Skutečně globální Hry. Proč na medaili v Tokiu dosáhl rekordní počet zemí?
Olympijské hry v Tokiu bezpochyby vstoupí do dějin jako covidové. Málem se kvůli koronavirové pandemii opět nekonaly, a sportovci museli podstupovat omezení, jaká už asi nikdy nezažijí. Přímí účastníci si je možná zapamatují jako nejteplejší v historii – horko v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu dokázaly znepříjemnit život řadě olympioniků. Ale je tu ještě jedno měřítko. Letošní OH byly nejglobálnější v historii. Na medaili dosáhlo rekordních 93 zemí, o čtrnáct víc než minule v Riu. Olympijský svátek už dávno přestal být show několika sportovních velmocí.
Kdyby si baron Pierre de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her, mohl pročíst výsledkové listiny z Tokia, asi by se nestačil divit. Nejen, že by některé země neznal, protože za jeho života neexistovaly. Ještě víc by ho zaskočilo, že vůbec startují a navíc bojují o medaile.
Coby přesvědčený kolonialista si olympiádu představoval jako evropsko-americkou akci, kam je pozváno i Japonsko. Určenou výhradně zemím, jež považoval za civilizované. Těm ostatním ve svých původních plánech přisoudil pouze tzv. regionální hry a vůbec sport bral jako prostředek, který národy v Africe, Asii a Jižní Americe naučí disciplíně, dřině a vytrvalosti, což byly ctnosti, jaké připisoval pouze bělochům.
Dva jiné světy, dvě naprosto odlišné epochy.
V historii dlouho platilo, že na olympijských hrách excelovaly USA, země z Evropy, Austrálie – a pokud se už dokázal medailově prosazovat někdo mimo tento okruh, bylo to obvykle v jednom sportu, v jedné disciplíně. Japonci měli gymnastiku, Afričané běžecké závody, Turci zápas. Až 21. století to naprosto změnilo.
Více žen i globalizace
Ostatní země do té doby převážně plnily roli komparsu. Jejich hvězdnou chvílí byl zahajovací ceremoniál, kde budily pozornost svým oblečením a taky zdání, že olympijské hry jsou vskutku globální záležitostí, na níž celý svět soupeří o medaile.
Ve výsledkových listinách jim patřily příčky na dohled posledního místa. A sportovně to občas vypadalo hůř než na závodech krajského přeboru.
Asi nejvýstižnější byl případ moderních pětibojařů z Tunisu v roce 1960. V bazénu se jeden málem utopil, s koněm si nerozuměl nikdo z nich, další při střelbě div že netrefil rozhodčího a všechno završil neúspěšný trik vyslat do šermu toho nejschopnějšího víckrát, protože když má masku, nikdo si toho nevšimne. Všichni tři skončili beznadějně poslední. Odstup za elitou byl zhruba takový, jako kdyby sprinter na stovce zaostal za vítězem o 75 metrů...
I těmhle příběhům už odzvonilo.
V grafickém srovnání jsme zkusili vedle sebe postavit medailové bilance z olympijských her v Mnichově (1972), Atlantě (1996) a letošních v Tokiu.
