Berlín zaslíbený sportu: Unikátní areál i vstupenka. Top kluby spolupracují
Představte si, že byste si ve svém městě za cenu obědu pro dva koupili vstupenku, na kterou byste během deseti dnů mohli jít na šest špičkových sportovních utkání v pěti sportech. Klidně i na evropský pohár, a kdyby vám do toho jeden večer náhodou něco vlezlo, mohl by jít místo vás někdo jiný. Vaše děti by ve školním tělocviku učili profesionální trenéři a o víkendu byste si s celou rodinou mohli v parku dát kurz jógy zdarma. Že něco takového přece nikde nemají? Když sednete v Ústí nad Labem na vlak a koupíte si na cestu slušný časopis, ani ho nestihnete přečíst. Vítejte v Berlíně, městě sportu!
Zpřísněná covidová opatření v listopadu vyloučila ze sportovních utkání v Berlíně testované osoby. Rozhodnutí, které všichni fotbaloví fanoušci paradoxně přivítali s jásotem: berlínský senát tím zároveň zrušil i omezení počtu diváků na tři čtvrtě kapacity stadionu. Na derby 12. hracího dne bundesligy mezi 1. FC Union a Herthou Berlín tak mohl 20. listopadu přijít plný dům 20 012 diváků, nejvíc za poslední covidový rok a půl. Domácí fotbalisté vyhráli 2:0.
Berlínský senát rozhodl po otevřené debatě s oběma kluby a jednání to nebylo náhodné. Spíše jen ilustrovalo, s jakou myšlenkou a jak koncepčně se Berlín ke sportu dlouhodobě staví. Berlín je totiž na svůj sport pyšný a stará se o něj.
Jak to celé začalo?
Už v roce 2009 vznikla ve městě iniciativa „Sportovní metropole Berlín“, která si dala za cíl propagovat Berlín doma i v zahraničí jako město zaslíbené sportu – pro všechny! V iniciativě se sdružují partneři z oblasti sportu, hospodářství, politiky, školství i veřejného zdraví. Patří do ní i správa největších berlínských stadionů a sportovních hal, organizátoři berlínského maratonu i slavné cyklistické šestidenní. Patří tam i berlínské olympijské centrum, průmyslová a hospodářská komora, sportovní svazy i marketingové agentury cestovního ruchu. A také senátní výbory pro sport i pro vzdělávání, mládež a rodinu. A také šest největších berlínských sportovních profesionálních klubů: 1. FC Union Berlin a Hertha BSC (fotbal), ALBA Berlin (basketbal), Berlin Recycling Volleys (volejbal), Eisbären Berlin (lední hokej) a Füchse Berlin (házená).
O tři roky později stejné kluby spolupráci prohloubily v Iniciativě berlínských profiklubů a od té doby dělají spoustu věcí společně. „Každý z klubů jde svou vlastní cestou, ale je řada témat, která se týkají všech velkých profesionálních klubů. Mluvit v důležitých otázkách jedním hlasem je výhodné pro všechny,“ zdůvodnil v roce 2012 vznik iniciativy Oskar Kosche, šéf Unionu.
Bylo to úplně nové a novátorské, přitom to byl vlastně logický krok. V sezoně 2011/12 navštívily domácí utkání těchto klubů v Berlíně více než 2,4 miliony diváků. Kluby svou na veřejnosti známou a emočně laděnou sportovní známkou po celý rok přispívají k pozitivnímu obrazu města a identifikaci obyvatel celého regionu. Jsou také významným ekonomickým hybatelem v oblasti cestovního ruchu a svou činností přinášejí práci tisícům lidí. A tehdy také vznikla myšlenka na společnou vstupenku na sportovní utkání všech týmů za 49,90 eur.
V této situaci se berlínské kluby rozhodly nastartovat konkrétní a přímý dialog s politickými, hospodářskými a společenskými institucemi města. A zároveň se širokou nabídkou sportovních a sociálních programů pro děti a mládež přihlásily ke své společenské zodpovědnosti. Ukázaly a nabídly politikům a školám, co umějí nejlépe – totiž udržet děti i dospělé v pohybu. Ukázaly, že integrace je ve sportu každodenním chlebem, který může chutnat všem.
