Seemanová v cizině prozřela: Doma změně nevěřili, klíčový tah u rozcvičky

Úsměv na tváři, energie na rozdávání a chuť do života i tréninku z ní vyzařovaly na dálku. A neopustily ji ani během více než půlhodinového rozhovoru. Dorazila na něj poté, co se podělila o dojmy z mimořádně úspěšného evropského šampionátu s nejbližšími. „Už je to vstřebané,“ prohodila Barbora Seemanová.

Kdo měl z medailí největší radost?
„Prarodiče. Jak se mistrovství dalo sledovat v přímém přenosu v televizi, prožívali to ještě víc, než kdyby jim jen přišla zpráva. Byli nadšení a bylo to fajn.“

Teď je všechno super, ale mezi olympiádami jste prožívala i složitější období. Trpěla jste silnými bolestmi zad a pak do toho ještě přišla nehoda.
„To bylo po mistrovství světa v Abú Dhabí (v prosinci 2021 z MS odjela předčasně – pozn. aut.). Měla jsem problémy se zády a nevěděli jsme, o co se jedná. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem zabírat. Jakmile jsem použila zádové svaly, cítila jsem jakoby nůž mezi žebry. Stalo se mi to asi pět dnů před odjezdem do Abú Dhabí. Myslela jsem si, že jsem si jen něco skřípla a rozhýbu to.“

Ovšem ono ne.
„Nějak se to ustálilo, že se dalo plavat, ale nebylo to stoprocentní. Pak jsem přijela na šampionát, rozcvičovala se před jedním závodem a křuplo mi v zádech. Najednou jsem se nemohla hýbat ani pořádně dýchat. To už byla vyložená stopka. Zkoušela jsem jít do vody, abych zjistila, jak se v ní bude tělo chovat, protože jsem taková, že nikdy nepřestávám. Ale nemohla jsem se ani dotknout stěny. A když jsem přijela domů, ještě jsem spadla ze schodů.“

Diagnóza?
„Šla jsem na rentgen a měla nalomené žebro. Ale příčina problémů se zády byla i v tom, že jsem neměla dostatečně zapracované svaly. A tak jsem začala dělat kompenzační cvičení na záda i na celé tělo, abych ho dala do rovnováhy. Postupně jsem se z toho dostávala, trvalo ale ještě tři čtvrtě roku, než se dalo říct, že mám úplně bezbolestné tréninky a nic mě netrápí.“

Krušná doba. Jak jste ji kousala?
„Byla jsem z toho špatná. Psychicky, ale také fyzicky, protože to bolelo při každém kroku i při dýchání. Měla jsem mdloby. Prostě jsem vypla a byla jsem dole ze schodů.“

Problémy pak pokračovaly, prodělala jste boreliózu a přišla skoro o celý rok. Jak jste se dostávala zpátky nahoru?
„Pro každého sportovce je takové období náročné. Protože sport je pro něj devadesát procent života. Každý den je zvyklý trénovat, a najednou mu doktoři řeknou, že nemůže trénovat. Anebo trénuje přes bolest. Ale pokud trénujete s bolestí, nemá to smysl. Já jsem se snažila permanentně přicházet na to, co je příčina potíží se zády. Tělo mi dávalo signály, ale nebyla jsem schopná přesně analyzovat, kde je nějaká dysbalance, a co bych mohla zlepšit.“

Nebylo důvodem neumění říct dost?
„Odjet ze závodů bylo pro mě vždycky těžké přijmout, protože já se nikdy nevzdávám! Rozhodně bych nikdy neodjela jen tak. I když jsem seděla v Abú Dhabí v taxíku cestou na letiště a dýchala jsem jen tak nějak napůl, říkala jsem si: Třeba bys to zvládla. Byla to samozřejmě úplná blbost, ale člověk si to vyčítá.“

Kdo vám pomohl přijít na to, že někdy je lepší z pohledu delšího horizontu jeden závod vzdát?
„Musela jsem si na to přijít sama. Musela jsem se naučit si říct: Co bys tam chtěla dělat, když se nemůžeš hýbat? Už bylo na čase, abych to vyřešila a furt nepotlačovala následky. Celkově to je součást procesu práce s tělem i hlavou. Prostě na chvíli se vykašlat na výsledky a zaměřit se na to, co je potřeba udělat pro tělo, aby pak mohlo dávat výsledky.“

Došla jste k tomuto poznání až po přestupu do mezinárodní skupiny švýcarského trenéra Luky Gabrila, nebo už doma?
(přemýšlí) „Myslím, že jsem na to přicházela postupně. Určitě se to nestalo stylem, že bych se jeden den probudila a řekla si: Ježišmarjá, musíš se trošku zastavit! Už když jsem jela na ISL (mezinárodní International Swimming League), zaznamenala jsem obrovské prozření, co se týče rozcvičení před tréninkem a kompenzačních cvičení. Nebrala jsem rozcvičku za něco, co potřebujete ke kvalitnímu tréninku ve vodě. Bylo to pro mě jen něco povinného, co musí sportovec udělat. Vůbec jsem nevnímala, že by to mělo mít významný efekt, protože jsem byla furt zraněná. A najednou jsem viděla, jak se rozcvičují mezinárodní sportovci, i v mé tréninkové skupině. Viděla jsem každý den, co dělají při rozcvičení. Začala jsem tam spolupracovat s jedním fyzioterapeutem z Nizozemska, který je součástí olympijského centra. Viděla jsem, jak funguje a jak je plavání vlastně postavené na suché přípravě. Říkala jsem si: Wow! Jak to, že jsem to nedělala do téhle doby? Bylo mi jednadvacet.“

