PŘÍMO Z TOKIA | Ležel na zádech, obložený ručníky s ledem. Zlatý sen kajakáře Josefa Dostála se utopil v utrpení finále olympijského kilometru. A peklo pro tělo i pro duši zdaleka nekončilo. Bylo to dlouhých 24 hodin. Během nich ale Dostál povstal, druhý den ráno byl znovu na startu a na deblu s parťákem Radkem Šloufem postoupil do semifinále a dalšího dne s medailovou nadějí. Co přitom prožil?
Poslední desítky metrů už mířil do cíle setrvačností. Josef Dostál už neměl nic, co by jednomu ze svých životních závodů nabídnul. Vůbec poprvé od doby, co před sedmi lety jako mladá senzace při své premiéře mezi singlisty vyhrál mistrovství světa, projel cílem vrcholného závodu bez nároku na medaili.
V úterním tokijském dopoledni už neměl sílu ani pádlovat. V nouzi se chytil lodi Australana Thomase Greena. Když odjel, přidržel se záchranného člunu.
„Pak ho pustil i záchranný člun a viděla jsem, jak ho vítr doufoukl k platu. Říkala jsem si, že jestli tam spadne, tak za ním budu muset skočit. Ale lovit dvoumetrového obra z vody, to není jednoduchý,“ vypráví Anna Dostálová, závodníkova sestra a zároveň fyzioterapeutka. „Říkal, že se z lodi vykulil sám, ale spíš tam bylo osm Japonců, kteří mu pomohli. Kdybych s nimi nejezdila na soustředění a neviděla, jak krmí rybičky, tak bych byla hodně vyděšená. Jen tam ležel, dýchal a říkal, že ho tak bolelo žít, že tam prostě jen byl.“
Dostálová dorazila na místo spolu s kajakářovým sparingpartnerem Pavlem Davídkem se studenými ručníky. O vyčerpaného šampiona se už v tu chvíli starali dobrovolníci, ale taky jeden soupeř.
„Proběhlo hrozně krásné gesto od Němce Schopfa, který dostal od svého trenéra led. Ale když viděl Pepu, tak usoudil, že ten led potřebuje mnohem víc. Přišel k němu, kleknul si nad něj a led mu držel na čele,“ líčí Dostálová. „To bylo strašně krásné gesto fair play a olympijského ducha. Mně v tu chvíli bylo jedno, jestli je brácha pátý nebo sedmnáctý. Já jenom chtěla, aby mu bylo dobře. A tak se zachovali i ostatní. Ukázalo se, že to není jen o sportu.“
Ulevil mu jeden z životních rivalů
Dostál se během několika minut zotavil natolik, že byl schopen odejít z mola. Vlezl do ledového bazénku, ale pořád nebyl zdaleka fit. A musel ještě splnit další povinnosti.
„Je pravda, že v takových teplotách jsem takový výkon v životě nepodal. Byl jsem z toho dost vyšťavenej. Ještě s těmi procedurami, média, dopingová kontrola. A sbírat se z toho psychicky. Přeci jen jsem všechno dělal proto, abych byl připravený na jeden závod, který pak nevyšel,“ líčil Dostál.
Tohle byla nejtvrdší chvíle v jeho sportovní kariéře. Světovým šampionem se stal už v juniorech, v devatenácti dodal svou medvědí sílu bronzovému čtyřkajaku na olympiádě v Londýně. Vždycky ale měl touhu prosadit se na singlu, kde si za výsledek zodpovídá sám a není schovaný v početnější posádce. Na svém prvním MS v Moskvě v roce 2014 získal hned dvě zlata a z velké akce se dosud nikdy nevracel bez medaile.
V těžké chvilce mu ulevil jeden z jeho životních rivalů. Přišel za ním Němec Max Hoff, sedminásobný mistr světa, který se však své zlaté olympijské medaile dočkal až při své poslední olympijské šanci pěti lety v Riu ve čtyřkajaku.