Staré a nové Lišky
Házenkářský klub Reinickendorfer Füchse se kdysi potácel na rozhraní první a druhé bundesligy, tři roky po sestupu mu v roce 2005 vážně hrozilo, že ze scény zmizí úplně. Klub byl finančně na dně a tři měsíce před startem nového ročníku nedostal licenci pro 2. bundesligu.
Tehdy se našlo pár lidí, kteří to tak nechtěli nechat být. Jedním z nich byl mladý Bob Hanning, který si jako trenér a manažer v té době vydobyl jméno v Hamburku. Nechal se zlákat do Berlína a pustil se s kolegy do práce. Nejdříve bylo třeba získat licenci pro 2. ligu – vyšlo to na třetí pokus. Pak vyměnili většinu týmu, sehnali na něj peníze a v roce 2007 postoupili do první bundesligy. „Přišli jsme, abychom zůstali,“ bylo heslem první sezony, v roce 2014 vyhrály berlínské Lišky první velkou trofej. Od té doby klub získal dvakrát evropský pohár EHF a dvakrát vyhrál mistrovství světa klubů.
Od skromných začátků až k největším úspěchům roku 2018 u toho byl i český reprezentační gólman Petr Štochl: „Přišel jsem do Berlína v roce 2006 do 2. ligy. Bob Hanning přišel v předchozí sezoně, kdy se Berlín stěží držel ve druhé lize a situace byla velmi nejistá. Bob přišel s vidinou, že v Berlíně vybuduje silný bundesligový klub, od začátku to byl jeho projekt. Nevím, nakolik má štěstí a nakolik je takový buldok, že si za svými věcmi tolik jde. Postavit ze tří čtvrtin nový tým a hned s ním chtít postoupit do bundesligy bylo hodně troufalé. Nejspíš si uvědomoval, že musí během roku nebo dvou postoupit, aby projekt vydržel a přežil. Nové hráče nalákal do Berlína na vidinu bundesligy, o druhé lize nikdo nesnil. Byl to tvrdý rok, ale hráli jsme dobře, tři čtvrtě sezony jsme odehráli bez ztráty a první body jsme ztratili až někdy v březnu, kdy už jsme měli na čele náskok. Takže postup byl relativně poklidný, ale celou dobu byl cítit extrémně silný tlak, že je třeba postoupit.“
Záchranná akce byla tak riskantní, že celý házenkářský projekt běžel samostatně mimo klub Reinickendorfer Füchse, aby ho případným neúspěchem neohrozil. Pod společná křídla se házenkáři Füchse vrátili, až když už hráli bundesligu stabilně a byli i ekonomicky zdraví. Bob Hanning od začátku věděl, že klub může přežít, jen když si pro bundesligu bude vychovávat své vlastní hráče. K tomu ale byla ještě dlouhá cesta, bylo třeba mít zázemí a vlastní akademii.
„Mělo to celé postupný vývoj. Berlín ani dnes nepatří mezi nejbohatší kluby, které si mohou dovolit kupovat největší házenkářské hvězdy. Přicházeli tam vždy spíš mladí perspektivní kluci. Zkušenost pak dodávali hráči jako třeba Iker Romero, kteří měli něco za sebou, ale jejichž kariéra už byla spíše na sestupu. Od začátku tam byl jasný koncept vychovat své vlastní hráče, ale začátky byly těžké. Zpočátku bylo se sportovní školou a internátem domluveno jen jedno nebo dvě místa v ročníku pro mladé hráče, kteří nepocházeli z Berlína. Výhodou naopak bylo, že v berlínské aglomeraci je velké množství týmů, ze kterých se dalo v žákovských kategoriích vybírat a dorost pak koncentrovat ve Füchse. Postupně se spolupráce zvětšovala, dnes je v akademii spousta pozic na internátu a každý ročník má v podstatě kompletní házenkářský tým,“ popisuje Petr Štochl.
