Pollert: Sport by se teď měl přikázat! Sledování masáže v TV vede k úzkosti
O tom, že kdysi prodal olympijské medaile a výtěžek věnoval drogově závislým, se popsala spousta papíru. Jeho názory nikdy nebyly tuctové. I dnes jde Lukáš Pollert tak trochu proti proudu. Je pro obnovení normálního fungování sportu, koronavirus považuje za jistou lekci. Výstrahu, abychom si uvědomili, že společnost potřebuje sport, kulturu a podstatně míň stresu. „Je paradoxní, že nám to řekl koviďák, takovej neviditelnej skrček. Beru to jako znamení vyšší moci – že takhle ne,“ říká anesteziolog, jehož prací jsou i osmihodinové transplantace plic, a otec šesti dětí, které se začínají věnovat vodnímu slalomu, v němž on sám kdysi exceloval.
Nedávno oslavil životní jubileum, padesátiny. Tedy spíš neoslavil. „Jsme velká rodina, u nás je narozenin osm do roka. To je pak taková inflace svátků a narozenin, že to člověku zevšední,“ říká Lukáš Pollert, bývalý vodní slalomář, olympijský vítěz z Barcelony a stříbrný z Atlanty, který dnes pracuje jako lékař anesteziolog. Svých šest dětí přirozeně vede ke sportu „Ví se, že sportovci jsou nemocní míň. Kdo sportuje, mívá lepší imunitu,“ dodává.
Mělo by se podle vás dnes už dovolit normálně sportovat?
„Co dovolit! Já myslím, že by se to mělo přikázat. Jako se přikázalo nošení roušek, teď by měl přijít vládní příkaz, že lidi musí sportovat. Abychom nebyli tolik ohrožení, musíme být jako lidstvo vždy připravení. A koukáním na televizi a sledováním té mediální masáže se spíše propadneme do mrzutosti, úzkosti a trudomyslnosti. Připravený bude ten, kdo chodí běhat, jezdí na kole, plave a tak dále. Člověk by měl každý den věnovat nějaký čas sportování. Zajímavý byl počin krizového štábu v prvních týdnech nouzového stavu: zákaz sportování a ponechání otevřených trafik s tabákovými výrobky.“
Sport se vlivem opatření proti šíření koronaviru prakticky zastavil. Jak ho zase nastartovat?
„Jednoduše! Otevřou se všechna sportoviště a divákům a fanouškům se taktně naznačí, že jejich místo není na tribuně a u obrazovky, ale na tartanu, antuce, trávníku nebo na divoké vodě na Vltavě. Kdo sportuje, mívá lepší obranyschopnost proti infekcím a bývá méně často nemocný. Navíc se ukázalo, že ti, co koronavirem vážně onemocněli, většinou už nějak chronicky nemocní byli. Často jsou to kuřáci, lidi s nadváhou, diabetem, vysokým krevním tlakem, ti, co žijí ve stresu.“
Jak se ale stresu zbavit? Stačí na to pohyb?
„Nestačí, měl by být v rovnováze s duševní činností. Někdy je vhodné tančit, jindy skákat nebo běhat, boxovat, něčím házet či střílet. Není to složité, ale mělo by to ladit. Pro mnoho lidí (a školáků) je také pětidenní pracovní týden moc. Možná, že by se zase mohlo uvažovat v rámci boje proti koronaviru o redukci pracovních dní na čtyři. Aby lidi nebyli přepracovaní. Měli by se podporovat malí podnikatelé, ti dělají pohodu ve společnosti, mají ty malé výrobničky, kavárničky, pivničky, prodejničky… A také kultura! Divadla, koncerty, filmová produkce, spisovatelé, sochaři, malíři, hudebníci, básníci, filosofové, zpěváci, zkrátka celá kulturní mašinérie, mnoho let opomíjená, by se měla dát do pohybu a trochu to lidstvo zkulturnit. No, to jsem asi už přehnal.“ (směje se)
Tohle nám tedy podle vás říká koronavirus?
„Hnali jsme se za tím, abychom měli každý rok nový mobil nebo auto… Já to teď beru jako znamení vyšší moci – že takhle dál ne! Už ta malá Greta se tuze snažila sdělit světu cosi o uhlíkových stopách a přijde ještě menší a mladší koviďák a doslova během několika hodin zastaví letecký provoz na celé planetě. Stejně tak výrobu aut. Je paradoxní, že nám to řekl virus, takovej neviditelnej skrček. A v podstatě nás donutil před ním pokleknout, zamyslet se a přehodnotit priority. Ve zdravém těle, zdravý duch, to bychom měli mít pořád na mysli. Jo a ještě veselá mysl, půl zdraví, to taky není úplně od věci, ne?“
Dobře, pojďme zpátky ke sportovním soutěžím. Umíte si představit třeba ligový fotbal bez diváků?
