Krpálek a Prskavec: o zlatu, oslavách, motivaci i zprávách, co je nabudily

Jejich společný příběh z 30. července vzal za srdce. Nejdřív 28letý vodní slalomář smáznul konkurenci bezchybnou jízdou ve finále, zhruba o dvě hodiny později pak jejich den korunoval o dva roky starší judista, jenž ve finále skolil obávaného Gruzínce Tušišviliho.

Pro český sport to byl historický okamžik. Pro ně nevídaná sprška emocí.

Ve společném dvojrozhovoru pro iSport Premium se úspěšní sympaťáci k životnímu dnu vracejí, odhalí tajemství zlatých zpráv před spaním a rozpovídají se i o běžkařských výjezdech.

Po příletu jste, Jiří, vtipkoval, že za vás Lukáš dopíjí při oslavách piva. To vodáci nic nevydrží?
KRPÁLEK: „To musím trošku uvést na pravou míru. V Tokiu mu to šlo. Tam žádnou výpomoc nepotřeboval. Zlato ho natolik nakopnulo, že se mu dařilo i v oslavách.“

Takže forma byla v kanálu i za stolem?
PRSKAVEC: „Snažil jsem se tomu spíš vyhýbat, protože s mými kily to není moc o výdrži. Ale nakonec jsem se taky hecnul a táhli jsme to docela dlouho. Člověk je v takovou chvíli nakopnutý adrenalinem. Takže jo, dá se říct, že formu jsem výjimečně měl.“ 
KRPÁLEK: „I tak jsem mu radši říkal: Jířo, neboj, klidně si něco dej. Kdyžtak tě odnesu do postele a uložím tě.“

Vodáci mají pověst pařičů, nebo ne?
PRSKAVEC: „To jo, ale záleží kdo a kdy. Navíc už to není, co bývalo…“ 
KRPÁLEK: „Několika jejich akcí jsem se zúčastnil a je to trošku něco jiného, než když jsme někde s judisty. Ale víc radši říkat nebudu.“ (smích) 
PRSKAVEC: „Každý sport to má nějak zažité. A po zkušenosti s judisty můžu říct, že oni za to taky umějí pořádně vzít. Neříkal bych, že my jsme ti nejlepší. Oni jsou taky hodně vysoko!“

Když jsme, Lukáši, dělali rozhovor po Riu tady na Folimance, od jednoho z trenérů jste dostal tataráček. Tentokrát nic?
KRPÁLEK: „No jo vlastně, to je pravda. Byla to tady tradice každé úterý. Zas by se to mělo zavést.“ 
PRSKAVEC: „Ty jo, tataráček bych si dal!“

Nezávidíte Lukášovi, že nastupuje v nejtěžší váhové kategorii a nemusí se hlídat?
PRSKAVEC: „On to má trochu naopak. Musí to do sebe tlačit, aby si hmotnost nahoře udržel. Přitom nemá až tolik rád sladké. Já ho naopak miluju! Jenže si ho musím upírat.“ 
KRPÁLEK: „Na sladký fakt moc nejsem, že bych se přejídal čokoládami. Je to spíš svátek, když si dám koláček ke kafi. Spíš jsem na pořádný jídlo. Flákotu masa a tak.“

Poznáte v lodi každé kilo navíc?
PRSKAVEC: „Ano. Poměr váhy a síly je v našem sportu alfou a omegou. Každé shozené kilo ovlivní, jak se loď posouvá. Zároveň jak přejíždíme vlny a válce, tak čím je člověk lehčí, víc se drží na hladině. Celkově to jde líp. V Tokiu jsem měl skvělou váhu.“

Kolik přesně?
PRSKAVEC: „67 kilo. To jsem měl naposledy v Riu. A bylo to znát.“ 
KRPÁLEK: „Ostatní jsou na tom podobně?“ 
PRSKAVEC: „Já jsem spíš jeden z těch úplně nejlehčích.“ 
KRPÁLEK: „To já taky!“ (smích)

Vás to, Lukáši, někdy štvalo?
KRPÁLEK: „To víte, že občas jo. Když jsem přecházel do nejtěžší váhové kategorie, moje vidina byla, že bych chtěl nabrat až na 125 kilo, nebo minimálně 120. Jenže za boha to nešlo… Měl jsem přesně nastavený jídelníček, abych přibral, uzpůsobili jsme tomu trénink, ale maximálně jsem se dostal na 119. Ani to nebylo ideální. Silově to bylo super, ale jinak jsem se cítil neohrabaný, kondičně nic moc. Takže jsme po těch letech vysledovali, že u mě je ideální hmotnost kolem 114 kil. V tu dobu se cítím nejlíp. Silově i kondičně.“