„Jezdili jsme na společná soustředění od žákovských kategorií až po áčko, aby týmy trénovaly spolu a budovaly společnou identitu. Intenzivní spolupráce se školami začala až později kolem roku 2012, kdy se klub z původního působiště přesunul do olympijského centra, kde funguje sportovní škola i internát. Bob od začátku směřoval vývoj k tomu, aby klub byl se školou a s internátem více propojený a mladí tak měli kvalitní zázemí. Olympijské tréninkové centrum je obrovské, stále se modernizuje a rozšiřuje a pro přípravu jsou tam úplně jiné možnosti. Bob Hanning je v tomhle cílevědomý a ví, že je třeba budovat synergie s městem, regionem i házenkářským svazem. Stále na tom intenzivně pracuje, je mu to vlastní a umí dát dohromady financování z více zdrojů. Když má v Německu klub dobrou práci s mládeží, má šanci i na další peníze ze sociálních a školních programů!“
Pod olympijskými kruhy
Berlínské olympijské centrum v Hohenschönhausenu je největší z osmnácti olympijských center v Německu. Stará se o 500 sportovců v 30 olympijských sportech, poskytuje jim nejmodernější infrastrukturu nejen pro trénink, ale také pro regeneraci, odbornou lékařskou péči, vlastní školy i internát. Zároveň koordinuje spolupráci se sportovními svazy, univerzitami i dalšími školami, aby sportovci měli možnost skloubit přípravu se studiem.
Centrum na 50 hektarech spravuje téměř čtyřicet sportovních zařízení, kromě jiných tři ledové plochy, dvě gymnastické haly, osm arén pro halové sporty i fotbalový stadion. V centru funguje na dvacet sportovních oddílů. Do roku 2009 tam trénovali a hráli své zápasy i hokejisté Eisbären, než si postavili velkou arénu pro 14 tisíc diváků.
Dnes mají Füchse v Berlíně propojení na další čtyři školy, ve kterých trenérsky podporují výuku tělesné výchovy i školení pedagogů. Jejich práce s mládeží patří už víc než dekádu mezi nejlepší v Německu, jejich odchovanci hrají pravidelně v reprezentaci a potkávají se na chodbách s dalšími generacemi mladých Liščat. Zkušení učí a inspirují ty mladší.
Podobně to mají nastavené i ostatní berlínské profikluby, jejich trenéři poskytují výuku tělocviku ve školách až šestnáct hodin týdně. Opírají se přitom o pedagogické zkušenosti učitelů a přinášejí zajímavý a specifický sportovní obsah.
V covidu poznáš přítele
Začalo to pohybovým programem o přestávkách, ale to není všechno. Když se v covidové pandemii zavřely berlínské školy, nabídli basketbalisté ALBA Berlín na youtube řadu videí, která dětem umožňovala udržovat se v pohybu i doma. Videa vycházela z léty odzkoušené praxe mládežnických trenérů. ALBA postupně svou nabídku rozšířila i o vzdělávací videa pro rodiče, učitele a odborné pedagogické síly v základních školách i školkách.
Zkušený mládežnický trenér Marius Huth k tomu říká: „ALBA není jen basketbal, chceme se zapojit a něco pro společnost dělat. Chceme přispívat k tomu, aby se děti sportem bavily a aby se pohybově vzdělávaly. To je naše krédo už více než patnáct let. Jsme přesvědčeni, že dříve běžné dělení školy a sportovního oddílu je často zbytečné, někdy dokonce škodlivé. Proč bychom se neměli vzájemně obohacovat, když to prospěje všem?“
Videotéka ALBA nyní obsahuje pohybová cvičení, hry a tipy pro všechny, kteří se mohou do rozvoje pohybu dětí zapojit. Doplňují ji videorozhovory a rady odborníků a pedagogů z oblasti sportu, didaktiky, psychologie i koučinku. Program je přístupný pro každého zájemce zdarma a bez registrace, spolufinancuje ho ministerstvo vnitra. Divíte se, že když se v dubnu 2020 v berlínském Senátu rozhodovalo o covidové podpoře, nenechali senátoři své sportovní kluby padnout?