„Říkal, že se mu to taky povedlo vyhrát až napotřetí a byl víckrát mistrem světa než Pepa. Pokaždé se to nepovede, i když na to máš a jsi nejlepší,“ vyprávěl Davídek. „Pepa se nám i omlouval, že mu to bylo líto, že my ostatní jsme do toho investovali hodně energie a byli jsme zklamaní. Říkali jsme, ať se na to vykašle. Já jsem hrozně ocenil, že se nevymlouvá.“
Na dopingovou kontrolu znaveného olympionika doprovodila sestra. Sedla si k němu a povídali si.
„Občas prostě stačí, když tam je někdo s vámi, komu na vás záleží a má vás rád, ať se děje, co se děje,“ říká Dostálová. „Je fajn, že ho znám celý život a vím, jak na něj. Poprvé se po závodě usmál, když volal s rodinou. Ti se všichni dívali doma u babičky a dědy na televizi. To už jsem věděla, že to bude dobrý.“
Z debla má Dostál radost
Dostál se pak ještě vrátil na vodu, aby se chvilku projel a vyplavil z těla laktát. Kvůli tomu se pak i po příjezdu do olympijské vesnice na nábřeží Harumi šel na chvilku projít. Obnova síly a vůle musela proběhnout rychle, protože už druhý den ráno ho čekala deblová rozjížďka na kilometru s Radkem Šloufem.
„Pepa si na nic nestěžoval a vnímal jsem to tak, že se připravuje na dnešek. Já o něm nepochybuju. Už spolu nějaký rok jezdíme a vždycky si říkám, sice má singla, ale je to profík a je na tom tak dobře, že to dá i do debla,“ líčil Šlouf „Teď to je poprvé, kdy se mu singkajak nepovedl podle jeho představ, ale na druhou stranu je chuť v Pepovi i ve mně, abychom si udělali hezký výsledek v deblkajaku.“
Zmučenému tělo se dostalo uvolňující terapie.
„Trochu jsme proklepávali ruce. Pak mi řekl, že potřebuje prohmátnout paže od zápěstí nahoru. Když jsem se ho ptala, jestli chce uvolnit dlaň, tak říkal: Ne, ne, na to nešahej. Ví, že mi může říct, co potřebuje. A já vím, že poslechnout ho je to nejlepší,“ vysvětluje Dostálová.
Na konci smutného dne byl Dostál v osm hodin v posteli, potřeboval nabrat sílu před ranním dalším startem. Jenomže jen ležel a zabrat nemohl.
„Vůbec mi to nešlo, i když jsem byl v osm unavený a usnul až v jedenáct. A to až díky Jarkovi Nohavicovi, protože má uklidňující písničky. Když už fakt nemůžu usnout, tak si pustím jeho a u třetí písničky chrápu. Tímhle bych mu chtěl na dálku vzkázat: Díky!“ řekl Dostál.
Bolavý den pak vystřídalo bolavé ráno.
„Když jsem se ráno vzbudil tak jsem si píchnul do trapézu, úplně mnou projela příšerná bolest,“ popisoval Dostál „Říkal jsem si, že jsem ze včerejška zklamanej i pořádně rozbitej a musím bejt chlap. Sebrat se z toho. Život jde dál.“
Bylo to tak. V rozjížďce deblu česká dvojka v klidu vyjela druhé postupové místo za Maďary, vyhnula se nepříjemné vyhlídce čtvrtfinálové jízdy. A v noci na čtvrtek českého času ji čeká semifinále. Doma bude za pět minut šest ráno, když se pojede finále.
„Debl je pro Pepu nejlepší, co může být. Na singlu je tlak a z debla má radost,“ hlásí Davídek. „I včera mi řekl po tom všem: Musíme se tou kanoistikou začít víc bavit. Proto jede toho debla. To, co udělali dneska, je nejvíc nakopne. Ještě to provedou v semifinále a třeba z toho bude medaile…“
V jaké pražské hospodě visí u stropu Dostálův kajak? Podívejte se...