„Já ano, ale fotbalisté asi ne. Většina sportovců tvrdí, že jim fandění pomáhá k lepším výkonům. Mně ten hluk vadil, když jsem závodil. Potřeboval jsem se soustředit. Při maximálním výkonu se pohybuji na tenkém ledě a jakékoliv hlučné rušení by ten led mohlo snadno prasknout. Každopádně zápasy už by se hrát měly. Ale pokud fotbalisti potřebují k tomu, aby dali gól, řev těch, jak se jim říká? Kotelníků… dobrá, to se nedá nic dělat. Pravda ovšem je, že takové hlediště semeništěm virů klidně může být.“
Má smysl omezovat konání sportovních akcí počtem padesáti nebo sta osob?
„Nejmasovější sport je asi fotbal, tam hraje celkem dvaadvacet hráčů, to by na tak velkém hřišti nemělo vadit. Kdyby mělo být dvaadvacet lidí třeba v ringu, neřeknu. Tam si dají přes hubu jen dva a virus by to jistě schytal od obou. Když nebudou hromadné starty, jako u maratonu, dá se sportovat zcela neomezeně. Většinou jsou to málopočetné partičky. Žádné střídačky. Je nouzový stav, hrálo by se celý čas. Městská hromadná doprava je mnohem horší.“
Mé úsilí v pádlování nesměřovalo k olympiádě
Rozumím tomu dobře, že nevidíte velké riziko v obnovení soutěží?
„Nejsem epidemiolog, takže to hodnotím jako běžný občan. Pokud někdo řekne, že když se utká Slavia se Spartou, vznikne tam semeniště nákazy, tak asi hrát nemůžou. Já si to ale nemyslím. A velké soutěže, jako je olympiáda, jsou už beztak přesunuté na příští rok a podle mě je to též znamení k jisté revizi takového megaprojektu. Mohly by si jednotlivé sporty, mezinárodní sportovní svazy, udělat vlastní významné soutěže. Jako už Wimbledon a ostatní tenisové grandslamy, mistrovství světa ve fotbale, NHL, NBA… Jednotlivé svazy si mohou stanovit vlastní kritéria účasti nejlepších sportovců, bez zásahu restrikcí vyšší moci, v tomto případě MOV.“
Myslíte revizi projektu pořádání olympijských her jako takových?
„Ano, myšlenka účasti na úkor výsledku je již překonaná. V současné době by se taky asi už nepořádal všesokolský slet nebo spartakiáda…. Vzhledem k inflaci počtu moderních, atraktivních sporů, jako je třeba florbal, není nadále možné udržet účast zastoupení všech sportů, včetně států. Pokud jsou již nastavené restrikce počtu sportovců na 10 000, tak výběr jednotlivých sportů na OH musí být jen v rukou silných lobbistů. Bohužel finanční podpora je výrazně asymetrická ve prospěch olympijských sportů a zde vidím velkou neomluvitelnou nespravedlnost.“
Kdo je Lukáš Pollert |
| Narozen: 24. března 1970 (50 let) Bývalý vodní slalomář, dnes lékař anesteziolog ve Fakultní nemocnici v Motole Největší sportovní úspěchy: olympijský vítěz z Barcelony 1992, stříbrný z OH 1996 v Atlantě, stříbrný na MS 1997, bronzový na ME 1998 a 2000 (vše v kategorii singlkanoistů). Zajímavost: S partnerkou vychovává šest dětí, Emu (ročník 2003), Jana (2005), Antonína (2006), Metoděje (2009), Juliánu (2011) a Leu (2014). |
Jakou?
„Jsou sporty, které jsou pro mládež atraktivní, zdravé, ale nejsou na listině OH. Přitom, a to je paradox, je tam střelba z malorážky či vzpírání, a to zrovna nejsou moc zdravé sporty. Vzhledem k velkému počtu olympijských sportů musí MOV snižovat počty sportovců v kategoriích a to vede snižování kvality závodu. Za jeden stát může závodit jen jeden sportovec, ale často i druhý nebo třetí v pořadí by měl šanci zvítězit. Pak takové mistrovství světa, kde může startovat podle světového žebříčku třeba 50 nejlepších na světě, má nesporně vyšší úroveň. Myšlenka společné účasti sportovců z celého světa díky obrovskému rozmachu nových sportů a i zapojení stále více zemí mně připomíná stavbu Babylonské věže, která byla podobnou ambicí. Proto se i tenkrát Bůh zamračil a rozehnal stavitele do všech koutů světa, co že to za takový nesmysl budovali. Jak známo příběhy z Tóry se stále opakují.“
Olympiáda se letos hodně řešila, její odložení některé sportovce dost zaskočilo. Kdyby něco takového potkalo během kariéry vás, asi byste se nehroutil, že?
