Raduje se z malého úspěchu

Před měsícem se zřítil z hradu Buben na Plzeňsku, zlomil si hrudní obratel, zhmoždil míchu a praskla mu plíce. Přežil, v Praze-Motole teď tvrdě pracuje na tom, aby se mohl zase hýbat.

„Vím, že mne čekají měsíce tvrdé dřiny, ale moc rád bych se zase postavil na stupeň vítězů. A tím teď nemyslím jen střelbu, ale normální život.“
Jednadvacetiletý Caknakis patří ke světové elitě ve střelbě na běžící terč. Už v 17 letech startoval na olympiádě v Aténách, před dvěma lety vybojoval juniorský titul mistra světa. Je mnohonásobným medailistou z evropských šampionátů. Parádně nastartovanou kariéru přerušil nešťastný pád z hradu Buben. Vše se stalo v noci z pátku na sobotu 31. května.

„Byli jsme s partou stanovat a já jsem ve tmě šlápl do prázdna,“ vrací se Caknakis k nešťastnému dni. Na dotazy z nemocnice odpovídá elektronicky. Na rovinu oznamuje, že ne všechny otázky má v současné chvíli chuť rozebírat. „Spadl jsem asi z patnáctimetrové výšky, měl jsem zlomený hrudní obratel, zhmožděnou míchu a prasklou plíci.“

Do bezvědomí neupadl. O dramatické záchraně, při které podle zpráv záchranné služby asistoval i vrtulník, se ovšem rozepisovat nechce. Po operaci v plzeňské nemocnici jej lékaři drželi do druhého dne v umělém spánku. „V Plzni mi lékaři zachránili život. Po čtrnácti dnech pobytu ve Fakultní nemocnici jsem byl převezen na spinální jednotku do Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Je to špičkové pracoviště se skvělými odborníky, kterým navíc nechybí srdce.“

V Praze jej čeká náročná rehabilitace. „Můj pracovní den začíná obvykle v 8 hodin ráno,“ přibližuje Caknakis. „A až na nezbytné přestávky končí ve 14 až 15 hodin. Je vyplněn rehabilitací.“ Pochvaluje si, že mu fyzioterapeutka Petra Káfuňková dává pořádně do těla. „Za to jí patří můj dík. Po čtrnácti dnech jsme udělali veliký pokrok v hybnosti trupu a pánve.

A pokračujeme...“ Ve skutečnosti dělá Caknakis v mailu za slovem pokračujeme hned deset teček. Už jen z toho je cítit, že se vzdát nehodlá. Rozhodně se chce znovu postavit na nohy. O prognózách však sám mluvit nechce. „Chcete-li vědět, jaká je u mne prognóza, tak jste na špatné adrese,“ píše ve zprávě. „Lidský potenciál je obrovský, každý člověk reaguje jinak a dělat dnes nějaké závěry je předčasné. Žiju dneškem, raduju se z každého malého úspěchu, těším se na zítřejší cvičení, na každý posun dopředu.“

Uvědomuje si, že jej čekají měsíce tvrdé dřiny. Denně šest až sedm hodin cvičení. Je připravený to zvládnout.

Situaci mu pomáhá zvládnout spousta přátel. V nemocnici jej navštěvují kamarádi, kolegové z oddílu, trenéři. „Je jich spousta, trvalo by dlouho, než bych je všechny vyjmenoval. Ale rád bych zmínil svého velitele z Dukly, jeho přátele, a hlavně moji maminku a sestru. Ty jsou se mnou od prvního dne téměř nepřetržitě.“