Trulli už zase slaví

MAGNY-COURS – Je citlivý, potřebuje sterilní prostředí, aby uspěl. Nejspíš to platí: jakmile z týmu Toyota odešel problematický Ralf Schumacher, Jarno Trulli začal zářit.
V kvalifikacích je pravidelně mezi nejlepší desítkou a včera se v GP Francie vrátil na stupně vítězů. Po třech letech, poprvé od GP Španělska 2005. Čekání týmu Toyota bylo kratší – dvouleté, od GP Austrálie 2006.
Popotáhl si černou pásku na paži. Neškrtila ho, ani neměla žádný velký význam. Pro Jarna Trulliho a jeho tým Toyota byla symbolem. Připomínala Ove Anderssona, muže, kterému japonská automobilka za hodně vděčí.
Vždyť ji sedmdesátiletý Švéd přivedl k závodění a dovedl až do formule 1. Předminulý týden se zabil při rallye v Jihoafrické republice. Ze slepé zatáčky se proti němu vyřítil nákladní vůz. Neměl šanci reagovat, nemohl přežít.
„Všem je nám líto, že tu Ove nemůže být s námi,“ říkal s dojetím Jarno Trulli. „Snad se na nás ze závodního nebe díval a byl na nás hrdý.“
Zanechme patosu. Formule 1 běží dál, stejně tak jako celý projekt Toyoty. A včera dostal impuls, který potřeboval. Trulli převedl jeden ze svých mistrovských výkonů, stejný jako před pěti lety v Monaku, kde poprvé v kariéře a také zatím naposledy triumfoval.
Lepší než před třemi roky, kdy se mu ve španělské Barceloně naposledy podařilo dostat mezi trojici nejlepších.
Od prvního momentu prožíval dramatickou bitvu o jediné místo na stupních vítězů, které pro osmnáct komparsistů nechala nepřemožitelná dvojice Ferrari.
Nejdřív Trulli zvládl start. Možná se ho i trochu bál. Vždyť toyoty tradičně prodělávají tam a pak už jen složitě dohánějí ztracené pozice! Tentokrát ne:
Ital byl v první zatáčce před Alonsem, jehož renault mívá paradoxně starty fenomenální. Pak odrazil dotěrného Roberta Kubicu. Oběma pronásledovatelům se utrhnul. Chystal se k zastávkách v boxech a absolvoval je později než soupeři. Věděl, že je rychlejší i s těžším autem.
Začal věřit. Kolikrát už doplatil na technické vrtochy bílého monopostu s červenými pruhy a velkým sponzorským nápisem Panasonic na zadním křídle.
Ale tentokrát ne. Zavěšení kmitalo na obrubnících a nezlomilo se, osm válců běhalo v bloku motoru nahoru a dolů. Sání, komprese, exploze, výfuk – devatenáct tisíc cyklů za minutu, celou hodinu a půl. Bez jediného vynechání.
Byl to tvrdý závod. A za všeho nejnáročnější v samém závěru. Dvanáct kol na Trulliho útočil Heikki Kovalainen z McLarenu. Fin, jemuž ještě u Renaultu radil při prvních metrech s formulí 1 a který měl tentokrát lepší stroj než on.
Kde kdo by se nechal předjet, ale Trulli ne. Viděl svoji šanci, nechtěl se jí vzdát jako přede dvěma týdny v Kanadě, když jej v předposledním kole udolal Felipe Massa.
„Začalo trochu krápat a znervózněl jsem. Vždycky je nejtěžší být vepředu. Nevíte, jaká je trať. Ale nemohl jsem se bát, musel jsem bojovat. S Heikkim to bylo jako na motokárách, kolo na kolo,“ popisuje závěrečné okamžiky Trulli.
Jednou soupeře vyhnal až skoro na trávu, jak byl důrazný. Vše ovšem v rámci pravidel. Čestně. „Musel jsem být ostrý a bojovat, ale to ode mě lidé od Toyoty očekávají,“ prohlásil. „Teď můžeme být spokojení, jenže úkoly splněné ještě nemáme.“
Jaké jsou? První vítězství, pak první titul mistra světa. Ideálně s Jarnem Trullim. Je to ten správný muž. Stejně jako byl Ove Andersson.