Z Plzně do Berlína a zpět
Petr Štochl končil v roce 2018 po dvanácti sezonách v Berlíně jako hráč, dva roky pak ještě dojížděl na dva dny v týdnu trénovat bundesligové brankaře. Zároveň byl už ale asistentem trenéra v Plzni. „Jezdit na dva dny v týdnu do Berlína bylo náročné. Po nějaké době mne to přestalo uspokojovat, protože jsem měl pocit, že bych se brankařům potřeboval věnovat celý týden, ne jen dva dny. A podobné to bylo v Plzni, měl jsem pocit nedokonalé práce. Když přišla možnost trénovat v Plzni áčko, rozhodl jsem se definitivně pro Plzeň,“ říká dnes již mistrovský trenér prvoligového týmu.
Na dotaz, kdy něco takového jako v Berlíně bude fungovat i v jeho Plzni, odpovídá: „To je výborná otázka a bylo by na hodně dlouhou debatu, jak do toho v našem prostředí vstoupit. Tím, že tu zkušenost z Berlína mám a sám jsem to zažil, začínáme se o tom s kolegou Jirkou Hynkem intenzivněji bavit. Máme v Plzni dokonce i prostor, kde by takové sportovní centrum šlo na školu navázat. Bylo by samozřejmě třeba do takového projektu vnést alespoň zpočátku víc financí. Je otázkou, jak by se nám to povedlo nastavit a kdo by byl ochoten do toho vstoupit.“
A nemohla by pak Plzeň fungovat jako farma berlínských Lišek? Petr Štochl se smíchem: „Nevím, jak je to reálné. Rádi bychom samozřejmě kluby intenzivněji propojili, junioři Füchse nebo Potsdami k nám v létě zajíždí na soustředění a část přípravy. Jistě by nám to prospělo, ale zatím jsou oba házenkářské světy výkonnostně tak daleko od sebe, že to pro Berlín úplně zajímavé není. Kdybychom se ale dokázali výkonnostně posouvat nahoru, bylo by to pro nás určitě přínosné!“
Tvrdě pracovat. A bavit se! |
Himar Ojeda Pérez vystudoval ve Španělsku sport, pracoval jako kouč, sportovní ředitel, generální manažer i mezinárodní skaut pro Atlanta Hawks v NBA. V roce 2016 začal pracovat jako sportovní ředitel klubu ALBA Berlin. ALBA je nejlepší německá basketbalová adresa, v sezoně 2019/20 vyhrála německou ligu i pohár. |
Pane Ojedo, hodně jsem slyšel o dlouhodobé spolupráci největších berlínských profesionálních klubů. Jak to vlastně začalo? „Nechci se chlubit cizím peřím. Ta myšlenka už žila, když jsem do Berlína v roce 2016 přišel, a strašně se mi líbila. Samozřejmě, že jsme s ostatními kluby v jistém smyslu konkurenti, kteří se snaží přilákat co nejvíc lidí na svá utkání, ale zároveň máme víc společných věcí než těch, které nás rozdělují. Všichni jsme součástí jedné společnosti a chceme pomoci lidem provozovat sport. Není to soutěž o to, co jeden získá na úkor druhého, ale všichni se nějakým způsobem snažíme zapojit obyvatele Berlína do sportovního života. Když jsou mladí, tak jako aktivní sportovce, a když jsou starší, tak jako fanoušky nebo funkcionáře.“ Takže ostatní sporty v Berlíně vnímáte víc jako partnery než soupeře? „Ten pohled se právě mění, opravdu se snažíme se navzájem vnímat jako partneři. Také jsem vyrostl s mentalitou, že budeme s fotbalem, házenou či volejbalem soupeřit, že budeme soupeřit s každým. Ten koncept byl tradiční, ale svým způsobem vnitřně nesprávný. Nejde o to snažit se získat víc zájmu, diváků nebo sponzorů než jiný sport, ale ukázat partnerům a firmám, jak je sport pro společnost důležitý. Protože lidí i firem je v Berlíně pro všechny sporty dost, musíme se prostě jen naučit pracovat společně a lépe pro všechny.“ Zažil jste něco podobného ve Španělsku nebo v Atlantě? „Ne, špičkový americký sport je úplně jiný a nezažil jsem to ani předtím ve Španělsku. Myslím, že ani v Evropě to pořád úplně běžné není. Vzniklo to proto, že managementy jednotlivých klubů v Berlíně se osobnostně takhle sešly.