Charvátová o životě biatlonistů: ročně trénuju 700 hodin, aplikace na spánek

Biatlonová sezona je v plném proudu. Vánoce se u mě jako každoročně nesly ve znamení tréninků, ale našel se čas i na rodinnou pohodu. Každoročně trávím svátky s rodinou v místech, kde je dostatek sněhu. A jinak tomu nebylo ani letos.

Vánoce jsme oslavili v rakouském Obertilliachu a příchod nového roku v Itálii v Anterselvě. Po celou dobu jsem se tu připravovala na nadcházející závody světového poháru. Někdo si možná takové Vánoce nedokáže představit, ale já jsem si na tento režim  za ta léta už zvykla. Pokusím se vám přiblížit, co všechno obnáší trénink biatlonisty.

Ačkoliv je biatlon individuální sport, čeští závodníci trénují většinu času společně. Český svaz biatlonu pro nás pořádá různá soustředění a organizované tréninky, kterých se až na výjimky účastní téměř všichni reprezentanti.

Důvodů, proč je v Česku lepší trénovat společně, je několik. Jedním z nich je fakt, že jsme malá země a nemáme takovou rozmanitost tréninkových středisek jako v zahraničí. Mnoho sportovců proto využívá stejné areály, ve kterých bychom se tak jako tak potkávali.

Dalším důvodem je časová a organizační náročnost našich tréninků. Pro biatlonistu je docela složité obsáhnout celý trénink sám, protože jsou s tím spojené další úkony na střelnici. Zároveň je důležité, aby na střelbu sportovce dohlížel trenér a všímal si chyb, které někdy i nevědomky děláme. Při organizovaných trénincích tohle kontrolují naši reprezentační trenéři.

Po celé čtyři roky (nynější olympijský cyklus) nás trénuje norský trenér Egil Gjelland, kterému pomáhá matador českého biatlonu Jiří Holubec. Tito dva pánové jsou víc než jen trenéři, poskytují nám dokonalý servis kterýkoliv den v roce. Oceňuji na nich to, že moc dobře vědí, jak jednat se ženami – oba totiž mají dvě dcery.

Egil do tréninku vnesl skandinávskou metodiku, která mi dlouhodobě prospívá. Jiřík koordinuje především tréninky v Čechách a zabezpečuje technickou a organizační strukturu fungování našeho ženského týmu.

Většinu tréninkové přípravy tedy trávím s týmem, buď na soustředěních nebo na společných trénincích v Čechách, kde jsme pod dohledem našich reprezentačních trenérů. Rozhodně jsem ale schopná zvládnout trénink i sama.

Volné dny? Je jich jen 45 ročně

A jak často musí biatlonista trénovat? Já osobně trénuju v podstatě pořád. Je jedno, jestli je víkend, pracovní den, zima nebo léto. Trénink je prostě na prvním místě. Když by se to všechno sečetlo, je to zhruba 700 hodin.

Konkrétní skladba tréninků se liší podle toho, v jaké fázi roku se nacházím. V létě, když se nedá trénovat na sněhu, zařazuju hlavně jízdu na kolečkových lyžích. Nejlépe se trénuje v areálech, kde je kvalitní kolečková dráha a střelnice.

Nejraději mám areál Hraběnka v Jilemnici, který je de facto můj domácký, protože pocházím z oblasti Krkonoš. Areál byl otevřený v roce 2018 díky dlouhodobé iniciativě lokálních samospráv. Krkonoše jsou rozhodně místem zaslíbeným běžeckému lyžování. Tomuto sportu se zde věnují nejen profesionálnálové, ale i spousta rekreačních sportovců.

V posledních letech jsem velkou část letní přípravy strávila na soustředění v Anterselvě. Tady sice kolečková dráha není na úplně nejvyšší úrovni, ale panoramata a prostředí Alp vám vše vynahradí. Kvalitní kolečková dráha je všude tam, kde je možnost jet okruh delší než pět kilometrů. Za takový považuji například Oberhof.

