Vittozziová za mnou? Na premiéru to nebylo špatné, říká Vinklárková
PŘÍMO Z ITÁLIE | V jednadvaceti letech prožila svůj debut mezi elitou. A rovnou i na vrcholné události roku – mistrovství světa. „Jestli bylo mravenčení? Možná před nástřelem, taková ta kontrola, jestli mám vše. Ale jinak jsem byla méně nervózní než na MS juniorů,“ přiznala nadějná Tereza Vinklárková, jež při úterním vytrvalostním závodě v Anterselvě dojela nakonec po čtyřech chybách dvaašedesátá.
Jaká to tedy byla premiéra mezi elitou?
„Určitě čekáte, že řeknu, že to bylo něco neskutečného, a vzhledem k fanouškům ano, ale jinak jsem to jela jako každý jiný závod. Nebylo to úplně dle mých představ, nicméně jsem věděla, že to na této střelnici není jednoduché, takže jsem ráda, že jsem tam nechala jen čtyři a za poslední položku jsem celkem ráda. Jsou to zkušenosti. Na trati jsem se snažila nechat vše.“
Co se vám ale honilo hlavou, když jste se postavila na start a před sebou viděla tu plnou tribunu?
„Asi nic. Já jsem vždy před závodem slyšela jen davy lidí, když přijela nějaká Němka, když střílela Dorothea Wiererová, nebo jsem na trati slyšela naše fanoušky, kteří křičeli mé jméno… jinak jsem ale nic neslyšela.“
Nakonec jste za sebou nechala sebou Lisu Vittozziovou, či Mari Ederovou, to je hezké ne?
(směje se) „No nevím, jak pro ně, ale pro mě možná jo. Jsem spokojená. Na premiéru to není špatný výsledek, alespoň se je kam zlepšovat.“
Jaká byla podpora před závodem? Dostávala jste hodně zpráv?
„Jo, ale to bylo spíše takové to, ať si to užiju. Nemyslím však, že jsem si to užila tak, jak si to všichni představovali. Ono je to přeci jen patnáct kilometrů, co si budeme povídat…“ (směje se)
To spíš bolí, než aby si to člověk užíval, že?
„Přesně tak. Když se hrabu někam do kopce, tak už je to těžké s tím užíváním.“ (směje se)
Na druhou stranu, jaké to bylo finišovat pak před tou bouřící tribunou?
„Já jsem to ani moc nevnímala, protože jsem tam soupeřila s Kanaďankou. Ani tam to ale nevyšlo, protože jsem myslela, že jede do jiné stopy, ale ona mi tam ještě vjela zpět, takže jsem ji ani v cíli neutrhla. Spíše jsem bojovala až do konce.“
Okoukával pak člověk ty velké hvězdy, co dělají?
„Spíše na trati. Učila jsem se od těch, co mě předjíždějí, jak to dělají a zkoušela jsem ty přechody jezdit stejně. Na střelnici jsem se však soustředila na sebe, to už je snad správné.“
A před startem? Sledovala kolem sebe WIererovou a spol.?
„Jak se třeba rozcvičují? Asi ne. Připravovala jsem se po svém a šla jsem si do toho tak sama.“
Zaujala mě trochu i vaše přezdívka Tinky Vinky, to je i inspirace z Teletubbies?
„Ano, původně to tak bylo, protože je nás Terez víc, ale museli jsme to nějak rozlišit. Nicméně jsem ráda, že se tahle přezdívka vrací, protože takhle mi říkali na základní škole. Jsem ráda, že se vracím do starých časů. Jsem na to zvyklá.“
Jak se vůbec stane, že slečna z Brna, jako vy, kde moc lyžařských příležitostí není, propadla biatlonu?
„My jsme v žákovských kategoriích, kdy jsem byla ještě v brněnském klubu, dojížděli za sněhem do Nového Města, kde byly ty sněhové podmínky jiné. Mohli jsme třeba trénovat na loukách ve Vlachovicích u Nového Města. A pak jsme samozřejmě stříleli na stadionu. Nebyl to problém, byli jsme tam každý víkend a jeden den v týdnu. Jinak jsme pak trénovali na suchu a myslím, že nám to šlo dobře.“
Nicméně jste asi musela strávit v autě také hodně času.
„Bylo to asi přes hodinu cesty a po tréninku to vyčerpaný člověk prospí. Jako dítěti ten čas utíká pomaleji, ale teď je pro mě hodina cestování úplné nic.“
