PŘÍMO Z TOKIA | V přímém přenosu prožívají velký sen svého rodinného klanu. Bratři Martin a Petr Fuksovi společně na deblkánoi vstoupili do olympijské regaty a na kilometrové trati si přes dvě jízdy vybojovali účast v úterním semifinále. „Užívám si každý den, co jsem tady a budu na to do smrti myslet,“ usmívá se mladší z dvojice Petr Fuksa.
Do boje museli kvůli rozjížďce a čtvrtfinále dvakrát, ale bránou do rozhodujícího dne deblového závodu prošli bez větších problémů. Ve čtvrtfinálové rozjížďce skončili Martin a Petr Fuksovi druzí za Poláky a uhájili druhou příčku před Kanaďany.
„Hlídali jsme si, abychom jeli mezi třemi. Cíl byl semifinále. Tam bude alfa a omega podat nejlepší výkon,“ říká Martin Fuksa. „Musíme porazit jednu loď, abychom se dostali do finále. Bude důležité, s kým pojedeme. Musíme dobře zregenerovat, a pak to nabombit, jak nejlépe umíme. Bude to boj, ale jsme ready.“
Společný start na olympijských hrách je velkou událostí slavné vodácké rodiny, která tvoří soudržný a pracovitý tým. Oba olympioniky trénují jejich dědeček Josef a otec Petr starší, někdejší dvojnásobný mistr světa. Oba jsou s borci přímo v Tokiu. A všichni jsou v očekávání dne D. V úterý bratry čeká semifinálová rozjížďka, a pokud uspějí, tak i velké finále.
„Bráchovy rozjížďky nejsou úplně silná stránka. Věřím, že zítra se v něm probudí něco obrovského a bude to dobré. Musíme se co nejlépe připravit. Je to náš životní závod,“ burcuje Martin Fuksa, dvojnásobný světový šampion, který už má za sebou olympijskou zkušenost z Ria.
Povahově jsou oba bratři odlišní. Starší Martin je svědomitý puntičkář, mladší Petr je větší smíšek. Oba mají ale společný cíl.
„On se probudí sám. Ono se to nezdá, ale on je dost zkušený závodník, takže já už mu dávno nic neříkám. On už všechno tady to ví a zná,“ říká Martin o mladším sourozenci. „ Udělá všechno pro to, aby se co nejlépe připravil na zítra. Já to samé a pak to dáme do kupy. Až se odstartuje závod, tak to sedne.“
Dnešní zápolení na rameni tokijského přístavu s výhledem na monumentální most Gate Bridge bylo jen polštářovou válkou, rozhodovat se v Tokiu bude zítra.
„Když vidím, že kdybychom zrychlili, že je to k ničemu, tak mě to podvědomě v hlavě nechce pustit dál,“ líčí Petr Fuksa. „Ale jakmile jedeme závod o všechno, tak dokážu jet přes své hranice. Probourám tu zeď, ten strop a dokážu jet ještě rychleji než bych mohl jet.“
