Z čeho vykvetla zlatá olympijská obhajoba Ester Ledecké v paralelním slalomu na snowboardu? Jaké tajemství v sobě skrývá příprava unikátní obojživelnice v jízdě na jednom prkně a na dvou lyžích? 41letý americký sympaťák Justin Reiter, trenér, jenž dovedl zimní superstar dvakrát na olympijský vrchol, má všechny odpovědi pečlivě srovnané v hlavě a zapsané v malém notýsku. Pokud chcete odhalit tuhle magii, čtěte pozorně dál.
Abychom pochopili podhoubí jedinečného příběhu, vrátíme se nejprve o čtyři roky dřív. Do jedné hospůdky v dějišti předešlých Her v jihokorejském Pchjongčchangu. U stolu sedí bratři Tomáš a Ondřej Bankové, lyžařští trenéři Ester Ledecké, a snowboarďácký kouč Justin Reiter. Společně si dávají pivo na počest senzačního vítězství českého zázraku v superobřím slalomu. První dva už mají hotovo, třetí olympijský závod teprve vyhlíží.
„Popíjíme, povídáme si, vtom Ondra vybouchává smíchem. Absolutně zničehonic,“ vzpomíná Justin Reiter v kavárně kousek od Staroměstského náměstí v Praze, kde se cestou z Pekingu zastavil. „Ptám se ho: Co je? Proč se tak směješ? On: Protože my jsme mohli vyhrát, ale ty musíš, aby sis udržel džob.“ Teď už víme, že Američan z Colorada na to zareagoval, jak nejlépe mohl.
Nejtěžší otázka na úvod - Ester Ledecká jedním slovem?
(dlouze, dlouze přemýšlí) „Vážně zajímavá otázka, ale zatraceně těžká, protože Ester má v sobě tolik charakteristik.“
Ta hlavní?
(zase dlouze přemýšlí) „Je zapálená!“
Když vás požádala, abyste ji trénoval, proč jste kývnul?
„Když jsme začínali spolupráci, byla to velice citlivá situace, protože ona ztratila trenéra. Diagnostikovali mu (Erichu Pramsohlerovi) rakovinu a on odstoupil. Musel jsem přijmout, že Ester, která se stala během toho, co jsme spolu trénovali, mou dobrou kamarádkou, osaměla. Uvědomil jsem si, že to je velká odpovědnost. Bylo to až strašidelné.“
Ale souhlasil jste.
„Nepřicházel jsem za vidinou možné slávy coby trenér Ester Ledecké. Věděl jsem, že přicházím víc jako osoba, která bere závodníky jako lidi, ne jako sportovce. Bylo to takhle: Ok, moje kamarádka potřebuje pomoc, jak to můžu udělat? Jak můžu zůstat nejlepším kamarádem, ale zároveň být nejlepším trenérem? Tak to celé začalo.“
Viděl jste v ní už v tu chvíli výjimečnou sportovkyni?
„Ne, ne. Protože já jsem na ni nikdy takhle nekoukal. Nikdy jsem na ni nekoukal jako na superženu. Koukal jsem na ni jako na dobrou kamarádku a dobrou sportovkyni. Téměř jako na malou sestru, za niž jsem byl najednou odpovědný. A dokonce ani teď ji nevidím tak, jak na ni pohlíží svět. Pořád v ní vidím člověka, ne jenom sportovce.“
Takže váš vztah se změnou rolí příliš nezměnil?
„V mém srdci ne. Ale při pracovní komunikaci z očí do očí zásadně. Když jsme byli oba sportovci a společně trénovali, byla to sranda, plácali jsme blbosti. Ale ode dne, co jsem se stal trenérem, změnilo se to o sto procent. Máme velice jasnou hranici mezi trenérem a závodnicí, je to něco, o čem se bavíme. Takhle to máme nastavené.“
Někdy po tréninku tu hranici překročíte? A vrátíte se zpátky do časů, kdy jste plácali blbosti?
(směje se) „Asi takhle… Třeba po dobrém závodě můžeme trochu zbořit zeď, kterou jsme mezi sebou úmyslně postavili. Zase máme víc legrace a vracíme se do těch starých časů. Víte, někdy musíme absolvovat opravdu náročné dny, emočně složité, a pak je výhodné,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