„Určitě ne. Mně by to bylo úplně jedno. Mé usilí v pádlování nikdy nesměřovalo k olympiádě, já jsem prostě chtěl porazit Tonyho Estangueta a další jména, která dnes už samozřejmě nikdo nezná, ale byli to mí soupeři. Mým cílem bylo porazit je vždycky a na všech závodech. A jestli to bylo zrovna na olympiádě, na tom mi vůbec nezáleželo. I když, to slovo porazit zní tak agresivně. Použil bych raději jiný výraz – předjet. Každý takový závod nás všechny posunul dál.“
Vaše děti se věnují vodnímu slalomu jako kdysi vy, vozíte je na kanál do Troje. Jaký tam dnes panuje režim?
„Moc jsem nepochopil, proč nemůžou do sprch, ale můžou třeba do Hornbachu… Ve sprše se virus maximálně smyje a odteče do kanálu. Když člověk sportuje třeba ve fitku a nejde se pak osprchovat, má to na svědomí daleko větší diskomfort, s nímž pak přímo souvisí porucha imunity a následně nějaká viróza. Člověk by měl žít zdravě, trošku dodržovat základní hygienické návyky. Když je někdo upocenej, má se jít osprchovat. Když šmatlá rukama bez rukavic po zábradlí, má se pak jí umýt… To jsou prostě základní věci, které se dodržovaly stovky let, a my na to teď znovu přicházíme. No ale k té Troji, tam jsou tak velké vlny, že se tam ten virus neukáže, takže tam je v této souvislosti bezpečno.“ (směje se)
Taky už s dětmi čekáte, až se rozběhnou závody?
„Nic jiného nám nezbývá. Za mě by vůbec nebyl problém povolit soutěže bez diváků. Například vodní slalom přece není kolektivní sport, ale individuální. Určitě se tam dodržují rozestupy. Stát by svou starostlivou pozornost měl spíše zaměřit na skutečný problém, například vysedávání u monitorů. Každý den by mohl, třeba od osmi večer do sedmi ráno, vypnout plošně televizní vysílání i s wi-fi. Když může stát deseti milionům lidí přikázat, aby nosili roušky, proč by nemohl přikázat čtyřem televizním a telefonním stanicím, aby vytáhly vysílače ze zásuvky? No, to se asi nestane. To by musel být ten koronavirus jiný bourák.“
Když mluvíme o rouškách. Jako lékař jste na ně zvyklý, jak ale vnímáte jejich plošné používání? Lidi s rouškami i běhají nebo jezdí na kole.
„To si moc neumím představit, že bych to dělal. Nicméně ani zde nepanuje jasná shoda mezi odborníky. Jediné jisté je, že když je někdo nemocný, chrání tím okolí. Rouška mi vadí hodně, i když ji mám každý den na operačním sále. Nicméně pokud je povinná, byť si myslím své, budu ji určitě nosit.“
Nepřijde vám, že některá opatření proti šíření koronaviru byla příliš přísná?
„Ty první dny, ta unisono mediální vlna po celém světě podněcovala společný postup a strach. Roztříštěnost názorů nestraší zdaleka tolik co jednota. Díky letecké přepravě se virus rychle rozšířil do celého světa. Strach pak opravňoval kroky jednotlivých vlád včetně té naší, takže se zastavil provoz v celé republice téměř z hodiny na hodinu. Asi logicky.“
Naše děti musí dělat jeden sport
Jak se to projevilo u vás v nemocnici?
„Byli jsme perfektně připravení. Očekával jsem, že přijde spousta těžkých případů a já budu obsluhovat pět plicních ventilátorů a pět mimotělních oběhu najednou. Ale to se nestalo. Lavina případů nepřišla, jenže my jsme propustili všechny lehčí pacienty, zastavily se plánované operace… Navíc lidi se bojí jezdit do nemocnice, ačkoli mají alarmující příznaky srdečního selhání, mrtvice nebo prošvihnuté akutní břicho.“
Tohle se ale úplně předpokládat nedalo, že?
„Samozřejmě! V těch prvních dnech se nedalo téměř nic jiného dělat. Teď jsme ale v situaci, kdy se začínáme rozkoukávat po tom, co se stalo. První dva týdny byly hezké, lidé si pomáhali a měli stejný cíl. Zničit kovid. Připomínalo mi to prvních pár euforických měsíců po sametové revoluci. Všichni chtěli zničit komunisty a estébáky. Ani jedno se nepovedlo. Kdysi se rozhádalo a rozpadlo Občanské fórum. Nyní se krizový štáb, včetně ekonomů a lékařů pře o zvolenou taktiku boje s nepřítelem. Vypadá to, že tak přežijí komunisti, estébáci a i ten malý nevidititelný skrček. Je to podobné, jako když se uskutečnil nálet na Drážďany, všecko se rozbombardovalo, Německo kapitulovalo a pak se desítky let odklízelo rozbombardované město. Jenže Německo kapitulovalo, ale ten virus vůbec! Ten tady bohužel zůstal a skrytě si mne ruce a pravděpodobně se nám ještě někde objeví, možná dokonce posílí. A s tím se nedá nic dělat, musíme s tím počítat.“
Říkáte, jak je důležité sportovat. Sportujete?