Mnoho tréninků ale musím absolvovat i na silnici za běžného provozu. Kroužit po celé léto na jednom okruhu není přecijen úplně zábavné. Tréninky na silnici jsou většinou dlouhé dvě až tři hodiny. Snažím se při nich rozvíjet vytrvalost v profilově jednodušším terénu, než je ten na kolečkové dráze.

V okolí Vrchlabí jsem si našla několik tras v rozmezí 30 – 50 kilometrů, kde je nižší provoz a přijatelná kvalita povrchu. Z dětství jsem na takové tréninky zvyklá, protože kolečkové dráhy jsou v České republice pouze čtyři (kromě Jilemnice ještě v Jablonci, Liberci a Novém Město na Moravě), a proto není vždy jednoduché se v podmínkách České republiky vyrovnat možnostem tréninku, které jsou v zahraničí. Na silnicích je nicméně nutné dbát zvýšené opatrnosti, a to i vzhledem k faktu, že se na kolečkových lyžích nedá brzdit.

Z dalších tréninkových metod mám ráda taky dlouhé horské výběhy nebo objevování nových míst na silničním kole. Nedílnou součástí přípravy je i trénink v posilovně a samozřejmě střelba. Mnoho času věnuji klidové střelbě, nácviku manipulace se zbraní a tak zvané suché střelbě, tedy bez nábojů.

V zimě pak už člověk nemá kvůli závodům příliš možností něco přitrénovat, a proto jsou tréninky spíše udržovací s vyladěním na závody. V dubnu, když nám skončí sezona, zasvětím většinou celý měsíc regeneraci. Volných dní, kdy ale opravdu vůbec nic nemusím, je za rok přibližně 45. Vychází to zhruba jedenkrát za sedm až deset dní.

Na odpolední šlofíčky si musím dávat pozor

Co se týče regenerace, nejsem určitě člověk, který by to dělal důsledně a svědomitě, tak jak by se mělo. Po celý svůj sportovní život, a to musím zaklepat, mi tělo i přesto funguje dobře, a relativně rychle umí regenerovat.

Z regeneračních metod mám nejraději klasické masáže. Pomáhají nejen mým svalům, ale i mysli. Vždycky se na ně moc těším, protože se tam dokážu skvěle zrelaxovat. Po mnoha letech jsem si našla cestu i k fyzioterapii, ačkoliv kompenzační cvičení nebo strečink stále nejsou mé nejoblíbenější volnočasové aktivity.

Velký přínos také vidím v lymfatických masážích. Přístrojová regenerace, například lymfatické nohavice, nebo elektrostimulátory (Compex) nepatří zrovna k mým oblíbeným. Vždycky mám pocit, že to mé tělo tak nějak zvláštně rozbije nebo naopak rozvláční.

Nedílnou součástí správné regenerace je samozřejmě i dostatečný spánek. Jsem zastánce toho, že osm hodin je dostatečných. Dříve jsem asi spala více, teď naopak ke sportovnímu stáří mi spánek občas chybí. Někdy si musím dávat pozor na odpolední šlofíčky, protože večer pak nemůžu usnout. Když ale cítím, že už nemám kde brát, jsem schopná dva dny jen trénovat a spát, a deficit je pryč.

Jsem spíše noční sova, a k tomu nerada vstávám. Vím, že ve spánkové hygieně bych měla být kolikrát důslednější. Kvalitu spánku si měřím pomocí speciální aplikace, která na základě variability srdečního rytmu ráno vyhodnotí moji míru únavy. Díky tomu pak můžu uzpůsobit trénink. Když aplikace vyhodnotí, že jsem unavená, dávám si raději lehčí trénink a naopak. Musím ale říct, že své tělo znám už za ta léta dostatečně. Ráno mi stačí udělat pár kroků a i bez aplikace hned vytuším, jak se mi bude nejspíš trénovat.