Když jí jako holčičce ukazovala stříbrnou olympijskou medaili z běhu na lyžích, malá Gabriela Soukalová k ní jen s andělským výrazem ve tváři vzhlédla. „Mami, a proč jste byly až druhé?“ ptala se jí. „Ty její kulišárny by vydaly na celou knihu,“ vypráví dnes v exkluzivním dvojrozhovoru matky s dcerou
Gabriela Soukalová (dříve Svobodová). Třicet let po jejím stříbrném štafetovém triumfu ze ZOH v Sarajevu bude její dcera Gabriela největší českou biatlonovou nadějí pro Hry v Soči.
Jejich společné začátky začínají být proslulé. Takové sicilské! Chtěli, aby závodila, jenže malá Gabriela Soukalová na startu trucovala, utíkala do lesa a zahrabávala startovní čísla do sněhu. „Měla štěstí, že už jsme byli jako rodiče starší a trpělivější. Naše první dcera by v takovou chvíli dostala zleva zprava,“ směje se Gabriela Soukalová (dříve Svobodová) a její stejnojmenná dcera, aktuálně nejlepší česká biatlonistka, uznává: „No, doufám, že stejně zlobivé dítě mít nebudu.“
Jak tedy vzpomínáte na časy, kdy jste se takto navzájem zlobily?
Dcera: „Už se tomu po těch letech spíše smějeme. Já to ale teď z pohledu rodiče zcela chápu. Musí to být hrůza, když se lidem, kteří si nedovedou představit život bez sportu, narodí někdo tak totálně líný jako já. Až je obdivuju za to, jakou se mnou měli trpělivost.“
Matka: „Ono ani tak nešlo o mě, ale i můj manžel od ní hodně očekával a asi ji chtěl také vést tímto stylem. Já jsem sice tušila, že Gabča má talent, ale zároveň mi bylo jasné, že se můžeme snažit, jak chceme, ale když ji to nezačne samotnou bavit, tak to nebude mít význam.“
Dcera: „No, kdyby se mi dítě takhle vzpínalo, nechtělo, utíkalo a někam zahrabávalo čísla do sněhu, tak to tedy nevím, jak bych reagovala. Snad to nebudu muset nikdy řešit.“
Přesto jste byla, Gabrielo, dost vynalézavá. Je ještě nějaká kulišárna, která dosud nezazněla?
Dcera: „Na jednu si vzpomínám. Abych nemusela závodit, tak jsem docela často předstírala, že mě něco bolí. Takže jsem vyjela a hned se chytla za břicho, dělala, že mě hrozně bolí a že kvůli tomu nemůžu běžet rychle. Hotová diagnóza písemka z matematiky.“
Matka: „U ní by to snad opravdu vydalo na celou knihu. Ale nebyly to zlé věci, spíše úsměvné. Prostě taková, jaká je teď, byla odjakživa. Umí si ze sebe udělat legraci, a když někdo zažertuje na její účet, nedělá z toho vědu. Naopak mu to vrátí nějakým jiným vtipným způsobem.“
Dobíráte se tedy vzájemně kvůli těmto svým začátkům?
Matka: „Už moc ne. Vloni jsem jí sice vytýkala, že nemusela různé věci prezentovat, ale ona je prostě taková bezprostřední. Dělala by to, i kdyby nevyhrávala.“
Dcera: „Občas si na to vzpomeneme, ale hlavně už koukáme na to, co je teď. Snad jen, když mám nějaký problém, tak se mi mamča snaží pomoct nějakým tím odlehčením. To si pak uvědomím, že v životě jsou důležitější věci, uklidním se a srovnám se i do závodu.“
Takže, maminko, plníte i roli mentora?
Matka: „Víte, všichni od ní něco očekávají a já se jí to snažím jen zlehčit. Když si vezmete, čím třeba prošla po zdravotní stránce, jak byla nemocná, tak jsou přeci důležitější věci než sport. A i Gabča to má takto nastavené. Navíc jsem přesvědčená, že když někdo dře a pracuje na sobě, tak se ten úspěch musí zákonitě dostavit. Odvolávám se i na vnitřní spravedlnost.“
Dcera: „To je fakt, mamča se snaží i ve špatném závodě najít pozitiva. Když je horší běh, vidí lepší střelbu, a když je horší střelba, tak zase poukáže na dobrý běh. To je super přístup.“
Matka: „Vím, že takové odlehčení na Gabču platí. Vždyť hrana je ve sportu hrozně úzká. Stačí být nemocný nebo mít jen pouhou smůlu. Podívejte se třeba na Verču Zvařičovou (před necelým rokem ji srazilo auto a dostává se teprve zpět). Někdy si povídáme tak dlouho, že když se pak dívám na účty za telefon, šokuje mě to. Ale položit jí to přeci nemohu, chci jí pomoci.“
Jak se tedy na Gabriele promítlo, že byla v letošním Světovém poháru dlouho vedoucí ženou? Navenek totiž působí, že z toho byla pokaždé nečekaně zaskočená.
