Vyhrál MS a nedostal ani korunu. Tobola kritizuje svaz: Mladí utíkají
Výkony na mistrovství světa chce inspirovat svěřence. Naráží však na nevůli svazu. Jednapadesátiletý zápasník a trenér pražského Olympu Tomáš Tobola ovládl šampionát veteránů v chorvatském Poreči. Zlatou medailí chce mladým borcům ukázat, čeho jde na mezinárodní scéně dosáhnout. Uvědomuje si však vážné finanční problémy. „Za deset tisíc měsíčně nemůže sto třiceti kilový zápasník žít. Touto cestou olympionika nevychováme. Musíme do mladých investovat,“ vypráví kouč a upozorňuje na vlny cvičenců, kteří kvůli penězům přechází do MMA.
Jak vychovat olympijského medailistu? Investovat do mladých a vozit je na zkušenou po světových akcích. Novopečený mistr světa v řecko-římském zápasu Tomáš Tobola jde nastupující generaci vzorem. Avšak sám naráží na kritické systémové chyby. Účast na nedávném šampionátu v Chorvatsku si musel hradit sám, bez sebemenší pomoci od svazu zápasu. „Nepřispěli mi ani korunu. Dostal jsem od nich tepláky a dvě trička, a to ještě dámská… Musím se smát… Smutný,“ ohlíží se zlatý medailista trpce.
Co vás v jednapadesáti letech motivuje stále zápasit?
„Hlavně mládež, ta mě táhne vpřed. Díky tomu jsme pak mým svěřencům lepším trenérem. Když to koučové neprožijí, vůbec si nedokážou představit, co ti kluci při nástupu na světovou žíněnku cítí. Někteří trenéři to absolutně nechápou, myslí si, že je ten pocit stejný, jako na domácích závodech. Ale opak je pravdou. Chci jít dětem příkladem a ukázat jim, že mohou uspět. Trénuji s nimi, podstupuji s nimi úplně vše, i když to místy dost bolí. Někteří šestnáctiletí ale i starší kluci už by se zápasem přestali. Společnými tréninky je motivuji a potvrzuji, že má ta dřina nějaký smysl a můžou vyústit až v medaili. Někteří se v tom vzhlídli, trénují víc, vědí, co mají dělat.“
A to je? Co odlišuje průměrného zápasníka od elitního?
„Když skončí trénink, mají dělat něco navíc. Dnešní mládež vezme hned do ruky mobil, nebo se sbalí a uteče domů, místo toho, aby si šli zaběhat. To je v životě nenapadne. Nemají motivaci… Zeptají se mě: Kde jste byl, trenére? A já odpovídám, že jsem šel běhat. Oni tohle neumí a musí se to nezbytně naučit. Kdo jim má ale takové lekce předat? Máme propad generace zápasníků, kteří by působili na světových soutěžích. Reprezentuje nás Adéla Hanzlíčková a Artur Omarov, ale oni jsou jedinci, kteří se výrazně odlišují. Mají dar na rozdíl od typického Čecha. Jsme líní, pohodlní. Každý si myslí, že úspěch přijde sám… Zkrátka musíte dělat věci navíc.“
Je tím darem tedy pracovitost?
„Nemyslím si. Problém je i v přístupu státu. Vidím to u syna. U nás na školách se na tělocviku neučí kotrmelec. Prý hrají hlavně vybíjenou… My je pak na tréninku učíme vše, úplné základy jako třeba právě kotrmelec, a to i patnáctileté děti. Je to smutné.“
Co je tedy třeba, aby se rozhýbalo české zápasení?
„Judo nakopnul úspěch Lukáše Krpálka. Tehdy se na ten úspěch chytlo hrozně moc dětí a svaz to vzal pevně do rukou. Zapracovali na reklamě a teď mají velice početnou dětskou základnu. U nás bude podobný projekt strašně složitý, protože jsme na svazu měli velký průšvih s penězi. Teď nastoupilo nové vedení a já doufám, že najdou cestu. Peněz není dost. Celé mistrovství světa jsem si platil sám. Do toho musím chodit do práce, mám rodinu, kterou tím tak říkajíc okrádám. Dnes mi přišlo doúčtování za světovou soutěž, na níž jsem získal zlato. Poslali mi fakturu k doplacení, což mi přijde fakt smutný.“
Svaz vám za úspěšnou reprezentaci nezaplatí?
„Ne. Ani korunu. Chápu, kdybych se jen zúčastnil…Za posledních pět let jsem byl třikrát na mistrovství světa veteránů a vždy mi pomohli jen sponzoři a kamarádi, abych měl peníze na přípravu. Svaz mi nepřispěl ani korunu. Dostal jsem od něj tepláky a dvě trička, a to ještě dámská… Musím se smát… Smutný. Lidi ze svazu soutěže veteránů neuznávají.
