Jiří Punčochář
14. listopadu 2009 • 21:00

Bratři Pospíšilové: Rusové byli na kolovou hloupí

TOP VIDEA
Sparta - Teplice: Moulis šokuje letenské tribuny! Šílené bránění domácích, 1:0 pro hosty Sparta - Teplice: Moulis šokuje letenské tribuny! Šílené bránění domácích, 1:0 pro hosty
Česko - Švýcarsko 2:4. Medaile z MS nevyšla, Češi doma končí čtvrtí Česko - Švýcarsko 2:4. Medaile z MS nevyšla, Češi doma končí čtvrtí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Pokud se za minulého režimu dalo o někom mluvit jako o lidovém sportovci, byli to Jan a Jindřich Pospíšilové - dvacetinásobné mistry světa v kolové milovali úplně všichni, chlapi z hospod i ženské od ploten.



Sportu, který před nimi ani po nich mnoho lidí nesledovalo, dali glanc, s jejich tituly se rád pochlubil i stát. Dělali mu velkou reklamu. Sami po letech ale tvrdí: „Politice jsme se snažili vyhýbat. Režim nás spíš využil."

Tak jak k sobě srostli v jeden skvěle fungující sportovní tým, tak se jejich životy v posledním roce protnuly i v důchodu: nerozluční bratři obývají domek v Brně-Králově Poli, kousek od fabriky, za kterou hráli.

Jindřich žije v přízemí, Jan v patře. Jakmile se potkají, v očích jim poskakují plamínky.

„Jindra by si na focení vzal duhovej dres, ale už ho neobleče," popichuje Jan. „Nech si brýle, vypadáš v nich jako učitel," kontruje starší bratr.

Tváře 1989
Seriál rozhovorů deníku Sport k dvacátému výročí 17. listopadu

Pondělí 9. listopadu
Jaroslav Holík

Úterý 10. listopadu
Pavel Ploc

Středa 11. listopadu
Štěpán škorpil

Čtvrtek 12. listopadu
Helena Fibingerová

Pátek 13. listopadu
bratři Pospíšilové

Sobota 14. listopadu
Ivo Knoflíček

Neděle 15. listopadu
Jan Železný


I když Jan víc cestuje a nejsou tedy spolu každý týden, hned vás zaujme, jak podobní si pořád jsou. Žijí ve stejně řešených bytech, na zdech mají podobné tapety. „Vezměte si lžíci," nabídnou oba dva návštěvě při obouvání. Akorát Jindřich má doma psa, přátelského kokršpaněla.

Jako hráči jste se před zápasy dokázali do krve pohádat. Povězte, o co se hádáte dnes?
Jindřich:
„Vůbec o nic! Naopak společně to tady budujeme. Je to tři roky, co jsme domek opravili, dali jsme mu fasádu a střechu, vymalovali jsme. Ale ne sami, s firmou. Sami to nezvládneme. A ani se nám moc nechce." (směje se)
Jan: „U sportu vznikala ponorka, psychicky to bylo náročné. Ale bráši se dají rychle dohromady."

Když se dnes popichujete, kdo z vás je větší podpalovač?

Jan:
„Jindra to trochu podpaluje, ale z toho já si nic nedělám. Člověk si musí užít trochu legrace."

Vy jste byli za minulého režimu ohromně populární, národ vás často měl jako zábavu k televiznímu odpoledni. Co myslíte, jak byste byli známí dnes, kdy je spousta jiných věcí ke sledování? Byli byste také za hvězdy jako třeba deblkanoisté Volf se Štěpánkem nebo rychlobruslařka Sáblíková, rovněž zástupci menších sportů?
Jindřich: „Tím, jací jsme, tím svým přístupem ke sportu, bychom na výsluní prorazili zas. To co my jsme ukazovali, bylo totiž atraktivní, něco se dělo. A to měli lidi rádi. Navíc jsme byli vždycky jako oni. Nikoho jsme se nestranili, s každým jsme promluvili."

Jenže byste nebyli vidět na olympiádě. To kolovou brzdilo i kdysi.

