PŘÍMO Z LONDÝNA | Na olympijských hrách v Japonsku překvapil Lukáš Rohan stříbrnou medailí. Od té doby se ale českému kanoistovi nedařilo tak, jak by si mnozí přáli. Prošel si různými, nejen sportovními, obtížemi. Odešel z tátovy tréninkové skupiny a šel si svou cestou. A také si uvědomil, co je pro něj důležité. Teď se to Lukáši Rohanovi vrátilo v podobě nejlepšího výsledku za poslední roky, 4. místa na mistrovství světa v Lee Valley, kde jej od bronzu dělily jen tři setiny sekundy.
Čtvrtý muž na mistrovství světa, jak to zní?
„Když jsem to slyšel, tak mi to vlastně zní hrozně hezky. Je to teda i hodně hořkosladké být tři setiny za medailí. Když jsem dojel, tak jsem si říkal, že to byla fakt dobrá jízda a byl jsem třetí asi o 35 setin. Na druhou stranu jsem věděl, že všichni jeli dobře, a že pokud se s nimi chci rovnat, tak musím jet taky dobře. To se mi povedlo, takže jsem hrozně spokojený. Nesoustředil jsem se na výsledek, jel jsem fakt uvolněně. Odjel jsem tady pět čistých a super jízd, to je fakt hustý, za to jsem hrozně rád. To se mi nepovedlo celou sezonu.“
Vaše sezona nebyla úplně vydařená, čím jste se tady vybičoval?
„To je pravda, naprosto souhlasím a myslím, že tohle za tím stálo. Že se mi nedařilo a s trenérem Pavlem Kubričanem jsme se rozhodli, že druhou půlku budeme směřovat k mistrovství světa a nic jiného nás nezajímá. Dřeli jsme jen na tohle, byli jsme tu na jednom soustředění navíc, udělali jsme si takových hezkých pět dnů v Londýně. A vyplatilo se. Mně se tady jezdilo hrozně dobře, věřil jsem si tu. Ale přiznám se, že jsem se překvapil, jak dobře jsem tu jezdil.“
Byl to váš nejlepší závod od toho stříbrného v Tokiu?
„Asi bych to srovnal s mistrovstvím světa v Bratislavě 2021, kde jsem byl taky ve finále a do poslední protivody si troufám říct, že jsem jel na titul. To byla jedna z nejlepších jízd, co jsem kdy jel. Ale chyběla tomu ta koncovka. Tady myslím, že jsem se tomu dost přiblížil a jsem s jízdou hrozně spokojený, tak se to nabízí.“
Bál jste se, jestli na to ještě máte?
„Neřekl bych, že jsem se bál. Spíš jsem měl takové pochybnosti, jestli mě to na téhle úrovni ještě baví. Dávám tomu hodně, užívám si ježdění na vodě, i trénink mě baví. Ale pokud se to úplně nevrací ve výsledcích a v dobrém pocitu, tak to není nic moc na to, abych potřeboval každý den dřít. Spíš jsem bojoval s tím, že jsem si závody úplně neužíval. Měl jsem takové zvláštní lidské období, kdy spousta věcí nebyla takových, jak bych si přál a potřeboval jsem se z toho dostat. A musím říct, že mi hodně pomohl Honza Mühlfeit (mentální kouč).“
V čem konkrétně?
„Dostal mě na optimističtější vlnu. Snažím se být větší optimista, než jsem býval. Což mi pomáhá a daří se mi to. A najednou už si zase užívám i závodění. Není to jen o tom, jakou máte formu a jak se vyspíte. Jde i o to, v jaké jste psychické pohodě, jak se těšíte. Je to zajímavá chemie.“
Proto výsledky nepřicházely, že tohle chybělo?
„Ono to vše souvisí. Když se na závod netěšíte a máte strach z neúspěchu už dopředu. To je přitom blbost, už když se v naší konkurenci na takové závody kvalifikujete, je to úspěch a důvod na těšení se.“
Nebyl problémem třeba i poolympijský tlak a to, že teď musíte pořád předvádět výborné výsledky?
„Určitě to nějaký vliv mělo, hlavně v loňské sezoně. S tou pozicí jsem se úplně nesžil. Ne že bych nějak řešil veřejnost, nebo že by na mě byl nějaký tlak, to si přiznejme v našem sportu, až na pár výjimek, není. Spíš jsem čekal, že se mi bude víc dařit - a ono to samo nepřijde. Možná i po olympiádě jsem v nějakých věcech polevil a teď jsem si to přiznal. Já už vím, že asi nikdy nebudu takový profík jako před Tokiem, kdy jsem tomu dával maximum. Teď jsem si řekl, že tomu dám o maličko míň, ale stejně budu v pohodě, že tomu dám nejvíc, co můžu a chci, a to se mi daří. Pak je člověk líp nastavený na závod.“
Říkáte, že jste ubral. V čem?
„Možná v soustředěnosti na trénink. Aby efektivita byla maximální, nemůžete pak dělat něco jiného než odpočívat. To opravdu souvisí. A když tomu i v tomhle nedáte maximum, tak se vám to vrací. Buď v nějakých zdravotních problémech, což se mi vyhýbá, nebo trénink nemá takový efekt. A já vím, že chci žít i společenským životem a že nikdy nebudu úplný profík, co půjde domů a bude koukat na video, jak se mu dařilo a jak jezdil. Já ten sport dělám, protože mě baví. A dokud mě bude bavit, tak ho chci dělat, ale už vím, že ho budu dělat tak, jak chci já.“