“ Basketbal je v celém světě vysokoškolský sport, i ve vašem projektu hraje spolupráce se školami velkou roli. Jaké jsou největší přínosy spojení sportu a vzdělání? „Je jich spousta. Máme po léta fungující spolupráci s jednou berlínskou univerzitou a právě začínáme spolupracovat s druhou. Jejich studie potvrzují, že studenti zvládají studovat i hrát profesionálně. Mají občas upravený individuální plán, ale absolvují celé studium bez větších problémů. Nestačí nám, aby naši sportovci byli dobří ve sportu, chceme, aby měli větší globální nadhled. Hledáme ty, kteří dokážou být nejlepší v basketu i ve studiu. To je pro nás zárukou, že budou schopni být dobří i v dalších oblastech. Sport je nejlepší škola, která připraví hráče na mnohé zátěžové situace. Během kariéry sportovec zažívá a musí řešit situace, které ho připraví na budoucí život.“ Má ALBA nějaké zvláštní hodnoty, kterými se prezentuje veřejnosti? „Máme řadu hodnot, ke kterým se hlásíme a které chceme pro veřejnost ztělesňovat. První je to, že se cítíme být součástí společnosti, ve které žijeme. Je řada témat, ve kterých nechceme být neutrální nebo být zticha, chceme vyjadřovat náš postoj. Chceme být slyšet, když je to potřeba, a odráží se to i ve hře. Chceme hrát atraktivní basket, hrát pro fanoušky a zprostředkovat jim radost. Snažíme se najít správný mix mezi výsledky a zábavou; pracovat soustředěně a profesionálně, ale přitom lidi bavit. To je pro nás důležité. A samozřejmě i hodnoty, která sport přináší sám o sobě: vzájemnost, pracovitost, podpora druhých a týmová práce. To jsou hodnoty, kterých se chceme držet a přenášet je do prostředí, ve kterém pracujeme.“ Co může ALBA nabídnout tak velkému městu, jako je Berlín? Na co magistrát nejvíc slyší? „Jsme dost velký klub, největší basketbalový v Německu, a náš bývalý hráč Henning Harnisch je současným viceprezidentem klubu. Je to opravdu výborný manažer a vizionář, nastartoval řadu skvělých projektů. Už před deseti lety domluvil s magistrátem podporu trenérů na základních školách. Trenéři prostě začali chodit dopoledne pomáhat do škol učitelům tělocviku, začali pracovat v hodinách jako jejich asistenti. Dnes tento program běží po celém Berlíně a účastní se ho řada sportů a klubů. Učitelé tak mají spoustu mladých trenérů jako své asistenty, učí se navzájem. A během koronavirových opatření jsme tuto činnost posunuli na internetovou platformu ALBAthek, program běží online a je otevřený pro všechny. Je na něm přes 250 pohybových videí a her pro školky, základní i střední školy, pro učitele, trenéry i rodiče - prostě pro každého, koho to zajímá. Nemusíte se ani registrovat a získáte tam nápady, jak děti rozpohybovat. Máme také spolupracovníky, kteří poskytují podobnou podporu přímo ve školkách. A nyní, po letech a v koronavirové situaci, vláda konečně začíná vnímat, jakou to má hodnotu a kolika lidem to pomáhá. ALBAthek je tedy nyní financována vládou.“ Takže nejste jako klub příliš závislí na politické situaci v Berlíně? „Ne, kluby v Německu nejsou příliš závislé na veřejných penězích, ale německá vláda investuje hodně do infrastruktury a do veřejného zdraví. Když přinesete projekt, který pomůže se zdravím a s pohybovými aktivitami lidí, dostanete zelenou.“ Jak dlouho dopředu musíte takové projekty plánovat? „Rozvojové mládežnické projekty potřebují alespoň tři roky. Záleží také na tom, z jaké úrovně začínáte. Pokud už nějaká základní struktura existuje, po třech letech mohou být vidět první výsledky. To se v ALBA právě teď děje v dívčí kategorii. Pokud by základní struktura chyběla, potřebujete alespoň pět let. Ale investice do trenérů, tedy do těch, kdo pak přímo s dětmi pracují, je tou nejdůležitější investicí ze všech.