Matka: „Gabča je typ, který se bude vždycky divit, když vyhraje. Vždy to bude přisuzovat něčemu jinému. Ale když to řeknu otevřeně, už bylo pro ni trošku na čase. Výsledky do patnáctky byly nádherné, ale chtělo to pro ni další impulz, aby věděla, že když se to sejde, může se to vydařit. V sebevědomí má sice ještě rezervy, ale i to chce nějaký čas.“
Dcera: „Já to ale fakt neřeším. Do té doby, než se mě lidé nezeptají, zda cítím tlak, tak o žádném né tlaku ani nevím. Žijí přítomností. Na druhou stranu, kdo ví, jak to budu zvládat před olym olympiádou a co ode mě budou fanou fanoušci čekat.“
Matka: „Ono všechno najednou také zlomit nejde, musí si zvyknout. Každopádně je na dobré cestě a letošní výsledky ukazují, že nějakou kvalitu v sobě má.“
Navíc má i po vás dobré dispozice, neboť jste stříbrnou olympijskou medailistkou v běhu na lyžích. Jaké to bylo, Gabrielo, vyrůstat v rodině, kam chodila na návštěvy Květa Jeriová?
Dcera: „Ono nezůstalo jen u návštěv. Já jsem třeba s mamkou jezdila i na srazy staré gardy, kde každá ze závodnic měla své děti a my si spolu hrály. Když jsem byla malá, měla jsem k paní Jeriové respekt, až jsem se jí bála. Ona na mě působila hrozně autoritativně. Přitom je tak milá a v pohodě. Občas si teď zavoláme nebo napíšeme, jejích rad si velmi cením.“
Matka: „To je pravda, Gabča má tyto věci hrozně ráda. Vždycky to obdivovala. Zná všechny holky a hrozně si jich váží. Jednou jsme i při běhu na Ještěd potkaly Blanku Paulů, chvíli jsme se spolu bavily, ona na nás jen koukala a pak řekla: Mami, já z toho byla úplně dojatá.“
Pomohlo vám u dcery poznat talent i díky tomu, že jste biatlonová trenérka?
Matka: „Určitě. Už v tělocvičně bylo vidět, že je šikovná. Měla pohybový talent na cokoliv. Plavání, gymnastiku… co chytla do ruky, to se brzy naučila. A člověku už pár lidí projde pod rukou, aby ty dispozice poznal.“
Dcera: „Naši navíc byli dobří, na trati ke mně přistupovali jako trenéři a doma jako rodiče. Nemáme to ale tak striktní, že bychom se doma nesměli bavit o biatlonu. V jednu chvíli si povídáme o tréninku, jak kdo rychle běžel, střílel, pak to odezní a vracíme se k normálním věcem.“
Gabriela byla pod vaším vedením do minulé sezony, kdy nejprve odešla k trenéru Šikolovi a pak k Ondřeji Rybářovi. Jak jste přijali tohle její rozhodnutí?
Matka: „Myslím, že udělala dobře. Gabča k němu vzhlíží, spolupráce si váží a to je dobře. Ondra s námi taky komunikuje a je vstřícný. Občas si píšeme na Skypu nebo si zavoláme.“
Dcera: „Já dokonce myslím, že mamka si už asi několik let tajně přála, abych pod ním trénovala. Když jsem jim ten nápad řekla, byli hodně rádi. S Ondrou mají parádní vztah.“
Matka: „Ano, ale zároveň mu do koučingu moc nevstupujeme. To nemá žádný trenér rád. Spíše než odbornou stránku spolu občas řešíme doprovodné věci.“
Umí být přesto Gabriela paličatá? - Je něco, do čeho by si nenechala mluvit?
