Jaroš má cenu pro nejhodnotnější sportovní výkon: Je to sci-fi!
Žádný z olympijských medailistů ze Soči ani z plejády světových šampionů, ale horolezec Radek Jaroš získal Cenu Jiřího Stanislava-Gutha Jarkovského pro nejhodnotnější sportovní výkon roku 2014. Díky výstupu na K2, čímž jako patnáctý v historii dosáhl vrcholy všech osmitisícovek bez použití umělého kyslíku.
V novinářské anketě Sportovec roku se Radek Jaroš těsně nevešel do desítky, tradiční cena, udělovaná od roku 1934, ale patří právě jemu. Poprvé o ní rozhodovali sami sportovci, hlasovat mohli olympionici z Londýna a ze Soči a účastníci Světových her v Cali. Jaroš ji včera převzal z rukou atletky Zuzany Hejnové, vítězky ročníku 2013.
„Kdysi jsme spolu dělali porotu na Miss, podepsala mi fotku a já jí mám dodnes vystavenou. A Zuzka je taky první člověk, kterému jsem napsal na facebook. Jak to bylo v Samotářích? To je nějaký znamení, asi…“ směje se Jaroš.
Jaké to je být laureát takové ceny?
„Já nevím, co říct. Pro mě je to něco neuvěřitelného. Jsem tu s lidmi, ať už s těmi, kteří jsou v současné době aktivní nebo s těmi, na které jsem koukal v televizi, a vždycky jsem je obdivoval. A najednou tady jsem já.“
Ceníte si, že vás vybrali sami sportovci?
„O to je to neuvěřitelnější. Pro mě je to nepochopitelný… Pro mě je to takové science fiction. Je tady tolik šikovných borců, holek, borců, kteří by si to zasloužili. Já to osobně neberu za loňský výkon, já to beru za těch dvacet let v Himálaji a za šestnáct let od prvního výstupu na Mount Everest. Kdyby to bylo za loňský rok, tak bych si to v žádném případě sám sobě nedal ani náhodou.“
| Poslední držitelé ocenění: |
2010 Martina Sáblíková 2011 Petra Kvitová 2012 Mirka Knapková 2013 Zuzana Hejnová 2014 Radek Jaroš |
Jak berete fakt, že váš výkon jako zástupce neolympijského sportu zvolili olympionici?
„Já jsem nikdy nedělal olympijský sport, ani jsem o tom nesnil, že by mě někdy něco takového mohlo potkat. Ani jsem to pro to nedělal. Horolozectví je v naší televizní a mediální době sport, který není vidět. My jedeme jednou za rok do Himálaje a buď vylezeme, nebo nevylezeme. Co se odehrává na druhé straně planety, vidět není. A i když se točí dokumenty, ty těžké chvíle tam člověk stejně nedostane. Tam člověk bojuje o život a nemá čas filmovat.“
Vy jste úspěchu obětoval mimo jiné osm a půl článku na nohách, o které jste přišel kvůli omrzlinám na Annapurně, v jakém stavu jsou teď vaše chodidla?
„Ty komplikace s omrzlinami a hlavně těmi amputacemi se začínají projevovat až teď a budu je řešit v následujícím životě. Já se, plus minus, budu muset rozloučit s běháním. Proto dělám cyklistiku, doma trénuju na veslech, na stepperu. Dělám ty věci, kdy nedochází k odvalu přes prsty. Stačí, když změním letní boty za zimní a hned se mně to ozve, přes koleno, kyčel, do zad. Samozřejmě budu muset překonávat určité problémy.“
Co máte v plánu letos v létě?
„Po dvaceti letech v Himálaji, kdy jsem se na to hodně soustředil a každý rok, někdy i dvakrát, jsem jezdil na expedici, tak si chci rok prožít jinak. Na skalách, v Adršpachu, na Prachově. Chci jezdit hodně na horském a silničním kole. Teď jsem za měsíc najel na Mallorce a v Toskánskku dva a půl tisíce kilometrů. Příští týden možná vyrazím na nějaký maratonek na horském kole. Je jasné, že nemůžu myslet na bedny, ale to neznamená, že to nedělám rád, a že mě to nenaplňuje. Je to jako s horolezectvím. Člověk se pohybuje v přírodě, že chce někdy bojovat sám se sebou, se svou leností, souznít s přírodou a prožívat tam nádherné okamžiky.“