Jindřich:
„To je pravda, to je prubířský kámen. Kolová dnes nemá výsledky, jako je měla dřív, je v útlumu a jako neolympijský sport není tak podporována. Museli bychom mít výsledky, pak bychom prorazili zas."
Jan:
Kdyby se našel sponzor, kdyby někdo desetkrát za sebou vyhrál... tak snad. Samozřejmě bychom nebyli na úrovni fotbalu, hokeje nebo tenisu, kolová je dost mimo, ale třeba na úroveň popularity té Sáblíkové bychom se dostali. Jí taky drží palce hodně lidí, jako tehdy nám. Hodně lidí nám psalo o fotky a podpisy. My měli výhodu, že jsme byli často v televizi. Tam to všechno začalo."

Šampioni v kolové Jindřich a Jan PospíšilovéŠampioni v kolové Jindřich a Jan Pospíšilové

Vaše úspěchy spadají do doby mezi roky 1965 až 1988, tedy přesně do éry...
Jindřich:
...„Do éry socialismu, nestyďte se. Taková byla doba."

Děkuji. Jaké místo jste v té době měli vy? Byli jste jejím produktem?
Jindřich:
„Doba taková byla, ale my jako její produkt, to ne. My jsme nebyli režimem placeni, nebyli jsme profíci. Za úspěchy jsme šli svojí vůlí a touhou. Tím, že jsme úspěchy měli, jsme dostávali další a další chuť. A hnalo nás i to, že soupeře jsme měli ze západních zemí. Sbírali jsme tituly a jezdili jsme na šampionáty ven."
Jan: „O politiku jsme se vůbec nestarali. Pro nás byl úspěch, že jsme vyhrávali."

Ale politika nebo spíš politici se výrazně starali nebo spíš zajímali o vás.
Jan:
„Je pravda, že nám řekli na rovinu a jasně, že máme vstoupit do strany, že bez toho nemůžeme reprezentovat. Ale když jsem měl chodit na schůze, tak jsem jim vzkázal, že musím hodně trénovat a bylo vyřízeno. Schůzování, o to jsem zájem neměl. Nebavilo by mě to. Já měl navíc vždycky víc přátel na Západě."

Přesto, zrovna vašimi úspěchy se režim rád chlubil. Lichotilo vám, že vás ukazovali jako vzorné socialistické sportovce?
Jindřich:
„To byla druhá stránka. Oni na jedné straně naši snahu ocenili a dopřáli nám popularitu v televizi a v novinách, na druhou stranu jí využili a ukazovali rádi, že socialistický člověk poráží kapitalistického člověka."

Jak jste to brali?

Jindřich:
„Proti tomu se nedalo bránit ani nijak protestovat nebo vyslovit nesouhlas. Kdyby to někdo udělal, stal by se z něho nepotřebný člověk, který reprezentace není hoden. Mohlo se vám stát, že jste už nikam nevyjel a skončil. My jsme museli být ticho."

Skřípali jste u toho ticha zuby nebo vám to vyhovovalo?
Jindřich:
„Skřípali jsme jimi tehdy, když nastupovaly tendence, že jsme staří a neperspektivní. To bylo v roce 1982, kdy jsme nevyhráli titul mistra světa. A za rok zas. Doporučovali nám skončit, uvolnit místo. U nás neexistovalo nic jiného než titul, všechno další byla prohra."

Jan a Jindřich Pospíšilové v akci se svým trenérem HarhemJan a Jindřich Pospíšilové v akci se svým trenérem Harhem

Jako že socialistický zemědělec nemohl sklidit jiné než zlaté klasy?
Jindřich:
„Přesně. To pocítili všichni, i v běžných zaměstnáních. Hodnotil se přístup ke zřízení, morální vlastnosti. My jsme se snažili držet našeho sportu, to byl náš píseček. Byli jsme obyčejní kluci, kteří se s každým bavili, rádi byli mezi svými. Proto nás lidi měli rádi a to nás povzbuzovalo. Taky kvůli nim jsme se rozhodli v roce 1985, když jsme titul vrátili do našich rukou, pokračovat. Vlastně jsme tím tak trochu šli proti době, protože oni nás už chtěli nahradit mladšími. Ale těžko se nahrazuje někdo, kdo je mistr světa. Toho z reprezentace vyhodíte jen těžko."

Jak si režim hlídal, abyste mu nevyklouzli z rukou?