Takže na olympiádě jste vážil tolik?
KRPÁLEK: „Měl jsem málo, jenom 111 kilo. Ale naštěstí jsem se nepral s úplně těžkým soupeřem, který by vážil 180. Pak už jsou kila sakra hodně znát.“

To byl plán, mít takhle málo?
KRPÁLEK: „Nebyl. Ale nějak jsem to neřešil. Pro mě bylo hlavní, abych se cítil dobře na žíněnce. Což před závodem úplně tak nebylo.“ 
PRSKAVEC: „Ne? Nakonec ale dobrý, co?“ (smích) 
KRPÁLEK: „Celkem jo… Já už to mám vysledovaný. Kolikrát se člověk cítí dobře před závodem, ale pak to stojí za prd. A obráceně. Roli hraje spousta věcí, jde o načasování na správný den. To teď vyšlo úplně úžasně.“ 
PRSKAVEC: „U mě není problém nabírat, musím si dávat velký pozor. Ale mám výhodu, že když hubnu, zůstává mi svalová hmota. Jsou kluci, kteří přichází o všechno, což pak nefunguje.“

Sledujete krátce před závody, jak jsou na tom soupeři?
PRSKAVEC: „Pozoruju, jak jezdí, jak projíždějí brány. Vidím, kdo je ve formě, kdo ne. V Tokiu jsem v ní byl evidentně, protože všechny kamery ostatních trenérů mířily na mě. Už jsme si z toho dělali srandu, že nemusíme nic natáčet, že si to můžeme vzít od nich.“ 
KRPÁLEK: „U nás je hrozně těžké vysledovat, kdo jak na tom je. Když si vezmu Gruzínce Tušišviliho, kterého jsem potkal ve finále, tak my jsme se prali spolu asi před měsícem na soustředění v Poreči. Já jsem tehdy slezl ze žíněnky, jdu za Lácošem (trenérem Petrem Lacinou) a říkám mu: To je hrozný! Nechápu, co je to za zvíře… Strašně mě mydlil, měl jsem co dělat, abych to nějak přečkal.“

V boji o zlato si ale na vás nepřišel.
KRPÁLEK: „To bylo něco jiného, do závodu jde člověk jinak. Při tréninku se stane, že se víc otevírá, dává soupeři šanci. Když jde o všechno, to se každý snaží eliminovat. Já jsem ale člověk, který nerad padá i při tréninku. I ten je pro mě závod. Když mě někdo hodí, tak ho pak…“

Nenávidíte?
KRPÁLEK: „Pak ten chlapík trpí!“ (smích)

Tak to si kamarád Jirka asi užije, v olympijském parku po návratu do Česka s vámi hodil.
KRPÁLEK: „No jo vlastně. Ale to je něco jinýho, toho ušetřím.“ 
PRSKAVEC: „On se stejně musel odrazit, aby vůbec spadnul.“ 
KRPÁLEK: „Jířa by mě taky nechal vyhrát, kdybych s ním šel na loď.“

Jakou vítěznou techniku jste uplatnil?
PRSKAVEC: „Dobrá otázka. Ale už nevím.“ 
KRPÁLEK: „Ogoši.“

Po Riu jste, Jiří, mluvil o tom, že v judu poznáte jenom ippon, což znamená konec boje. Už se v technice vyznáte víc?
PRSKAVEC: „Jo jo. S Lukášem se hodně sledujeme, fandíme si, takže jsem leccos pochytil. Nejsem odborník, ale už poznám, jestli je to dobrý, nebo ne.“

V Tokiu to bylo hodně dobrý.
PRSKAVEC: „Já jsem bohužel finále neviděl. Chtěl jsem, ale od lidí z výpravy jsem měl echo, že to bude za půl hodiny. Takže si říkám, že je ještě čas, ale pak mi přišla textovka: Jste oba zlatí! Tak jsem na to koukal, co se děje… Docela mě mrzelo, že jsem to nesledoval přímo, ale hlavní je, že vyhrál. Je báječný, jak nám to vyšlo. Vyhrát ve stejný den… Neuvěřitelný. To si člověk ani nemůže naplánovat.“

Jak jste vy, Lukáši, prožíval zlaté finále kamaráda?
KRPÁLEK: „Četl jsem jenom online přenos. Bohužel. Televize nám sice běžela, ale v ní bylo judo, nešlo to přepnout. A bylo to hrozný, příště už se na to chci dívat.“

Na čtení jste neměl nervy?
KRPÁLEK: „Závod netrvá moc dlouho a jde o to, jak je rychlý ten, kdo online zpravodajství píše. U Jíři tam dlouho stálo, že zezačátku nejede moc dobře. Jsem si říkal: Kurňa, co se děje? Přitom jel parádně. Naštěstí pak naskočilo, jak už má velký náskok a že může slavit.