Pozdě, ale přece. Někteří na to nepřijdou nikdy.
„Fyzioterapeut mi říkal: Že se před každým tréninkem třicet minut rozcvičujeme, je pro nás normální. Dělají to tak už desetileté děti, když přijdou do oddílů. Od té chvíle jsem začala měnit svůj režim, víc se věnovat kompenzačním cvičením a víc poznávat svoje tělo. Bylo to něco, co mi chybělo. Když mě teď bolí rameno, vím, z čeho to je. Vím, že nejde o problém ramene, ale že původ je někde jinde. Tohle jsem se naučila až s přestupem do mezinárodní skupiny.“

Musela jste hodně přemýšlet o kroku z Česka do zahraničí?
„Ne. Po olympiádě v Tokiu jsem měla odejít do Ameriky. Nakonec jsem ale poznala, že tam nechci. I teď hrozně moc děkuju, že jsem tenhle krok neudělala. Pro mě by to rozhodně nebyla cesta. Ale současně jsem věděla, že nechci zůstávat v Česku. Že chci zkusit něco nového, že potřebuji nový náboj. Postupem času to bylo akorát čím dál intenzivnější. Opravdu mě to volalo jinam. Věděla jsem, že když zůstanu stát doma na místě, nezlepšovala bych se, bez ohledu na to, jak bych trénovala. Hlava tomu nebyla ochotná tolik obětovat. Měla jsem to v ní nastavené, že chci jít ven. Jen jsem hledala variantu, kam jít.“

Za hranicemi jste nezměnila jen přístup k rozcvičce. Nahoru jste posunula i techniku.
„Techniku jsem do mého odchodu do mezinárodní skupiny moc neřešila. Měla jsem pocit, že mi všichni říkají, že moje technika je super, že mám krásný plavecký styl. Ale je strašně věcí, které se dají vylepšit, což bylo další prozření. Zjistila jsem: Hele, můžeš se ještě zlepšit i v technice. Začali jsme na tom hodně pracovat a moc mě to bavilo, protože jsem začala plavání víc rozumět dopodrobna. Už to nebylo jen o tom – přijdeš na trénink, odplaveš a zase jdeš. Najednou jsem věděla, co dělám a proč to dělám. To bylo pro mě důležité, aby mě zase plavání začalo tolik bavit. Předtím už jsem v tom postrádala smysl.“

V čem tkví ony detaily k vylepšení techniky?
„Je jich spousta. Třeba že mám zápěstí takhle (ukazuje jej našikmo), místo aby bylo rovně. Je to vysoký loket v záběru pod vodou. Jsou to nohy. Jestli pohyb při kopu vychází správně. Je to střed těla… Prostě všechny komponenty, které potřebujete k plavání, se dají zlepšit a furt pilovat. Když Ariarne Titmusová z Austrálie zaplave světový rekord, není to tak, že by dál techniku neřešila. I když máte dobrou techniku, musí se hlídat na každém tréninku. I tohle pro mě byla novinka. Před přesunem do zahraničí jsem se soustředila na techniku, jen když jsem měla dobrý den a dobrý trénink. V tom případě jsem byla schopná dát focus na techniku. Ale teď ji řešíme intenzivně i v těžkých sériích. Když to hodně přeženu, nyní nechci plavat jediný metr s tím, že bych dělala něco technicky špatně. Čím víc totiž chybu opakujete, tím víc si ji automatizujete. A to jsem chtěla překopat.“

Každý trénink tedy rozebíráte s trenérem na videu?
„Je to určitě každodenní práce, ale není to každý den detailní rozbor u videa. Někdy jde trenér s námi do vody a zkoumá techniku pod vodou i nad ní. Nesmí se to zase přehánět a nesmí se do techniky šťourat moc, aby z toho člověk nebyl zmatený. Zkrátka všeho s mírou.“

Plavete také na speciálním trenažéru, v jakémsi kanálu?
„Jo. Flume channel je jen v málo tréninkových centrech. Jde o strašně drahou záležitost a ne každý stát si ji může dovolit. My tenhle trenažér používáme na Tenerife. Když jsme tam, jsme v něm obden. Aspoň na pár minut si do něj skočíme. Je krásné, že se tam simuluje rychlost závodu, jsou tam kamery, podvodní kamery, trenér může jít dolů, kde vidí plavce pod vodou. Nazvala bych to takovou laboratoří pro plavání. Je to fajn, ale musí se s tím umět pracovat. A není to na každý trénink. Nenaplavou se tam kilometry. Řeší se rychlostní věci.“

Proč se podle vás v zahraničí trénuje jinak než v tuzemsku? A netýká se to jen plavání.