Kristián Hynek patří mezi přední české bikery, je mistrem Evropy, vicemistr světa, vyhrál supernáročný etapový závod Cape Epic. Sice mu táhne na čtyřicítku, ale je stále plný chuti závodit a rvát se na kole o nejlepší umístění. V březnu se společně s dalším českým závodníkem Martinem Stoškem postaví na start Cape Epic.
Jak jste se ke svému sportu vlastně dostal?
„Na jednu stranu ‚bohužel‘, na stranu druhou ‚bohudík‘, jsem se k cyklistice dostal až v pozdním věku. Tedy k té závodní formě cyklistiky. Ale sportu obecně jsem se věnoval celé dětství, hrál jsem závodně tenis a hokej, zkoušel fotbal a pohyb mě vždy bavil. S vrcholovou cyklistikou jsem začal až v 21 letech a to s sebou samozřejmě neslo celou řadu nevýhod. Například jsem se dlouho vyrovnával s určitým handicapem v technice. Jednu výhodu to naproti tomu ale určitě mělo, i nyní v téměř 40 letech se necítím vrcholovým sportem unavený a stále mne to baví. A nechybí mi motivace, která je klíčová!“
Co vás v dětství formovalo? Kdo na vás měl největší vliv?
„Ke sportu mě odmala vedl táta, máma spíše dbala na rozvoj mého ducha. Táta dělal na amatérské úrovni triatlon a kolo ho strašně bavilo. Kdysi s kamarády založili klub s názvem Akademický spolek horských cyklistů a troufám si tvrdit, že on a pár jeho kamarádů byli jedněmi z prvních v republice, kteří měli horská kola. Můj dědeček mě hodně vedl k tenisu, tam jsem byl poměrně nadějný, ale okolo mých 14 let se vývoj zastavil a bylo asi jasné, že se tenisem živit nebudu.“
V který moment jste začal pociťovat, že vám to jde lépe než ostatním?
„Ono se to začalo ukazovat poměrně záhy po mých začátcích. Pamatuji si, že v roce 2001 jsem to začal brát trochu vážněji a rozhodl se připravit na mistrovství republiky v cross country mezi amatéry. Najel jsem tu sezonu šest tisíc kilometrů, což byl pro mne v tu dobu několikasetprocentní nárůst oproti předchozímu roku. Pro srovnání - nyní najíždím ročně okolo 22 tisíc kilometrů. Ten závod jsem vyhrál a uvědomil jsem si, že toto by mohl být můj sport. Nicméně jsem to stále bral jako skvělý doplněk ke studiu a vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se tím někdy mohl živit. Dokonce ani po podpisu mé první profi smlouvy s týmem Česká spořitelna v roce 2005 jsem si nemyslel, že by cyklistika měla sehrát tak velkou roli v mém životě. Postupně ale začalo vše gradovat a já začal mít klasické sportovní cíle jako například olympiádu apod. Věnoval jsem se téměř výhradně disciplíně cross-country, i když mi spousta lidí z mého okolí říkala, že mou doménou by mohly být spíše maratonské tratě. Opravdový zlom však nastal v roce 2012, to už jsem se pár let věnoval maratonu, kdy jsem se stal maratonským mistrem Evropy. Tehdy jsem začal uvažovat o zahraničním angažmá, na rok jsem šel do italského týmu a od roku 2014 do roku 2018 jsem působil v německém týmu po boku trojnásobného mistra světa Albana Lakaty. To byl sen asi jako pro fotbalistu jít do Realu Madrid nebo Barcelony.“
Obdivoval jste někoho v dětství?
„Já jsem vlastně nikdy neměl konkrétní vzor. Obecně jsem vzhlížel k lidem, kteří dělali sport poctivě a hlavně v sobě měli pokoru, i když byli úspěšnější než všichni okolo. To je vlastně i jedno z mých životních mott, zůstat pokorný a skromný.“
Dokážete říct, co je vaší předností oproti ostatním?
„Mou doménou byly vždy, možná trochu paradoxně, dlouhé kopce. Přitom nepocházím z hor a v okolí mého domova je nejdelší kopec okolo 12 až 15 minut. Zároveň si myslím, že jsem dříč a mám chuť trénink plnit na 110 procent, což samozřejmě někdy může být na škodu, ale celkově mě to posouvalo neustále vpřed. V pár krizových situacích během kariéry, jako byly různé nehody a zranění, mi má povaha pomáhala znovu se postavit na nohy a dostat se zpět na vrchol.“
A co děláte třeba v tréninku jinak než ostatní?
„To nedokážu posoudit, určitě nedělám nic, co by nikdo jiný neobjevil. Ale to je možná otázka na mého stávajícího trenéra Karla Martínka.“
Z jaké části je váš sportovní úspěch o talentu a z jaké části o poctivé dřině a trénincích?
„Talent je určitě velkou částí mého úspěchu, ale cyklistika je natolik poctivý a tvrdý sport, že bez dřiny je vám talent k ničemu. Já to vlastně beru tak, že součástí samotného talentu je chuť dát tomu vše, poctivě trénovat a nic nešidit. K úspěchu potřebujete být komplexní, na samotný talent to už dnes ‚uhrát‘ nejde.“
Připravujete se na závody i po psychické stránce?
„To je určitě jedna z mých slabších stránek, nebo spíše oblast určité rezervy. Věřím v sílu psychiky a mnohokrát jsem si to na sobě ověřil. Nikdy jsem však nespolupracoval s žádným odborníkem.“
Rituály máte?
„Ani nevím, zda to nazvat tímto slovem, ale mám pár věcí, které prostě před důležitým závodem dělám stejně. Jako například stejné jídlo, apod..“
Jaká rada vám nejvíc pomohla?
„Určitě mi někdo z mých blízkých dal důležité rady, ale aniž bych se chtěl někoho z nich dotknout, tak si nyní nevzpomenu. Spíše jsem k určitým radám či moudrům dospěl postupně sám. Jako například jak důležité je věřit svým schopnostem, nebo že v samotném závodě je to někdy pouze o tom, kdo je ochoten ‚bolest‘ akceptovat nejdéle - to mi určitě pomáhá v momentech, kdy si myslím, že už nevydržím.“
Bojujete někdy se ztrátou motivace?
„Ano, to snad asi každý. Jsou dny, kdy se mi nechce na trénink do špatného počasí, nebo jsem prostě hodně unavený. Pak si ale snažím připomenout, jak obrovské mám štěstí, že dělám to co dělám, a že sport je mým koníčkem, životním stylem a zároveň povoláním. Představím si šedou kancelářskou místnost, dám si to do kontrastu s tou mojí přírodní ‚kanceláří‘ a ono už to tak nějak potom jde.“
Kdyby ve vašem životě nevyhrálo kolo, co by byla asi vaše práce?
„S velkou pravděpodobností bych se věnoval filmu, televizi nebo reklamě. Tedy pokračoval bych v tom, co jsem vystudoval.“
Je něco, čeho chcete ještě po sportovní stránce dosáhnout?
„Má kariéra se, ať chci nebo ne, blíží ke svému konci. Dosáhl jsem na mnohem více úspěchů, než jsem si kdy dovedl představit, ale ten jeden největší mi stále chybí a to je titul mistra světa. Stále se toho snu nevzdávám a chci o něj bojovat!“
Jakou radu dáte někomu, kdo bych chtěl dosáhnout třeba toho co vy?
„Věřit si, dělat vše na sto procent a neodkládat to. I já jsem si vždy říkal, že je dost času a nyní si zpětně uvědomuji, že jsem mohl spoustu věcí dělat lépe a dříve.“
| Kristián Hynek |
|
