Zase doma, zase bez medaile. Bolí to, přiznal Garčar
Zažil si privátní déjá vu. Obránce Milan Garčar byl před deseti lety v Praze u toho, když čeští florbalisté prohráli se Švýcarskem bitvu o světový bronz. Letos se pětatřicetiletému veteránovi stalo totéž. „Doufal jsem, že se to nebude opakovat, ale výsledek je zase stejný,“ vydechl Garčar zklamaně.
Jako kdybyste uvízl v časové smyčce, viďte?
„Trochu jsem myslel, že tentokrát to bude jiné. Jsem o deset let starší, mám jiný životní příběh, změnila se spousta věcí… Ale stejně mě to zase srazilo. Pořád je to nepříjemné, bolí to. Snad jen jeden rozdíl: před deseti roky jsme dostali ránu v prodloužení, což jsme nečekali, zato letos bylo k medaili přece jen trochu dál.“
V obou případech z toho ale bylo nepopulární čtvrté místo.
„Ve finále bude ten obrázek pro všechny jednoznačný: čtvrté místo a basta. Bude se mluvit o tom, že se to víceméně čekalo a že jsme neměli na víc. Já si to nemyslím, ale výsledky asi říkají všechno.“
Švýcary jste dokázali ve skupině porazit po nejlepším výkonu na turnaji, proč jste to včera nedokázali zopakovat? Dojeli jste na neproměňování šancí?
„Asi jo, i když mám pocit, že jsme jich zase neměli tolik. Neumíme si vytvořit pětadvacet nebo třicet tutovek za zápas. Je to odvislé od toho, jak rveme míče do bloku nebo přehráváme situace a hledáme nějakou lepší. Chyběl nám nějaký chrt, který by to dvakrát třikrát nasmažil do bloku a stejně šel po další příležitosti, z které by padl gól. Možná jsme se báli vzít to na sebe, ale to už je jen kdyby.“
Co ukázal tenhle šampionát? V jaké kondici je český florbal?
„Myslím, že je to na dobré cestě. Pod novými trenéry jsme se učili za pochodu, přesto to byly konstruktivní dva roky. Dva roky odříkání a tvrdé práce. Moc si považuju, že jsem se do tohoto týmu dostal. Čistě optikou obou zápasů se Švýcarskem: byli jsme schopní hrát zajímavý florbal, snad se to i líbilo. Ukázali jsme, že umíme bojovat a vydat ze sebe maximum. Tým má potenciál dosáhnout na medaili.“
Budete za dva roky v Helsinkách znovu u toho?
„Upřímně, byl jsem přesvědčený, že tohle mistrovství světa byla moje poslední akce. Ale jestli se časem ukáže, že najdu sílu, budu mít správnou výkonnost a dostanu ještě povolení utíkat od rodiny… Druhá věc je, že by ten týmový vlak měl možná pokračovat beze mě a začít dosahovat svých cílů. Rád bych končil s medailí, ale ne vždycky se to povede.“
