Doktor a ragbista zasahuje na hřišti: Spoluhráče a protihráče nerozlišuju!
Unikátní kombinaci dovedností využívá ragbyový reprezentant Karel Berounský. Kapitán Tatry Smíchov pracuje jako ortoped v nemocnici v Motole i v Centru pohybové medicíny Pavla Koláře. A když je třeba, pomáhá zraněným hráčům přímo na hřišti během svých zápasů. Zraněný hráč leží na hřišti pod dohledem lékaře, hra ale běží dál. Běžná praxe rytířského a tvrdého sportu laiky fascinuje, Karel Berounský je ale v ještě originálnější situaci. Do zápasů nastupuje v dresu svého týmu, pokud je ale třeba, mění se v prvního záchranáře.
„Vždycky je tam zdravotní dohled, já to beru tak, že s tím mám víc zkušeností a hlavně jsem tam nejblíž. Chvíli trvá, než doběhnou. Pomoc mi připadá jako povinnost. Ať je to protihráč, nebo spoluhráč, to nerozlišuju. Vždycky se snažím těm klukům pomoct,“ říká Berounský.
V letošním roce už musel na hřišti pomáhat několikrát, především v situacích, kdy hráč po kontaktu utrpěl otřes mozku. „Ty jsou nejhorší. Musím člověka stabilizovat, vyndat mu chrániče z pusy, aby mu nezaskočily, aby mu nezapadl jazyk… Takové rychlé věci. Musím zaťukat, zatím jsem vždycky nebyl sám zraněný a mohl jsem pomoci,“ říká Berounský.
Ragby je tvrdý sport a vyžaduje od hráčů odolnost. Borci jsou k ní vychování, simulování se nenosí. Když už někdo zůstane na zemi, většinou je třeba rychlá lékařská akce.
„Záleží, co to je za zranění. Když je to něco, co v uvozovkách chvíli počká, tak se hraje dál. Když se stane něco menšího, hráč je na zemi, dostane se k němu hra, zvedne se a hraje dál. Pokud se jedná o otřes mozku, tak se hra zastaví. Hned se to začne řešit. Rozhodčí jsou rozumní, jakmile se něco stane, zastaví hru,“ vysvětluje Berounský. „Když to neovlivňuje hru a hráč není v ohrožení, nezastavuje se. Jakmile jde o hlavu, tak se to vždycky zastaví. Když je to zranění, které může hráče dál ohrozit, taky se hra zastavuje. Vždycky je to na vyhodnocení situace. Když si hráč podvrkne kotník a hraje se na druhé půlce, není důvod, aby se zastavovala.“
Lídr současné generace
V Berounského životě se dvě vášně přirozeně propojily. Ragby hrál od šesti let, na střední škole v Anglii rok hrál i studoval. Právě tam se rozhodl pro doktořinu.
„Vrátil jsem se a začal tady studovat medicínu. Naštěstí jsem byl schopen to zvládat s ragby. Poslední ročník jsem si rozložil za dva, abych mohl hrát i za Duklu. V tu dobu jsme měli profesionální smlouvy. Teď v tom pokračuju. Naštěstí mám hodnou ženu, která mě v tom podporuje a nechá mě o víkendu hrát,“ usmívá se Berounský.
V ragbyovém národním mužstvu je jedním z lídrů současné generace. Je kapitánem extraligové ragby Smíchov a nastupuje i za výběrový tým Bohemia Rugby Warriors. Jako lékař ordinuje na Klinice dětské a dospělé ortopedie a traumatologie v Motole, dochází na ambulanci v Nuslích a pracuje i na Waltrovce v Centru pohybové medicíny.
„Na plný úvazek jsem v Motole, pak chodím pondělky na Waltrovku a ještě občas jednou, dvakrát do měsíce jsem v Nuslích v ambulanci. Když to vyjde, tak občas jezdím do Berouna, ale už jsem to omezil,“ říká Berounský. Jak do tohohle programu zapadá ragby?
„V úterý a ve čtvrtek jsou večerní tréninky, pak se člověk musí připravovat sám. Když to jde, odpoledne posilovna, běhání. To naštěstí zvládám se svými dětmi. Je dobré, že můžu hlídat děti a cvičit u toho. Ráno před prací chodím do posilovny, to mi nevychází tak často, jak bych chtěl,“ vysvětluje. „Člověk na to musí být dobře fyzicky připravený, aby byl schopen zvládat kontakt. Spíš jsem ze zápasů dost zbitý, nedělní služby po sobotních zápasech bývají těžké.“
Jako lékař zjistil, že tradiční odolnost ragbyových hráčů stojí za tím, že někteří přichází se svými zraněními se zpožděním. „My ragbisti se snažíme zranění schovávat. Vidím to u pacientů, že se snažíme bolest vydržet a hrát i přes menší zranění,“ líčí Berounský. „Mám tady kluky, kteří za mnou přišli po dvou měsících, že je furt něco bolí. Zjistili jsme, že ten kluk měl zlomenou pánev a dva měsíce s ní hrál. Klučina přišel, že ho bolí loket. Vypadalo to, že ho má zlomený a zjistili jsme, že je to stará zlomenina. Zlomil si ho zhruba před rokem. Je to asi v nás, že chceme hrát víc než ostatní.“
Největší strašák? Zranění hlavy
Nejčastější ragbyová zranění atakují kotníky, kolena či ramena. Hráči se pak většinou snaží dostat co nejrychleji zpátky na hřiště. „Musíme je brzdit, protože by chtěli začít dřív. Jak s hraním, tak s rehabilitací. Některé věci chtějí čas. Mám spoustu pacientů, kteří to nedodrží, a pak se jim zranění bohužel vrací. Na druhou stranu, jsou ze sportu zvyklí, takže cvičí, rehabilitují a ten proces jde líp,“ říká Berounský.
Nejvážnějším problémem jsou však zranění hlavy. Ta trápí nejenom ragby, ale třeba i svět amerického fotbalu. Před několika dny Ameriku vyděsil další otřes mozku quarterbacka Miami Dolphins Tuy Tagovailoy. V ragby je to podobné.
„To je největší problém, co světové ragby řeší. Pravidla jsou nějak napsaná, ale fyzička a váha hráčů se posunula jinam. Před třiceti lety se hráči nepřipravovali tak profesionálně jako teď. Řeší se otřesy mozku, stejně jako v americkém fotbale, hokeji i všech kontaktních sportech,“ líčí Berounský.
„Pravidla jsou nějak napsaná, ale konstrukce hráčů je úplně jinde. Dneska jsou tam kluci, kteří mají přes sto kilo a běhají jak sprinteři. Je to jiné, když proti sobě rychle běží sto a sto deset kilo. Teprve se ukazuje, co ty otřesy mozku mají za následky. Obecně je to velké téma. Ragby na to reaguje, začalo víc trestat skládky na hlavu. Posouvá se to i u dětí, že se může skládat jenom za nohy. Asi je to správně.“
