Už jsem otrlej, tvrdí před startem Váňa
ROZHOVOR - Celou zemi dnes rozjitří, až se kopyta dvaceti koní rozbuší a za nadšeného řevu publika se v plném trysku vydají směrem k Taxisu. Žokej JOSEF VÁŇA (57), hlavní hrdina téhle národní show, však za sebou nebude mít bezesné noci plné předstartovních emocí. Tenhle muž byl poprvé na startu přesně před čtvrt stoletím, před dalším z mnoha dostihů má klid v duši.
Byl to bláznivý rok. Loni na podzim vyhrál Josef Váňa v sedle koně pošesté Velkou pardubickou, těsné poté oslavil 57. narozeniny a prožil si několik týdnů ve stylu náctiletých hvězd ze Superstar. Pak se ale znovu uklidil do své stáje, z které si znovu vybral loňského vítězného partnera Tiumena a v 15.25 dnes ve Velké pardubické vyrazí za obhajobou.
Na startu Velké pardubické budete v neděli odpoledne už počtyřiadvacáté, bude to stejné jako poprvé?
„Já jsem žádné emoce nikdy neměl, nevidím v tom žádný rozdíl.“
Je to rutina?
„Určitě to rutina je.“
Čím dál tím víc?
„Ano, cítím to celý život. V sobotu večer mi Velká pardubická nikdy nepřijde na mysl. Jsem tak otrlej... Možná je to nepochopitelné, ale já tyhle problémy nemám. Já jsem zamlada dělal adrenalinové sporty a kdybych měl jít spát hodinu před horským sjezdem, že si rozbiju držku, tak to nemůžu jet, že jo. Takže jsem se naučil na to vůbec nemyslet. Že budu na startu, to začnu vnímat, až na něj přijdu. A teprve pak si budu říkat, kurňa, už abych byl odstartovanej. Že bych se trápil předtím, to ne.“
Jste výjimkou mezi dalšími žokeji?
„Nevidím do ega někoho dalšího, takže to nemůžu posoudit. Ale myslím, že náš mladej je zrovna takovej tvrďák jako já. Jede počtvrtý, ale on to neprožíval ani první rok. Je možná ještě psychicky silnější, absolutní flegmatik. Ale co jsem od ostatních kluků slyšel, tak je to hodně trápí a poslední noc už moc nespí.“
Když si vzpomenete na loňské vítězství a na to, co následovalo, vzpomínáte s nostalgií, nebo spíš s hrůzou z hektických týdnů?
„Já nevím, co na to odpovědět. Nevím, jestli přijde to samé co loni. I kdyby se mi Velká pardubická podařila vyhrát, tak už určitě nedostanu ocenění od prezidenta. Myslím, že už by to nebylo takové spontánní. Chytlo by to nějaký stereotyp.“
Zažil jste někdy něco podobného?
„Samozřejmě, že ne. Nikdy předtím jsem v osmapadesáti nevyhrál Velkou pardubickou. Ale vzpomínám si na časy s Železníkem, kdy jsme vyhráli potřetí. Bylo to trošičku jinačí, ale hodně podobné tomuhle. Akorát že jsem nebyl třetí nejlepší sportovec roku, ale nějaký šestý v kraji. Odezvy nebyly na takové úrovni.“
Čekali na vás třeba novináři přede dveřmi?
„Takových případů bylo hodně, ale na konkrétní případ už si nevzpomínám. Je rok času pryč a já se snažím pořád jet v plném tempu. Tyhle věci už jsem dávno zapomněl.“
Nemusel jste odhánět fanoušky?
„Na tohle jsem ale velmi mírumilovný. Když odmítnu, tak velmi slušně. Snažil jsem se být vůči fandům korektní. Když na vás nějaký ožralec řve přes celý Karlovy Vary, tak otočíte hlavu a jdete pryč. Ale když přijde někdo s tím, že by s vámi rád promluvil pár slov, tak když na to mám čas, tak je s ním prohodím. To je normální, lidské jednání. Myslím, že nejsem vulgární hňup, který by se neuměl chovat. Já se snažím být normální, i slavnej. A kdybych slavnej nebyl, stejně bych se snažil být normální. Nejsem zákeřnej hajzl, nerovnej člověk. Jsem přátelskej člověk, ne stupidní neurvalej blbec.“
Ke slávě patří i socha, která vám bude v neděli odhalena na pardubickém závodišti. Vám ten nápad ale moc nelíbí, že?