Matka: „Ač je to někdy těžké, tak i my si musíme uvědomit, že nám vyrostla a že jí nemůžeme jen tak mluvit do života. Gabča už je dospělá, já v jejím věku měla první dítě a ona musí jít svou cestou. Můžeme jí poradit, ale jsou věci, do nichž si mluvit nenechá. Občas uděláte nějaký pokus, ale když vidíte, že ne, řeknete si pozor a přibrzdíte. Už to není žádné malé dítě.“
Dcera: „Třeba při výběru kluků jsem si nikdy nenechala poradit. S tím u mě nikdo neuspěl. (směje se) A také bych si nenechala mluvit do toho, že se líčím na závody. V minulosti to třeba někomu vadilo, že je to zbytečnost, ale já to tak nevnímám. Je to můj rituál, a že bych se bez něj měla obejít, tak to ani náhodou.“
Je to stejné, jako by vám někdo měl omezit kreslení a další umělecké činnosti, které vás baví…
Dcera: „Ano, rodiče mě vedli k všestrannosti a mamka říkala, že čím víc toho budu umět, tím to bude do života pro mě lepší. Za to jsem ráda, protože mě kreslení baví. A i oni jsou rádi, že mám vedle sportu další zájmy, které mě od něj mohou odreagovat. Kdyby mi ty zájmy někdo vzal, tak by to nebylo užitečné ve vztahu k mé práci. Je to můj relax.“
Což vám může pomoci při koncentraci při střelbě. A propos, paní Soukalová, ještě nekoukáte na střelnici, když Gabriela střílí? Tak jako vloni při Světovém poháru v Pokljuce?
Matka: „Ne, už to tak neřeším. Je pravda, že tehdy jsem chodila po bytě, měla zatnuté pěsti a byla nervózní, ale už to tak nevnímám. Říkám si, že buď něco umí a bude tam, anebo to nedá a nebude tam. Je ale pravda, že se mnohem raději dívám na počítač než na televizi. Tam mám totiž přehled statistik všech střeleb a průjezdů.“
Hecujete třeba s blížící se olympiádou Gábinu, ať vás napodobí? Přece jen od vašeho stříbra ze štafety Sarajeva uběhne jubilejních třicet let.
Matka: „To ne. Navíc myslím, že je už dál než já, neboť mně se nikdy nezdařilo vyhrát ve Světovém poháru. Moje medaile z olympiády, to byla jen taková třešnička dortu ke konci kariéry.“
Dcera: „Mamka mi vůbec radí, abych si závody užívala a nepřemýšlela nad výsledky. O to víc je pro mě obdivuhodnější, že tu medaili má. Uvědomuju si, jakou má hodnotu. Naopak když jsem byla menší, tak jsem se jí vždycky ptala: Mami, a proč jste byli až druzí?“
Matka: „To je pravda, to bylo tehdy hodně vtipný. Vždycky, když na to přijde řeč, tak se tomu smějeme. My jsme totiž tehdy ani nedoufaly, že budeme druhé. Myslely jsme si, že budeme třetí a to ještě budeme mít hrozné štěstí.“
Inspirovala jste se, Gabrielo, třeba do Soči, sledováním maminčiných závodů?
Dcera: „Ano, párkrát jsem ji viděla v takových těch medailoncích. Vždycky přebírala štafetu a pokaždé mě hrozně rozesmálo, jak najednou mastila na lyžích. Přišlo mi to hrozně vtipný, protože jak ji znám, tak mi k ní vůbec nepasuje, že mohla jet tak rychle. Navíc měla na hlavě copánky. Je to jak filmy s Chaplinem, na které když se díváte, tak víte, že se staly už tak dávno.“
Matka: „Ty copánky jsme tehdy měly všechny.“
Předala vám, Gabrielo, nějakou zkušenost a radu do letošní olympiády?
Dcera: „Ano, říká mi, že i když jsem teď pořád mimo domov, tak ať si toho vážím, neboť tyto závodní roky pro ni prý byly nejlepšími léty jejího života. Čemuž teď sice moc nechci věřit, ale asi na to jednou zpětně bude fakt člověk vzpomínat s radostí. Asi to přijde věkem. Já jsem i ráda, že se tam za mnou do Soči přijede na jeden závod podívat.“
Matka: „Ano, dostala jsem nabídku od olympijského výboru. Měla bych vidět jeden závod a navíc jsem dostala i jeden lístek na lyžování. Těší mě to, že mohu jet.“
Slíbily jste si něco za případnou medaili?
Dcera: „Tak daleko jsme se nedostaly, natož k nějakým medailím. Pro mě je to zatím nemožné, nepřipouštím si, že by na to byla moc velká šance. Jen moje sestra Lucie razí taktiku: Nezapiješ, nevyhraješ. Takže po každém závodě, kdy jsem do desítky, to za mě pilně zapila a slibuje, že až bude po sezoně, společně to oslavíme. Ať už to skončí jakkoliv.“
