Saudek o focení hvězd: Problém se Sáblíkovou i napětí mezi desetibojaři
Dlouhých deset let byl, vlastními slovy, člověkem, který stojí na zemi a dívá se na noční oblohu plnou zářících hvězd. Fotograf Jan Saudek stvořil při fotografování armádních sportovců na výroční kalendáře výjimečnou sbírku snímků, které uspořádal do unikátní knihy s názvem Hvězdy. „Ze všeho nejvíc si přeju, aby se ta kniha dobře prodávala, protože já v mém věku platím ještě alimenty, víte?“ pobavil publikum při středečních oslavách 70 let založení Dukly.
Jaké to je fotografovat hvězdy?
„Jediný problém byl s jedním chlapíkem, se zápasníkem sumó panem Pořízem. S ním jsem měl vymyšlenou fotku, která by byla světová. Ale to už je pozdě, to už se nedá nic dělat. A pak byly problémy s mladou Sáblíkovou, která si myslí, že je muž. Ale jinak byli všichni skvělí.“
Copak, trvala snad Martina Sáblíková na kalhotách?
„Měli s trenérem takové zvláštní požadavky... Ale já si to můžu dovolit říkat, ona už teď v Dukle není.“
Prý jste jednou přemlouval desetibojaře Romana Šebrleho, aby dělal kliky kvůli naladění svalů...
„To je normální rozpumpování. Já jsem je dělal s ním. Říkal, že poctivé. Je to príma kluk a něco dokázal. Já nevím, jestli ten jeho rekord už je překonán...“
Je.
„Škoda. Ale nevadí, on se teď živí jinak, snad hlásí v televizi. Ale znám ho dodnes jako výborného chlapa.“
Vy jste taky jednou dal dohromady Romana Šebrleho, Tomáše Dvořáka a Roberta Změlíka, což je poměrně výbušná kombinace...
„Myslím, že tomu se říká slovensky prieser… Copak pan Změlík, ten byl v pořádku, ale tamti dva pánové se nějak nemilují. Vzniklo obrovské napětí, ale nějak jsem to ukočíroval. Podobný problém jsem měl s jednou tenistkou, kterou měl nějaký koulař zdvihat na ruku a ten šíleně žárlil. A atmosféra zhoustla. Ale fotky jsem udělal.“
Ostatní splnili, co jste po nich požadoval?
„Já jsem nechtěl žádné nesmysly. Chtěl jsem, aby byli důstojní a slušelo jim to. A byli důstojní a slušelo jim to.“
Na titulní stránce knížky vašich fotografií armádních sportovců je unikátní fotka tří olympijských vítězů v oštěpu, jak vznikala?
„Všichni byli skvělí. A paní Zátopková tenkrát byla pohyblivější, což bych jí přál ještě na další čas. A já osobně si namlouvám... Ne, že je to největší fotka na světě, ale je to historie. Je to fotka historických osobností. Že je to právě oštěp? Nevím, zřejmě jsme se kdysi živili lovem zvěře nějakými kopími.“
Byla na oštěpařích vidět souhra?
„Ochota spolupracovat. Protože oni zřejmě vycítili, že nehodlám nikoho exploatovat, zesměšňovat nebo trápit. Fotografuju vždycky jenom pár minut a zůstalo mi to dodnes. Ale nesmí to být odflinknuté.“
Z té fotky je cítit přímo rodinná pohoda, byl to váš cíl?
„V podstatě je to matka, syn a dcera, nebo vlastně vnučka. Je to obrázek rodiny. Pokud vím, tak Dana děti neměla, ale to je úplně jedno. Je to rodinná fotka. A zároveň jsou to velice slavní lidi.
Když se ohlédnete zpátky, co nejvíc vás z tohoho projektu vzalo za srdce?
„To nechám na divákovi. Fotograf je hovado, který tomu nerozumí. To musí posoudit případný divák. Já bych jenom chtěl, aby se ta kniha prodávala. Já mám pevný honorář, ale přál bych si, aby si ji lidi kupovali.“
