Příběh střelce Kůrky: věřil v píli, i s pěti dioptriemi získal zlato z OH

Nikoho nenapadlo, že kluk s pěti dioptriemi může být sportovním střelcem. Podceňovali mě. Ale chtěl jsem jim dokázat, že se mýlí. Ve sportu je totiž důležitější píle než talent. A nejdůležitější je sebezapření. Umět si říct, že do toho jdu, a skutečně do toho jít. Nakonec za mnou chodily spousty kluků s brýlemi, protože jsem se pro ně stal vzorem. 

Můj otec byl za války na nucených pracích v Rakousku. Tam se dozvěděl, že bude tatínkem. Svěřil se s tím kolegům Němcům. Řekli mu na to, že to je sice dobré, ale že stejně jednou všichni vyletíme komínem. Proto mi pak táta vždy říkal, abych se kolem sebe dobře koukal. Že jeho generace se koukala málo, a pak ji to zaskočilo.

Narodil jsem se 29. května 1943 v Pelhřimově, otec se vrátil domů až později, po válce. Pak mi přibyli ještě čtyři sourozenci. Tatínek pracoval jako sedlář. Žili jsme v Božejově a do našeho domku jezdili pro chomouty a ohlávky lidé z širokého okolí. Přestože byl tatínek pracovitý a šikovný, naše rodina byla nemajetná. Rodiče byli lidé poddajní, pokorní a celý život dřeli. Nás pět dětí vedli ke skromnosti a šetrnosti. Pro mě byla největší potupa, když jsem s kozou musel chodit ke kozlovi. Bylo mi třináct, už se mi líbily holky a musel jsem jít po návsi s kozou. Kozí mlíko se u nás pilo běžně, prakticky jsem na kozím mlíku vyrostl. Když se lidé občas diví, že mám ve svém věku tolik energie, říkám, že je to tím dětstvím na kozím mlíku.

Střelcem omylem 

Tatínek by byl rád, kdybych po něm převzal řemeslo, ale já koukal jinam. Učil jsem se nástrojářem. Především mě ale bavily různé sporty, hlavně box. Na učilišti jsem dostal za úkol vést nácvik na spartakiádu. Odcvičili jsme to skvěle, všichni nás chválili. Uběhlo čtrnáct dnů, přijel tajemník Svazarmu a řekl, že jsem dostal poukaz na Lipno. Že si to zasloužím za tu spartakiádu. Já jsem jásal, ale maminka ne, protože přišla o pracovní sílu. Až do té doby jsem totiž o prázdninách pracoval na brigádách v lese, pak na poli, pak na výmlatech. Něco jsem vydělal a maminka za to nakoupila máslo a cukr.

Když jsem na Lipno přijel, ptali se, kde mám fl intu. Já se divil: jakou fl intu? Zjistil jsem, že mě Svazarm poslal na soustředění krajských juniorských reprezentantů ve střelbě, kteří měli minimálně druhou výkonnostní třídu. Poslal mě tam omylem. Já nejenže neměl fl intu, já v té době ani nevěděl, ze které strany se nabíjí malorážka.

Chtěli mě poslat domů, ale já nechtěl odjet za žádnou cenu. Léto u přehrady jsem si přece nemohl nechat ujít. Jeden major řekl, ať to tedy se střílením zkusím, když už mě tam omylem poslali. Nevěřili ale, že mi to půjde. Od dětství jsem špatně viděl a v té době jsem měl už pět dioptrií. Taky mi říkali, že mám nestřeleckou postavu, byl jsem hubený jako tyčka. Jako kluk jsem byl vážně nemocný, proto jsem měl ty problémy se zrakem. Ale já se do toho zažral, chtěl jsem se to naučit za každou cenu. Vrhl jsem se do střelby, jako by mi šlo o život. Tréninky byly tvrdé, běžně se střílelo i pět hodin v kuse.

Osmnáctiletý přeborník 

Po návratu domů jsem začal chodit do střeleckého klubu v Pelhřimově. Půjčili mi tam malorážku a já si celou zimu opakoval, co jsem se naučil na soustředění. Na jaře mě poslali do trenérské školy. Na krajských přeborech v Českých Budějovicích jsem pak porazil všechny soupeře. Bylo mi pouhých osmnáct.

V nástrojárně v Agrostroji se mnou pracovali především starší muži. Začali na mě být pyšní. Chodili za mistrem a říkali mu, aby Kůrku nenechával svářet, že si musí chránit oči, aby mohl střílet. Často jsem se setkával s otázkou, jak je možné, že jsem zvítězil v krajských přeborech jen rok poté, co jsem poprvé držel v ruce zbraň. Odpovídám na to pořád stejně: ve sportu je důležitější píle než talent. Talent je jen deset procent úspěchu.

Slepý jak patrona? Světový rekordman!

Čekala mě vojna. Rukovalo 150 tisíc vojáků. Jen pár desítek z nich dostalo takzvaný bílý papír, to znamená, že byli přijati do Dukly. To byl můj sen. Když pak povolávací rozkaz přišel, byl tam bílý papírek a u něj bylo napsáno: vojenský útvar Karlín. Já jsem se čtrnáct dnů vznášel. Už jsem věděl, že tam je dislokováno těch pár kluků, kteří budou v Dukle v oddíle sportovní střelby.