Judista Pochop: Jít dál? Soustředil jsem se na jeden bod. A stal se zázrak

Jsem zklamaný. Vím ale, že jsem si tu olympiádu nevybojoval, protože mě na kvalifikační cestě potkalo dost zranění. Pořádně jsem tak ani nedostal šanci o ni bojovat…

Drobných neduhů se v posledních letech sešlo dost. S tím se ale potýká každý sportovec. Na cestě za snem mě zastavil až zlomený obratel, odborně lýza oblouku. Zjednodušeně se mi obratel oddělil od páteře, a tak hrozilo, že budu muset přestat s judem.

Moment, kdy jsem to zjistil, nevymažu z hlavy. Doktor se podíval na snímky z cétéčka a řekl mi, že se už asi nikdy na žíněnku nepodívám. Byla to pro mě rána, jakou jsem nedovedl představit. Sedl jsem si do auta s brekem a nedokázal si připustit, že přestanu s judem. Dělám ho od šesti let, je můj život. Celé mi to přišlo jako mimo realitu.

Nespadl jsem, ani nezvedl nic těžkého. Necítil jsem jeden moment prudké bolesti. Zranění se budovalo dlouhodobě. Trvalo sedm měsíců, než jsem zjistil, co se se mnou vlastně děje. Během toho jsem samozřejmě trénoval a říkal si, že asi jen tvrdě trénuju, a tak jsou záda jen natažená.

Že můžu zahodit kimono, skončit dosavadní životní cestu, poslední sedmnáct let a jít dál? Nijak jsem to do okolního světa neventiloval, chtěl jsem si vše zpracovat nejdřív v sobě. O zdravotním stavu a možných důsledcích jsem řekl jen nejbližšímu okruhu. Naproti vážnosti celé té situace to má rodina brala na lehkou váhu, což mi hrozně pomohlo. Nemusel jsem tak stále čelit drsné skutečnosti. Domácí pohoda mě ujišťovala, že zranění není vážné, jak řekl doktor.

Na život mimo tatami jsem ani nepomyslel. Byl jsem naprosto přesvědčený, že to překonám a vrátím se, i když jsem nevěděl jak.