Jan:
„Mě hlídali třeba před domem. Tři dny tady stálo auto. Vyptávali se na návštěvy, na to, odkud mám nové video. Přijel kamarád z Vídně a už tady byli."
Jindřich:
„Před výjezdy ven jsme si do Prahy jezdili pro pasy. To byla ta nedůstojná část sportu. Politicky nás tam proškolili, v kolektivu se dávalo ke zvážení, jestli máme morálku na to, abychom jeli reprezentovat. To tak ale měli všichni."

Museli jste režim propagovat?

Jindřich:
„To ne, nemuseli."

Těžko uvěřit, že by o to nebyl zájem.

Jindřich:
„Snahy byly, ale my jsme nechtěli. A měli jsme výborného trenéra, který nás vždycky omluvil tréninkem. I pozvánky na besedy jsme odmítali, pokud to šlo. Tam by nás prezentovali jako někoho jiného, než jsme byli. Nechtěli jsme dělat loutky. Zůstávali jsme na zadní pozici, nesnažili jsme se výhody hledat a využívat. Protože jsme věděli, že když něco dostaneme, budeme muset něco odvést."

Kolikrát se spekulovalo, že třeba v hokeji nad Československem mají vyhrát Sověti. Že Sovětský svaz musí ukázat svoji převahu.
V kolové Sovětům nevadilo, že to tak nebylo?
Jan:
„Párkrát u nás byli nějací kluci ze Sibiře, snad tam i dostali kola. Ale kolová zabere hodně času, než se naučí. Tak pět let. Oni asi neměli takovou trpělivost. A navíc u nich nepodporovali sport, který nebyl na olympiádě."
Jindřich: „Tenkrát jsme mezi sebou říkali, že Sověti se můžou naučit jezdit rovně na kole. Můžou se tak nadopovat, že budou vyhrávat etapové závody jako Závod míru. Ale naučit se přemýšlet, aby na kole mohli obehrát soupeře, to už je na ně moc. To jsme si říkali. Proto k nim tento náš sport nikdy nepronikl."

Žili jste si v době slávy a úspěchů jako hvězdy, tak jak dnes pojem hvězda sportovní svět chápe?
Jan:
„Lidi nás znali, to jo. Banány a pomeranče jsme dostali vždycky." (smích)
Jindřich:
„Umožnili nám tu slávu, o které se říká, že je polní tráva. Psalo se o nás, motivovali nás výjezdy do zahraničí. Za to nás prezentovali jako socialistické sportovce."

Jan a Jindřich Pospíšilové v akci se svým trenérem Harhem
Jan a Jindřich Pospíšilové v akci se svým trenérem Harhem

Zvali vás do různých estrád, na schůze?
Jindřich:
„Byli jsme v soutěži Dva z jednoho města, vysílalo se z Brna, z velodromu. Tam jsme zpívali písničky. A já jsem byl jednou pozvaný na dechovku, kde jsem měl vystoupit jako žena, když přichází do koupelny. Pantomima, zrcadlem bylo jeviště. Já jsem se tam česal, oddělával jsem si řasy, pudroval jsem se a tak. A závěr byl takový, že když jsem už šel do postele, tak jsem si vyndal zuby. Diváci padali smíchy ze sedadel. Televize to dávala asi ve čtyřech reprízách."

Kdyby vám někdo v roce 1988 řekl, že za rok padne železná opona a vy budete mít šanci hrát za svobodnou zemi, prodloužilo by vám to kariéru?

Jan:
„Možná o rok nebo o dva jo, ale není to jisté. Roky se hlásily stále důrazněji, museli jsme o hodně víc trénovat, abychom stačili mladším, a všechno už nás bolelo. Už jsme byli unavení. Dvacátý titul byl takovým završením."
Jindřich:
„Dvacet už bylo přes závit. My jsme trénovali dvoufázově, od roku 1985 jsme jeli na vůli. Byla to neúprosná dřina, soupeři na nás byli nažhavení."

Takže je náhoda, že jste s odchodem socialismu odešli i vy?