„Určitě ne. Zastávám spíš názor těch, kteří tvrdí, že socha by se měla Stalinovi udělat až umřel, ne když sekal hlavy. Ale já nebudu nikomu bránit v iniciativě, byl bych sám proti sobě. Každej ať si dělá, co chce.“
Je to přece znak úcty, to vás netěší?
„Neříkám, že to není příjemný. Ale jestli si někdo myslí, že jsem dobrej... Já si to osobně nemyslím, dělám rád co dělám. Jedu v dostihu, a když mám dobrýho koně, tak vyhraju. Holt, když máš mrzáka, tak jsi jako všichni ostatní. Já to takhle neprožívám. V Pardubicích to člověk zná, má zkušenosti, tak to jede, jak to cítí. Ale že bych kvůli tomu měl být výjimečnej a dobrej, to si vůbec nepřipouštím.“
Ani na chvíli jste se necítil jako Superman, když to všichni o vás říkají?
„Já si myslím, že ne. Aspoň si neuvědomuji, že bych nějaký takový okamžik měl v mysli.“
Před dvěma lety jste se už loučil, ale letos jste znovu na startu, kde berete sílu?
„O konci se vždycky mluví, když člověka něco bolí nebo se necítí dobře fyzicky i psychicky. Což se v průběhu roku stane xkrát. Když člověka nic nebolí, mluví opačně. Před těma dvěma roky mě bolelo úplně všechno. Koleno, měl jsem záda polámané. Bylo na prd, člověk se hrbil... To se hrbím dodneška, ale když to tak nebolí, tak se hrbím spíš se zvyku. Člověk mluví, jak se momentálně cítí.“
Nemá o vás vaše manželka strach?
„Ona to říká tak, že by nerada, aby na firmu zůstala sama, že strkám zbytečně hlavu do oprátky.“
Je to velké dilema?
„Ne, v tomhle směru vůbec žádný. Já si takovéhle myšlenky vůbec nepřipouštím. To nejde! Já jsem sportsman. Kdybych měl jít do toho s tím, že... To se nedá. Jsou žokejové, kteří lezou na koně, protože musí. Ale to nejsou dobří žokejové. Rozumíte? Musíte chtít. Kdyby měl Bartoš myslet na to, že má doma dvě děcka, tak v životě nevyhraje žádnej dostih. Jste profík, tak to musíte brát se vším všudy a nemůžete myslet na zadní kolečka. To vám musí zákonitě svazovat ruce.“
Potřetí budete na startu Velké pardubické s vaším synem Josefem mladším, který vás ale už o hlavu přerostl a má potíže s udržováním váhy. Pořád máte obavu, že u dostihů dlouho nevydrží?
„Mám z toho strach. Stačí se jednu zimu nažrat a dopadne jak Tomáš Hurt, který má devadesát kilo. Jednou přijde čas, že to nepřepere. Teď jde naštěstí začátkem prosince do Austrálie. Když si tam bude chtít vydělat peníze, bude muset být lehkej a vydrží to. Ale on to nemůže dělat do třiceti let.“
Takže pojede na zkušenou jako vy kdysi do Německa?
„Ale my jsme tehdy ty možnosti neměli, až po převratu. Já mu nebudu bránit v rozvoji. Přemýšleli jsme o Irsku, o Anglii, o Francii. V Austrálii to kvůli řeči a možnosti jezdit, bude nejjednodušší.“
JOSEF VÁŇA VE VELKÉ PARDUBICKÉ
RokKůňVýsledek
1985 Paramon 2. místo
1986 Paramon po pádu nedojel
1987 Železník 1. místo
1988 Železník 1. místo
1989 Železník 1. místo
1990 Železník po pádu nedojel
1991 Železník 1. místo
1992 Železník po pádu nedojel
1993 Barrow po pádu nedojel
1994 Vyšehrad koně zadržel
1995 Matia Mou 4. místo
1996 Vronsky koně zadržel
1997 Vronsky 1. místo
1998 Cipísek po pádu nedojel
1999 Vronsky 6. místo
2000 nestartoval
2001 Barrow po pádu nedojel
2002 Kedon 3. místo
2003 Decent Fellow 3. místo
2004 Retriever 2. místo
2005 Kedon 4. místo
2006 Juventus 2. místo
2007 nestartoval
2008 Juventus 3. místo
2009 Tiumen 1. místo
