Čekaly, čekaly, a dočkaly se! Češky mají z deaflympiády zlato a stříbro

Přitom ještě zhruba o čtyřicet hodin dříve neměla česká děvčata na čem lyžovat! Ačkoliv už druhým dnem vstřebávala zcela odlišnou, vstřícnější atmosféru druhého pořadatelského města osmnácté zimní deaflympiády, Magnitogorsku, jejich vybavení stále trčelo někde na cestě z Chanty-Mansijsku. Z centra autonomní oblasti Jugra do města na řece Ural, jehož okolí je bohaté na naleziště železa a magnetitu, je to nejkratší cestou po silnici 1383 kilometrů. A právě tolik jich musel zvládnout nákladní vůz, napravující obří přehmat organizátorů, kteří neodhadli složitost přepravy alpský ch lyžařů, jejich doprovodu, a samozřejmě i lyží a dalšího nezbytného materiálu.

Dobrá třetina bagáže tak zůstala neodbavena na letišti, narychlo, a pokud možno co nejlevněji, se shánělo velké auto, jenže to mělo – jak zákon schválnosti káže – na trase, kterou chtělo zvládnout za osmnáct hodin, další problémy. Do Magnitogorsku tak sjezdové vybavení dorazilo se zhruba dvanáctihodinovým zpožděním, až v pondělí večer. Nešťastní lyžaři museli oželet nedělní seznamovací rozjížďku, pondělní trénink, a celý program soutěží byl posunut o další den.

„Neměla jsem z toho dobrý pocit. Moc jsem si přála, aby lyže přijely bez jakékoliv úhony a já měla na čem závodit. Táta říkal, když je vykládal na letišti v Chanty-Mansijsku, že moje slalomky jsou ohnuté. Nebylo mi z té nejistoty dobře, představovala jsem možné i nemožné, v jakém stavu je přivezou. Naštěstí je dodali, byť opožděně, v pořádku, a i speciálky na slalom ohnuté nebyly, šlo jen o mylný dojem,“ oddechla si Terez a Kmochová, které pak už nic nebránilo, ponořit se naplno do atmosféry bojů, co na deaflympiádě okusila poprvé i naposledy před dlouhými osmi lety v americkém horské středisku Park City. A už tehdy – při premiéře na zimních hrách neslyšících – obsadila talentovaná dívka v úvodní disciplíně, ve sjezdu žen, první místo!

A historie se měla opakovat. I druhá z českých nadějí, Veronika Grygarová, si v roce 2007 v kopcích nad Salt Lake City prožila deaflympijský křest ohněm. Sjezdu se ovšem tehdy sotva šestnáctiletá dívenka nezúčastnila. I ona byla z dopravní anabáze lyžařského materiálu mezi ruskými městy v rozpacích. „Bylo to dlouhé otravné čekání, už jsem strašně chtěla lyžovat a pořád nevěděla, co dělat. Vymýšlel se náhradní program – kondiční cvičení, běhání. A pak jsme se v pondělí kolem poledne dozvěděli, že se auto porouchalo a přijede ještě později. Hlavně, že vůbec dorazilo,“ oddechla si rodačka ze Vsetína.

Sjezd mužů a žen, plánovaný na poslední březnový den, se jel až na Apríla. Ve středu 1. dubna v půl deváté ráno vyrazila první závodnice, Rakušanka Brunnbauerová, do třiadvaceti zatáček a 34 vytyčených branek za slunečného počasí. Nálada našich děvčat byla odlišná. „Byla jsem trochu nesvá, protože v tréninku se mi dvakrát za sebou nepovedlo ideálně projet jednu a tu samou bránu. Měla jsem obavy, abych to na problematickém místě nezkazila i v závodě, naštěstí, na třetí a nejdůležitěj& scaron;í pokus už jsem ji projela dobře. Jinak nervozita byla v zásadě zdravá, a já jsem vždy před důležitou soutěží nervózní,“ svěřila se největší favoritka sjezdu, a nejrychlejší z žen v úterním tréninku, Tereza Kmochová. Druhá z Češek a druhá z tréninkových jízd, Veronika Grygarová, se cítila uvolněněji. „Až mne to překvapilo. Ráno jsem měla dobrou náladu a také na startu jsem na sobě nepozorovala žádný velký stres.“

V nadmořské výšce 940 metrů, kde bylo umístěno startovací zařízení, ukazoval teploměr na nulu. V cíli o 450 výškových metrů níže pak čtyři stupně pod bodem mrazu. Hned na začátku se závodnice, nejen s pořadovým číslem tři jedoucí Tereza Kmochová, musely vyrovnat s poněkud neobvyklým profilem sjezdovky. „Horní pasáž je v lyžařském areálu Metalurgu Magnitogorsk velice placatá a skoro vůbec to tam nejede. Navíc občas fouká protivítr z rozlehlé sibiřské pláně. Potom se to al e sklopí a následuje nádherná trať, hodně klouzavá, s několika technickými pasážemi. Lepe se mi povedla právě technická část, víc než ta klouzavá. V podstatě to ale byla jízda podle mých představ. Velké díky patří i servisákovi, mému tátovi, který mi lyže dobře namazal,“ usmívala se Tereza poté, co získala zlato.

A dojmy ze závodu v podání Veroniky Grygarové? „Povedl se mi, jsem spokojená. Drobný problém byl krátce po startu, v místě, co zm&iac ute;nila Tereza. Jelo se tam chvíli do kopce a bylo to moc pomalé. Tak jsem si umanula, že během další jízdy nesmím udělat chybu, což se povedlo,“ nešetřila úsměvem o necelý rok mladší kolegyně z národního deaflympijského týmu, startující jako poslední ze sedmi zúčastněných žen. A když se dole pod svahem podívala na výsledkovou tabuli, s radostí zjistila, že se s náskokem 39 setin posunula na konečné druhé místo před Slovinku Anju Drev.

A jak umístění na stupních vítězů hned v první soutěži alpského lyžování ovlivní další působení mladých Češek na deaflympijských hrách v Rusku? „Dnešní výsledek je úžasný. Užívala jsem si ho. A doufám, že díky tomu se v dalších dnech oprostím od zbytečného stresu,“ přeje si Grygarová. „Za zlatou medaili jsem ráda, moc pro mne znamená! Snadněji se mi ale závodit nebude, protože každý závod beru jako nový a chci se v něm zase umístit co nejlépe,“ doplňuje odlišný pohled Kmochová.

A jak dopadli naši lyžaři v kategorii mužů? Český trojlístek se neztratili, i když na pódiová umístění to zatím nebylo. Nejlépe skončil na patnáctém místě v poli šestadvaceti závodníků Jan Konvička.

Výsledky – sjezd žen:

1. Tereza Kmochová (ČR) 1:20.46

2. Veronika Grygarová (ČR) 1:22.07

3. Anja Drev (Slovinsko) 1:22.46

Výsledky – sjezd mužů:

1. Philipp Steiner (Rakousko) 1:15.06

2. Giacomo Pierbon (Itálie) 1:16.94

3. Philipp Eisenmann (Německo) 1:17.96

15. Jan Konvička (ČR) 1:21.70

19. Martin Látal (ČR) 1:22.71

23. Jiří Hartig (ČR) 1:25.38