“ Hodně jsem také slyšel o vašem konceptu Bubble of Happiness, bubliny štěstí? „Pracujeme na konceptu bubliny štěstí už několik let a v určitém okamžiku jsme tomu tak začali říkat, protože koncept opravdu odráží, jak žijeme. Management, trenéři i hráči, prostě všichni v basketu dělají svou práci. Lidi si většinou myslí, že práci musí dělat, ale v určitém okamžiku přijdete na to, že to děláte rádi. Zjistíte, že máte vlastně štěstí, že právě tohle máte a můžete to dělat. Vrcholový sport je často vnímán jako oběť, velký tlak, někdy i opravdová bolest a utrpení. Chceme od tohoto pojetí pryč, většina těchto pocitů je dána subjektivním vnímáním. Chceme pracovat tvrdě, chceme hrát co nejlépe, ale chceme toho dosáhnout tím, že to chceme dělat rádi a co nejlépe. Aby nás to bavilo, aby to nám samotným přinášelo radost. Hráčům, kteří od nás odejdou, tohle chybí nejvíc: každý den chodili na trénink s úsměvem a s vědomím, že jsou tam, kde je to baví, a tráví čas s lidmi, které mají rádi a s kterými chtějí být. Nedávno u nás byl na stáži zahraniční trenér a říkal mi, že cvičení a taktika jsou podobné jako u nich ve Španělsku, ale zaujalo ho, v jaké atmosféře celý trénink probíhal. Hráči se smáli, bavili se a dělali legrácky. My už víme, že se to nevylučuje. Že je možno tvrdě pracovat a přitom se bavit. Všichni ten koncept ale musí brát vážně!“ Musí to být dojemné, když hráči, kteří od vás odešli, postrádají právě tuto část kultury, kterou jste vytvořili? „Ano, je to dojemné a zároveň zavazující. Hráči, se kterými se potkám nebo s nimi mluvím po telefonu, a oni vzpomínají právě na tu každodenní atmosféru. Myslím, že bychom tímto směrem měli jít všichni, protože dnešní sport na vrcholové úrovni opravdu přináší obrovský tlak. Ale nemusí tomu tak být, když lidé dělají rádi to, co dělají. Když hrají rádi basket, mohou to každý den dělat co nejlíp a čelit tomu tlaku radostí.“ Je to součástí vaší společenské zodpovědnosti, vytvořit pozitivní a inspirující prostředí, ve kterém se lidi každý den budou cítit dobře? „Přesně tak to je! Jsme vzorem pro mnoho dětí a chceme vychovávat nejen hráče, ale především lidské bytosti. V kanceláři byste také neakceptoval, kdyby na vás šéf každý den řval, že máte něco udělat jinak. Musíme změnit povědomí, že vrcholový sport se dá dělat jen takovým způsobem. Protože i když trenér šéfuje hráčům a sportovní ředitel je šéf trenérů, jsme koneckonců kolegové. Proto některé věci prostě nedělám a na trenéra neřvu. Srdce nám ve sportu bije rychleji a je tam spousta emocí, ale je to pořád sport. Musí tam být respekt.“ Kdybyste měl kouzelný prsten a mohl si přičarovat cokoliv, co by vám v nadcházejících měsících a sezonách pomohlo dosáhnout úspěchu, co by to bylo? „Poslední rok a půl byl v oblasti sponzoringu a prodeje vstupenek opravdu hodně náročný. Ztratili jsme hodně, museli jsme tomu spoustu věcí přizpůsobit. Ale mám rád mentalitu našeho ředitele Marka Baldiho i vlastníka ALBA, kteří ani v této těžké covidové době nenechají klub padnout. Je teď obtížné odhadnout, jak rychle se budeme moci vrátit ke všem projektům a aktivitám, které jsme měli rozjeté. Ztratili jsme dva až tři roky z toho, co jsme investovali a čeho jsme dosáhli. Nejde o ty dva roky zpátky, ale o roky, které jsou teď před námi. Firmy utrpěly obrovské ztráty a budou se rozmýšlet, jestli si budou moci dovolit sport sponzorovat. Když tyhle tři roky nějak přečkáme, budeme mít šanci se zase rozvíjet.“ |