Jindřich:
„Vyložená náhoda. Musíte si uvědomit, že mně bylo šestačtyřicet, bráchovi jenom o tři roky míň. Kolikrát jsme měli i štěstí. Poslední tituly nás už hodně bolely. Ale my jsme byli tak troufalí, že jsme v roce 1988 všem řekli: buď dostaneme dvacátý titul a odejdeme jako n e -poražení šampioni, anebo prohrajeme a dvacet už nikdy mít nebudeme. Tehdy se na nás připravovali všichni a dvacátý titul byl ten největší."
Jan:
„My jsme vlastně byli jediní, kdo byl ve špičce ze socialistické země. Jednu dobu to hráli i dederóni (NDR, pozn. red.), ale dva hráči jim pak utekli za kopečky a oni je nechtěli pouštět ven. Na nás se ostatní dívali jako na exoty, jinak tam byli Švýcaři, Němci, Rakušáci, Francouzi. Občas nám předhazovali, že se nemáme tak dobře jako oni, ale rozdíly v životní úrovni nebyly tak velké. Jeden z nich, Němec, to byl sedlák. Bezvadnej kluk. Když jsme přijeli na turnaj, nachystal špek, jedlo se a pilo. My jsme mu na oplátku pomohli vybrat brambory z pole."

Jindřich PospíšilJindřich Pospíšil


Jak v tehdejších dobách pískali rozhodčí? Platilo to co dnes, že kde byly ekonomické zájmy a kdo byl silnější, tomu se pískalo lépe?

Jan:
„Co se nás týká, tak byli rozhodčí vždycky proti nám. Kdekoliv venku jsme měli proti sobě tři hráče. Na mistrovství světa nás jeden rok obrali o titul, protože náš zápas s Francií pískal Němec a ten potřeboval, abychom ztratili aspoň bod. Francouzi se dostali do vedení, pak už jen zdržovali, on jim to toleroval a my prohráli. Nebo nám někdo píchnul galusky. Ale my jsme nebyli nervózní. Ať si dělají, co chtějí, museli jsme vyhrát."
Jindřich:
„Trenér nás učil, že když proti nám soupeři budou zahrávat úder, skutečnost je taková, že odkryjí branku a budou ji mít prázdnou. Tehdy že toho máme využít a zaútočit na ně. Na rozhodčí že se máme usmívat, že oni nám to třeba později vrátí."
Jan: „Taky že máme dát tři góly na začátku a rozhodčí že pak může dělat, co chce."
Jindřich: „V tom posledním roce mi i rozhodčí řekl, že nám to musí udělat trochu těžší, protože my se chceme loučit titulem. Že by se pro někoho vyloženě pískalo, to ne, ale ti lepší to měli těžší. Když jsme ten titul skutečně získali, bylo to v Německu, tak všichni diváci stáli a děkovali nám za ty zážitky, co jsme jim dali."

Proč se po revoluci už nikdo tak dominantní jako bratři Pospíšilové nenašel?
Jan: „Souvisí to s tou trpělivostí, jak jsme se bavili. Kolová není jednoduchý sport. Trvá, než se kolo naučíte ovládat, než umíte vystřelit. A taky je to o penězích, každý si raději hledí práce a věnuje jí víc než sportu. Přijít o práci je dnes katastrofa a bez sponzora kolovou nemůžete dělat. Třeba Berger s Kratochvílem byli mistři světa, sponzora měli, ale ten rok tomu nevěnovali to, co měli. Skoták se Šmídem taky měli titul, ale jezdit už nechtěli. Je to těžké."

Hraje dnes kolovou někdo stylem jako kdysi vy?
Jan:
„Kolová se změnila, je víc defenzivní, uzavřená. Já jsem kluky ve Švýcarsku učil hrát útočně, dvě nahrávky a střela. To se mi líbí. Už si tam získali respekt a věřím, že do pár let se na mistrovství taky dostanou."

 

Mistrovství světa ve florbale 2018 v Praze

Program a výsledky Český tým - soupiska Rozpis zápasů Info a hrací systém Haly pro MS Vstupenky Přehled medailistů z MS Akce pro fanoušky

Mistrovství světa ve florbale 2018 proběhlo ve dnech 1. - 9. prosince v Praze. Letošní šampionát byl dvanáctý v historii, triumf nakonec obhájili Finové, Češi ke svým třem historický medailím další nepřidali, když skončili čtvrtí.

České výsledky na MS ve florbale:
O 3. místo: Česko - Švýcarsko 2:4 * Semifinále: Česko - Finsko 2:7 * Čtvrtfinále: Česko - Dánsko 10:1 * Skupina A: Německo - ČESKO 5:10 * Lotyšsko - ČESKO 4:3 * ČESKO - Švýcarsko 6:4

Články odjinud


Články odjinud



Klasická verze
Mobilní verze