Zdá se, jakoby nestárnul. Lidé se ho pořád ptají, jestli se nevrátí do sedla ve Velké pardubické. Jenže čas běží a nezdolný žokej Josef Váňa dnes slaví sedmdesáté narozeniny. Jeho aktivní kariéra už je pryč, jako pracovní jezdec je ale v sedle koní každý den. „Každý by měl mít ve vínku to, že než doma sedět a čekat na smrt, je lepší se někam proběhnout, projít,“ vzkazuje svou filozofii.
Kdysi trhal obrany a dával hromady gólů ze středu útoku. V úterním prestižním zápase Taxis vs. Oxer, tedy mezi dostihovými žokeji a parkurovými jezdci, který se hrál na umělce fotbalového areálu v Mladé Boleslavi, ale Josef Váňa zvládnul jen čestný výkop a pak musel sledovat, jak jeho tým prohrál v penaltovém rozstřelu.
„Bohužel, neměli jsme štěstí. Ten z nás nejlepší, Franta Mourek, hned první penaltu zahodil. Normálně jsme vyhrávali i rozstřel, ale tenhle rok musíme popřát vítězům. Tak to ve sportu je, není vždycky posvícení,“ usmíval se Váňa.
Zápas pískal známý fotbalový rozhodčí Pavlín Jirků. Jak dobře se znáte?
„Poznal jsem ho poprvé, když přijel k nám s panem Dufkem, šli jsme na oběd do pivovaru a on se ke mně choval, jako by mě znal celý život. Je to takovej bodrej, supr člověk, kterého jsem od té doby párkrát potkal. Vždycky s ním byla sranda, je to pozitivně naladěná osobnost. Kdyby takový byl každý, tak by život byl na jiné bázi. Takových lidí by mělo být víc.“
Jaká je v tomhle zápasu vaše role?
„Už několik let jsem tohohle podniku nehrající kapitán ze strany Taxis. Pravda je ta, že poprvé jsme na takovém významném stadionu, jako je Boleslav. Musím poděkovat panu Dufkovi, že se nám to povedlo zorganizovat. Většinou se to hrálo na menších hřištích. Je to každoroční klání mezi parkurovými a dostihovými jezdci. My jsme FC Taxis, jsme namíchaní s rovinovými i překážkovými jezdci. Je to mezi námi koňaři každý rok obrovská událost. Účastní se jí nejenom aktivní fotbalisté, ale i lidi okolo.“
Vy jste byl v mládí známý jako skvělý útočník. Už vás hra opravdu neláká?
„No tak láká, ale zdravotní stav to nedovolí. Jsem rád, že se vůbec rozeběhnu, v mém věku a po operaci kyčelních kloubů to už moc nejde. Ale rád se toho zúčastňuji a jsem rád, že kluky, ať je to z té nebo z té strany, to pořád baví. Je to spíš kulturní akce a super zábava po zápase.“
Jak se vám poslouchá ta sedmdesátka?
„Bohužel, je to tady. Co s tím naděláte? Ale já si tak nepřipadám. Jsem rád, že každé ráno můžu jít do práce a nejsem naštvaný, že tam jdu. Odjezdím si dva, tři koně a pořád mě to baví, hlavně mně to pomáhá, že když dlouho nejezdím, tak mě začnou bolet záda. Díky tomuhle sportu, který jsem provozoval celý život, se pořád udržuju v docela solidní fyzické kondici.“
Nakolikrát budete slavit?
„Nevím, co mě ještě všechno čeká. Myslel jsem, že uděláme nějakou velkou trachtaci u nás. Ale bohužel, náš kulturní dům je do konce roku obsazený. Ve čtvrtek dvacátého jsem domluvený s kamarády a lidmi, co pro nás přímo ve vesnici a okolí dělají. Uděláme takové sezení u nás v zámeckém pivovaru u pana Lažanského. Už se na to těším. Doneslo se maso na pořádný sičí guláš. Myslím, že to všechno bude ťip ťop.“
Jak ještě sportujete?
„Když sedím na koni, ani se mi nezvedne puls. To není o trénování. Sem tam do toho dám nějaký doplněk, kolo, zaplavat. Už to nepřeháním. Ale jsem rád, že když něco dělám, tak mě to nebolí. Protože dřív to strašně bolelo... Byl jsem schopný jezdit dvě stě kilometrů na kole denně. Když jsem byl v kategorii starších překážkových jezdců, pořád jsem dbal na to, aby moje fyzická kondice byla na úrovni vrcholového sportovce. Celou svou kariéru jsem zakládal na super fyzické kondici. Přál bych si, aby moji nástupci byli taky takoví. Ale bohužel, dnes je pojetí dostihového sportu na jiné úrovni.“
Fanoušci se vás ptají, kdy vás uvidí v sedle ve Velké pardubické. Je to častý dotaz?
„Je to skoro ze všech médií, která se kolem mě u té sedmdesátky motají. Ale pravda je ta, že je to jenom o tom, že vás to baví. Já si myslím, že když to není z donucení, tak je to příjemné.“
Co byste poradil ostatním lidem ve vašem věku?
„Ono je to v současné době čím dál horší. Důchodci mají jiné starosti, nejenom, aby byli ve fyzické kondici, ale aby vůbec přežili. Já si myslím, že každý by měl mít ve vínku to, že než doma sedět a čekat na smrt, je lepší se někam proběhnout, projít. Každý z mých soukmenovců, ať dělá to, co může. Ale ať nesedí doma a nečeká, co přijde.“
Jak dlouho chcete vydržet v sedle?
„Jak to můžu vědět? Nevíte, co přijde zítra. Dostanete covid a nebudete moct dýchat. Ale já jsem přesvědčený, že pokud člověk chce, tak jde všechno.“
Ve vašich stájích v Bohuslavi a Mlýncích se teď dějí změny. Jak vidíte budoucnost?
„Je to o financích. V dnešní době už se za patnáct tisíc u nás v Čechách nedají koně trénovat. Uvidíme, jak se domluvíme s majiteli, všechno to probereme, uvidíme, co bude dál v našich silách. Náš mladý má silného italského majitele za jiné peníze, než se pohybujeme my. Jestli to bude zvládat dál, budeme trénovat i v Bohuslavi. Pokud ne, tak půjdu do důchodu a budu se chodit svézt na koních v Mlýncích, kde bude trénovat náš syn.“