„Moje děti sportují, já tolik ne. V zimě jezdíme na hory do Špindlu. Ony se tam rozptýlí po kopcích, všechny totiž odmalička umí jezdit samy, a já si dokonce můžu sám sjet černou sjezdovku nebo se stavit na kafe u Radka Kebrleho (chirurg pocházející z lyžařské rodiny ze Špindlerova Mlýna, operoval například ruku Petry Kvitové). Děti si v areálu lyžují a já je pak někde objevím.“
To jste si hezky zařídil…
„Přijedeme tam vždycky s jedním velkým batohem, který máme nahoře u bufetu. A musím říct, že máme štěstí. Bufety jsou všude děsně drahý a všude píšou, že je tam zákaz vlastního jídla. Ale za moji rodinu a mé děti musím poděkovat, nás tam tolerují. My tam vytáhneme z batohu takové ty historické hliníkové krabice s rohlíky se salámem. Jako zamlada.“
To jsme probrali lyžování, čili zimu. Co v létě? Chodíte si zapádlovat?
„No to vůůůůbec! Já jsem pádloval do roku 2000, pak jsem pádlo odložil a věděl jsem, že se k tomu nikdy nevrátím.“
Ani nejezdíte na vodu?
„Jezdívali jsme, když byly děti malé, na horní Vltavu, kolem Soumarského mostu. Tam se mi to líbí, jezdí tam málo lidí. To je docela jiný obrázek vodáctví než z Vyššího Brodu dolů. Tam je to opravdu vodácký masakr, vodácký dizástr, apokalypsa… Prostě strašný. Ale Soumarák je vodácká romantika, Nikde nic, žádný sprchy, čistá voda, klid, tam je to hezký. Jezdívali jsme tam na pánskou jízdu s dětma a letos nejspíš pojedeme zas.“
Máte šest dětí, to je hodně neobvyklé. Prozradíte recept na logistiku při tak velké rodině?
„Děti musí dělat jeden sport, v našem případě vodní slalom, a máme jedno velké auto, to je jasný… Už samotný věkový rozdíl má důsledek v tom, že závodí v různých kategoriích, což s sebou nese různé závody v různých částech země, ale ve stejný čas. Ale jde to. Ty starší třeba vezmou rodiče kamarádů.“
Váš syn Jan je ale velmi talentovaný lyžař, startoval na olympiádě dětí a mládeže…
„Myslím, že od příštího roku už se bude taky věnovat víc vodě. Vodní slalom je levnější, dá se bydlet v Praze a na trénink dojet na kole nebo tramvají. Ve Špindlu se musí někde bydlet, musí se děti vzít ze školy a já si musím vzít dovolenou. A ještě stihnete jen dva tréninky za týden, čtvrtek a pátek, protože v sobotu a neděli jsou závody. Pokud se tedy nechcete přestěhovat na hory. Třeba Janek Ledecký tam muziku dělat může, ale já tam těžko můžu dělat kardioanesteziologii. A navíc Ester má jen jednoho bráchu, u Záhrobských byly taky jen dvě děti.“
Jak si vůbec jako anesteziolog na špičkovém pracovišti můžete plánovat práci? Vlastně se ptám, jak často se dostanete s dětmi na trénink nebo na závody.
„V Troji jsem klidně i několikrát týdně, o víkendu jezdíme do Roudnice nebo do Brandýsa. V nemocnici mám normální pracovní dobu od sedmi do půl čtvrté. Když mám transplantační příslužbu, musím za tři až čtyři hodiny dorazit na sál, když je třeba. Lyžujeme ve Špindlu, a když dostanu avízo, sbalíme saky a paky a jedeme. Pokud mám kardiochirurgickou příslužbu, musím být na sále do půl hodiny. To stihnu i z Troje, mám to vyzkoušené.“
V práci jste třeba osm hodin na sále, pak přijdete domů a začne na vás mluvit šest dětí, to je slušný zápřah. Jak odpočíváte?
„Na zahradě. Rejpu se v záhoně, zrovna tam mám plevel, tak něco odplevelím, něco zasadím, něco zastřihnu, něco přivážu… Zahrada je relax.“
Když se ohlédnete za svou kariérou, co se vám nejvíc vybaví?
„Byl to mžik, zlomek sekundy… Ale viděl jsem kus světa. Toho si na tom cením nejvíc. Ani ne tak těch závodů, ale řeky a místa, na která se už asi nikdy nepodívám.“
