezpečnější i z hygienického hlediska, snižuje se riziko žaludečních potíží. Protože když projíždíte skrz místní farmy přes různé trusy, na flašku se můžou dostat bakterie. To se nejspíš stalo letos i Martinu Stoškovi z našeho týmu, který kvůli žaludečním potížím musel odstoupit.“

Je to častý důvod, proč cyklisté z Cape Epicu odstupují?
„Ano, hodně častý. I proto se snažíme dělat maximum, abychom se tomu vyhnuli. Zajišťujeme si vlastní jídlo, pijeme jen balenou vodu, ze stanového městečka, kde bydlí velká část závodníků, jsme se přesunuli do penzionů v okolí.“

Vy jste plánoval v minulém roce se s tímto závodem při své sedmé účasti rozloučit, ale kvůli covidu už na to nedošlo. Letos už jste byl v Africe v roli manažera. Jaké to bylo?
„Byla to úplně jiná zkušenost, rozhodně zajímavá. Byl to úplně jiný typ stresu. Ne že musím zase na start, i když se necítím dobře. Teď jsem se nervoval, aby bylo vše zařízeno, jak má být. Ale mám hroznou výhodu a štěstí, že mám kolem sebe lidi, se kterými máme vzájemnou důvěru, jako například Robert Novotný, parťák a mechanik, který je po mém boku celou tu nejlepší část mé kariéry. Potom fyzioterapeuti, další mechanik. Ale zároveň musím říci, že sedmý Cape Epic mám ještě v plánu, i když už ne v roli lídra, ale podpůrného týmu. A i na to se těším.“

Trasa Cape Epic 2021

Prolog 20 km, převýšení 600 m

1. etapa           98 km, 1850 m

2. etapa           96 km, 2100 m

3. etapa           91 km, 2100 m

4. etapa           73 km, 1650 m

5. etapa           84 km, 2900 m

6. etapa           81 km, 1850 m

7. etapa           68 km, 1850 m

Cyklistika

13. listopadu 2021 • 20:24

Moc hezké na závody? Kdo je Pogačarova snoubenka a další krásky v pelotonu

Rozhovory

15. března 2019 • 13:58

Elitní biker Hynek: Na FAMU jsem byl za exota. Mluvil o plánech i filmu Auta