Bormolini o Davidové: Chápu rozladění po konci Egila. Co zjistil o Češích?
PŘÍMO Z RUHPOLDINGU | Do týmu českých biatlonistek přišel po událostech, které mu jeho novou práci úplně neulehčily. Luca Bormolini (37) se přesto chopil role trenéra s nadšením a úsměvem. I když zranění Markéty Davidové mu nějaké vrásky přidalo. V rozhovoru pro iSport Premium a iDnes.cz prozradil, jaké má s týmem plány, jak to mají s Davidovou, ale třeba i to, jak doma v Livignu farmaří. A pozor, ačkoliv je to Ital, s fotbalem u něj moc neuspějete.
Do tiskového střediska v Ruhpoldingu, kde se uskutečnil tento rozhovor, přišel s úsměvem od ucha k uchu. Podle členů týmu je to tak u trenéra biatlonistek Lucy Bormoliniho prakticky pořád. Přitom jeho výchozí pozice u Češek nebyla po odvolání Egila Gjellanda zrovna záviděníhodná, když i Markéta Davidová vyjádřila nesouhlas s koncem oblíbeného kouče. „Naprosto jí rozumím. Pracovala s Egilem spoustu let a já bych se choval stejně,“ říká k tomu Bormolini.
Vedle trenérských cílů prozradil třeba i hlavní rozdíl v povaze Čechů a Italů, který vás překvapí a pobaví. Také zavzpomínal na trenérské začátky v biatlonově exotičtějších zemích, kde musel svěřence učit i lyžovat. „Z tohoto pohledu to byl v českém týmu o dost lehčí začátek,“ usměje se rezident horského Livigna. Jak prožíval vítězství, ale pak i zranění Davidové? A proč si myslí, že jeho svěřenkyně při tréninku nenadávají?
Jakožto trenér českého týmu máte na sobě tyto národní barvy. Byl jste překvapený, když vás Ondřej Rybář oslovil, abyste trénoval české biatlonistky?
„Ano, bylo to překvapení, ale milé.“
Konzultoval jste některé věci ohledně týmu s Evou Puskarčíkovou, partnerkou vašeho bratra Thomase a bývalou českou reprezentantkou?
„Popravdě ne, protože v naší rodině chceme mít oddělené rodinné a pracovní záležitosti. Mám to tak, že v práci by se měly řešit pracovní věci, a když jsem doma, chci trávit čas s Thomasem a Evou, aniž bychom se bavili o biatlonu.“
Neměl jste na Evu vůbec žádnou otázku?
„Ne, vůbec jsme se o tom nebavili.“
O čem tedy spolu mluvíte, když se potkáte třeba při rodinných obědech?
„To je osobní. (směje se) Ne, máme děti, takže když se potkáme, probíráme je a další věci ze života mimo práci. Máme spoustu věcí, o kterých se můžeme bavit mimo biatlon. Naštěstí!“
Dřív jste trénoval biatlonově menší země. Je to pro vás výzva trénovat tak velký tým?
„Ani ne výzva, protože všichni mě vždycky vítají, snaží se, abych se cítil pohodlně. A z toho důvodu je to vždy příjemné. Výzva je to jen tehdy, když vás tam ostatní nechtějí. Ale tady je každý opravdu velmi milý, ať už sportovci, další trenéři, ostatní personál, servisáci, každý se mi snaží pomáhat.“
Jaké to je trénovat ženy?
„Je to dobré. Podle mě není takový rozdíl trénovat muže nebo ženy, protože každý z nich se primárně snaží dělat to nejlepší, co může.“
A co se týká psychologické stránky věci?
(chvíli přemýšlí) „Psychologická stránka věci… No, pokud jste otevření, vnímáte závodníky, potom myslím, že není rozdíl, jestli jsou to kluci nebo holky. Pokud se chtějí s vámi podělit o své pocity, myšlenky, pak na pohlaví nezáleží. Samozřejmě i tady jsou někteří, kteří jsou víc uzavření, a jiní, kteří toho s vámi sdílí víc i o svém životě. Ale nemyslím, že je to dané tím, jestli jsou to holky nebo kluci.“
Italové nejprve mluví, pak přemýšlí
Objevil jste nějaké rozdíly mezi českými a italskými biatlonistkami?
„Ne, myslím, že tady jsou dobré holky. Jsou to dobří lidé. Jasně, každý trenér je jiný, ale nejdůležitější věc je, že tady jsou velmi příjemní lidé.“
Co jste zjistil o povaze českých lidí?
„Já jsem Ital, my jsme trochu víc otevření, řekl bych, protože taková je zkrátka naše povaha. My mluvíme hodně, což ale neznamená, že by Češi nemluvili dost. Ale přijde mi, že Češi dřív přemýšlí, než něco řeknou, zatímco v Itálii mluvíme a až potom přemýšlíme, což je občas problém. Myslím, že jste mnohem moudřejší než Italové, protože je určitě lepší myslet a pak mluvit, než naopak.“
Jak máte rozdělené role v trenérské dvojici s Lukášem Dostálem?
