Tenistka Barbora Krejčíková sní dál s otevřenýma očima. Na Hrách v Tokiu rychle prošla do osmifinále, když srazila 6:2, 6:4 možnou budoucí hvězdu Leylah Annie Fernandezovou z Kanady. A může zkusit navázat na svou zesnulou mentorku Janu Novotnou, která z Atlanty 1996 vezla medaile ze singlu i deblu. „Ani jedna jsme si nemyslely, že se sem dostanu,“ řekla Krejčíková.
Česká vítězná série v tokijském tenisovém areálu Ariake stále nekončí. Barbora Krejčíková v druhém kole proti mladé Kanaďance znovu využila analytický computer ve své hlavě. „S touto soupeřkou to bylo jasné. Je menší, takže dostat ji z kurtu, aby běhala a měla to na dlouhé ruce. Taky hrát vyšší míče, aby musela hrát v nepohodlné zóně. Taky je to levačka, takže hrát jí víc přes bekhend, a mě na forhend, abych ji tlačila. Na tom jsem chtěla stavět výměny,“ vysvětlovala.
A jak se vám zápas ve vašich očích zápas povedl?
„Zápas jsem odehrála solidně. Začala jsem dobře, první game jsem mohla hrát lépe, ale byl to rozjezd. Od prvního brejku jsem se dostala na koně. První set a do stavu 5:1 druhého jsem hrála opravdu solidně. Leylu znám, je to mladá tenistka, velice talentovaná. Čekala jsem, že se to někde zkomplikuje a bude to náročné.“
Bylo to znát hlavně v závěru druhého setu, kdy se vám za stavu 5:2 nepodařilo doservírovat zápas…
„Hrála o každý balon a mně se to ke konci druhého setu nesešlo. Začala hrát lépe než já, byla jsem možná moc pasivní a nepomohla jsem si ani servisem. Najednou to bylo pět čtyři, ale pak mě zas servis podržel a jsem ráda, že jsem to dohrála ve dvou.“
Od titulu z Prahy už zase držíte sérii sedmi výher, co říkáte na další krůček?
„Mám z toho obrovskou radost. I když se necítím nebo nehraju dobře, tak se s tím dokážu mentálně srovnat a za každé situace bojuju. Nikdy jsem nečekala, že budu mít takové šňůry. Je to ještě umocněné tím, že jsem na své první olympiádě, a hned ve třetím kole. Těším se, že si zahraju ještě jeden zápas nebo třeba ještě jeden další.“ (umívá se)
Jste teď tři zápasy od medaile. Vaše osudová trenérka Jana Novotná má doma tři, bavily jste se někdy o olympiádě?
„Upřímně, olympiádu jsme nikdy neřešily, ani jedna jsme si nemyslely, že se sem dostanu. Já byla kolem tři sta sedmdesáti na světě, když jsme spolu začínaly. Takže jsme řešily patnáctky, pětadvacítky (turnaje o 15 a 25 000 dolarů – pozn. red.), později kvaldy grandslamů. K olympiádě jsme se nedostaly a mrzí mě to. Ráda bych si poslechla nějaké její storky.“
Ale je Jana i tady vaší inspirací?
„Bylo by to hezký, ale je to ještě hodně daleká cesta. Musím jít kolo od kola, každý den předvést nejlepší výkon. Kdyby to byla placka, bylo by to super. Ale zatím si myslím, že to spíš placka nebude, jsou tu lepší hráčky. Já si to chci hlavně užívat, pořád se zlepšovat, nemůžu chtít hned všechno.“
