Chodec skončil jako Brontosauři

Víc než čtyři a čtvrt hodiny bojoval Roman Bílek pod rozpálenou pekingskou oblohou, lil si na hlavu ledovou vodu a v mokrých teniskách se mu rozdíraly nohy.

Podruhé zápasil jen malou chvíli. To když vzpomínal, jak vstoupil bránou borců na plochu Národního stadionu a zaťatou pravačkou kynul davům na tribunách, které ho obažovaly potleskem. Když si Bílek ten zážitek krátce po závodě znovu vybavil, odmlčel se, protože se mu stáhlo hrdlo a z očí vytryskly slzy.

„Poslední kolo bylo úžasný! Ti lidi ocení, i když dojdete ze šedesáti dvou lidí čtyřicátý pátej. Ocení tu bolest, a že jste to došel,“ řekl potom. „Těch dvacet pět let dřiny za to stálo. To je nepopsatelnej zážitek. Kdyby byla síla, ještě si to kolo zopakuju.“

Když se Bílek blížil k cíli, za ním už závodili jenom další dva soupeři. V čase 4:18:07 hodiny zůstal na pětačtyřicátém místě za vítězným Italem Alex Schwazerem téměř o délku fotbalového poločasu. Přesto se od zaplněného Ptačího hnízda dočkal respektu.

„Dneska už můžu říkat, že jsem na tom jako Brontosauři na Strahově. Ti tam zažili devadesát tisíc taky. Můžu si s nimi podat ruku,“ řekl Bílek.

V příběhu Romana Bílka ožila nezdolná lidská vůle a vytrvalost. Olympijský limit splnil už před dvaceti lety, ale proti generaci Pribilince, Mrázka a Blažka neměl šanci. V roce 1996 doplatil na rozporuplná nominační kritéria. Poté devět let nezávodil a přibral dvacet kilo. Před třemi lety se ale z legrace přihlásil na ligový závod a začal znovu trénovat.

Už ne jako profesionální sportovec, ale jako nadšený amatér. Chodil po pracovní době za šera ostravskými ulicemi. Ve Vysokých Tatrách ho na soustředění srazila dodávka.

Ale Bílek vytrval. Přesně v duchu svého hesla: „Chlap, který se vzdá svého snu, není muž.“

Splnění svého snu včera vykoupil tvrdou dřinou. Vstával už ve tři čtvrtě na pět, v půl osmé stál na startu a čekala ho několikahodinová lázeň v narůstajícím vedru.

„Jako starej vůl na porážku!“ ulevil si v cíli. „Pohoda byla jen brzo ráno, když jsem jel autobusem. Začal jsem opatrně, do třicátého pátého kilometru to šlo. Ale pak bylo jak v peci. Tělo začalo vypovídat. Ať mi každej říká, co chce. Můžu říct, že jsem jako amatér čtyřicátej pátej v tomto oboru na světě.“

Když Bílek prošel cílem, otočil se a čekal na dva soupeře, kteří zůstali za ním. Nejdřív se objal s Maďarem Zoltanem Czukorem, potom pomáhal poslednímu Slovákovi Kazimiru Verkinovi. Když Verkin vstal, odešel mimo dráhu, zul své tenisky, udělal nad nimi rukama kříž a odešel.

„Nechal je tam a řekl, že chodecky už neudělá ani krok,“ líčil Bílek. „Já si to ještě nechám projít hlavou.“