Satoranský o olympijském snu: V NBA jsem věřil, v olympiádu vůbec

V době památného Nagana vám bylo teprve šest let a sotva si z něj můžete něco pamatovat. Komu jste fandil při olympiádách jako kluk?
„Nagano jsem trošku vnímal, ale hokej jsem moc nesledoval. Mám oblíbené spíš ty letní. Vždycky říkám: v devadesátým druhým, když jsem se díval na Dream Team… Ale já se v té době nedíval, až zpětně. První olympiádou, kterou jsem vnímal, a to už jsem i hrál basket, bylo Sydney 2000. Díval jsem se na Vince Cartera a jeho dunk proti Francii, to byl pro mě mega moment. Ještě víc jsem měl z Atén 2004. Když Portoriko porazilo Ameriku a Manu Ginobili vyhrál zlato. A hlavně mě zajímaly naše úspěchy. Jan Železný, Roman Šebrle, Štěpánka Hilgertová, vlastně i Martin Doktor. Být součásti olympijské rodiny je pro mě pocta.“

Zaškrtával jste si v olympijském programu sporty, aby vám něco neuteklo?
„Jelikož hraju míčové sporty, tak mě vedle basketbalu ohromně bavily volejbal, házená. A atletika, pro mě královský sport pro olympiádu. Když vyhrával Usain Bolt, a v jaké formě, to byly neuvěřitelné zážitky. Nikdy mě moc nebavilo plavání.“

Protože v něm Češi nesbírali medaile?
„No. Nemělo to ten náboj. Na rozdíl od kanoistiky a dalších odvětví, kde jsme úspěšní. Jsou sporty, které člověk normálně nevnímá, ale při olympiádě si k nim najde cestu. Mně se třeba vždycky líbila lukostřelba. (úsměv) Nevím proč, ale je zajímavý to sledovat. Teď tam bude řada nových sportů, na ty jsem zvědavý. Nikdy jsem nebyl zaměřený na jeden sport.“

Když jste zmínil Atény 2004, byl to jediný basketbalový turnaj, kde americký výběr hvězd NBA prohrál, a to hned třikrát. Na úvod s Portorikem o 19 bodů.
„Carlos Arroyo měl proti nim neskutečnej zápas. Můj spoluhráč - tenkrát budoucí, teď minulý. Byl to asi jeho nejlepší zápas kariéry, a to hrál asi deset let v NBA. Já to vnímal hodně, protože jsem si myslel, že Amerika nemůže prohrát. V té době jsem ještě nerozuměl basketbalu natolik, abych mohl ocenit evropskou hru, kterou právě teď propaguju. Tu týmovost a taktickou vyspělost. Byl jsem naštvanej, že Amíci prohráli. Ale když jsem si s odstupem času pustil semifinále s Argentinou a co tam předváděl Manu Ginobili… Vlastně i díky tomu se stal jedním z mých idolů.“

V Aténách hráli Američané špatně, ale při dnešním pohledu na soupisku to nedává smysl: Iverson, Duncan, Wade, devatenáctiletý LeBron James , o rok starší Carmelo Anthony…
„No právě. Byl to mladý tým, někteří hráči zrovna přišli z univerzity. To bylo trošku vidět i teď na Kanadě při olympijské kvalifikaci. Když ti hráči přijdou na první akci FIBA (mezinárodní federace), vůbec nevědí, co mají očekávat, co jim budou pískat rozhodčí. A to je pro ně strašnej problém. Když spolu nejsou a dají to dohromady měsíc před akcí, ta skupina nemá žádného lídra. Ve výběrech pro Hry 2008 a 2012, což je pro mě druhej Dream Team, už věděli, o co jde. Měli Kobeho, vyhraného LeBrona, působili jako tým. To pro mě byl hlavní rozdíl.“

Mimo Atény vyhráli Američané všechny olympijské zápasy od barcelonského mejdanu Jordana , Magika a spol. Teď na ně narazíte, stejně jako na mistrovství světa, ovšem v silnějším obsazení. Co od nich čekáte?
„Ještě v Sydney 2000 málem prohráli s Litvou, Jasikevičius netrefil trojku s klaksonem. Teď měli docela problémy v přípravě. Nebude to pro ně nic jednoduchého, i když mají hráče o úroveň výš než na MS. Ale i takoví hráči potřebují nějaký čas na sehrání a získání citu pro FIBA basketbal. Hodně věcí je tam jiných, to můžu sám za sebe říct. Vždycky se do reprezentace těším, ale i v Kanadě jsem měl problém s některými věcmi, které rozhodčí v NBA pískají, ale tady nefungujou. Jsem na ně zvědavý. Myslím, že nejlepší věc, co se jim mohla stát, byla, že v přípravě prohráli oba úvodní zápasy s Nigérií a Austrálií. Je na ně i trošku tlak, neberou Hry na lehkou váhu.“

Gregg Popovich, kouč Američanů, tvrdil, že hráči měli těžké nohy. Další ještě hráli finále NBA.
„Nevsadil bych všechny peníze, co mám, na to, že olympiádu vyhrajou. Protože když se podívám třeba na zkušenost španělského týmu nebo sehranost ostatních týmů… Jsem zvědavý na Slovinsko a Luku Dončiče na olympiádě. I Nigérie vypadala skvěle. V jednom zápase se může stát cokoliv.“

Soupeři by si nás pořád neměli dovolit podcenit

V Číně jste proti USA začínali a prohráli 67:88, teď budou ve třetím utkání skupiny odpočatější i sehranější?
„V Tokiu je na rozdíl od MS víc odpočinku mezi zápasy. Jsou tam dva až tři dny. Pro nás je podle mě dobrý, že hrajeme na úvod s Íránem, pak s Francií a potom teprve s Amerikou. Možná to bude důležitý i pro skóre, kdo ví. Postupují dva ze tří týmů na třetích místech a asi budou rozhodovat zápasy s Íránem a USA, šance tam je.“

Írán ovšem prohrál na MS se zlatým Španělskem jenom o osm bodů a s Portorikem na startu o koš.
„Samozřejmě ho vůbec nemůžeme podcenit. Írán bude mít nevěřitelnou zkušenost z velkých zápasů, na tyhle akce se pravidelně kvalifikuje. A bude to trochu jiný asijský styl, než na jaký jsme narazili proti Jižní Koreji a Japonsku. Když nám takový styl nesedí, je někdy těžké si na něj zvyknout, bude tam muset být hodně scoutingu. Asi proto je dobře, že s nimi hrajeme první zápas, protože to trenérům dává větší šanci se na ně pořádně připravit. Myslím, že utkání bude fyzičtější, mají podkošového obra Haddadiho, který hrával v NBA a je velice dominantní. Ale mohla by na ně fungovat naše běhací hra.“

Mezi Íránem a Amerikou čekají velmi silní Francouzi. Asi by se vám hodilo, kdyby jim do taktiky a sestavy mluvily maminky hráčů jako u krajanů na fotbalovém EURO?
„Právě. S Francií se dá hrát, ale má neskutečně zkušený, atletický, vyhraný, vyspělý tým, který bojuje o medaile na každém turnaji a bude se o ni snažit i v Tokiu. Jestli někdo může porazit Ameriku,