Na barcelonské olympiádě v roce 1992 vyhrál, o čtyři roky později bral stříbro. Kanoista Lukáš Pollert je nepřehlédnutelnou figurou českého sportu. Lékař, muž pevných názorů, navíc otec šesti dětí. Jedno z nich, 14letý Jan, pokračuje v rodinné tradici na vodě v kanoi, ale válí i na lyžích, účastnil se nedávné Olympiády dětí a mládeže. „Ve svém věku je mnohem lepší než já,“ říká slavný táta.
Sedíme spolu v autě hned vedle sjezdovky. „Vzal jsem si blbé boty, tak si jdu trochu ohřát nohy,“ vykládá 49letý olympijský šampion, který si sportovní fanoušky získal nejenom tím, jak se mezi vodními brankami mistrně pohyboval, ale i neortodoxním přístupem. Olympijské medaile prodal a peníze věnoval charitě na boj proti drogám. Jeho syn Jan umí kličkovat také mezi těmi vodními, ale i na sněhu. „I když jako Pražák to má těžký,“ uznává anesteziolog z Motola.
Jaké to pro vás je sledovat syna na olympiádě?
„No, tohle není olympiáda. To je spíš taková hra na ni. (usměje se) Je to soutěž jednotlivých krajů, které imitují státy. Což je fajn. Disciplín není mnoho, ale hrozně se mi líbí, že její součástí byla i hra na klávesové nástroje.“
Opravdu?
„No jasně. Tím si mě pořadatelé získali. Protože na olympiádách se dřív soutěžilo třeba i v kreslení, byli tam hudebníci. Šlo také o umění. To je teď trošku jinak, takže tohle se mi líbí.“
Sníte o tom, že se Jan probojuje i na tu opravdovou, velkou olympiádu?
„Pro mě to nikdy nebyl vrchol. Jestli se mu v jeho životě náhodou objeví a on ji absolvuje, je to na něm. Když se k tomu nachomýtne, proč ne? Možná to bude vnímat jinak, ale pro mě to nebylo něco mimořádného, k čemu jsem se upínal. Neměl by to být cíl. Víme, že pro mnoho sportovců to tak je a razí heslo, že není důležité vyhrát, ale… (přemýšlí) Nebo jak to vlastně je?“
Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
„Já to měl naopak. Potřeboval jsem vyhrát, ne se účastnit! Protože jsem sport dělal proto, abych porazil soupeře. Ne, abych se s nimi zúčastnil. To s nimi pak člověk může zajít do hospody a tam pokecat.“
Vyptává se vás syn na olympijské zážitky?
„Vůbec ne. Asi ví, že pro mě olympiáda nehrála žádnou zásadní roli. Ani v životě, ani jinak. V té době to pro mě znamenalo mnoho, to ano, ale je to pryč. Zůstává z toho už jenom to, že teď spolu děláme rozhovor a lidi mě poznávají, chtějí podpisy. Takže vždycky v tu chvíli si uvědomím, že jsem byl na olympiádě. Nebo když mě pořadatelé požádali, jestli bych za Prahu nenesl při slavnostním zahájení dětské olympiády vlajku. Při takových chvílích mi dojde, že jsem byl úspěšný ve sportu a funguje to ze setrvačnosti. Ale o samotné olympiádě už to není. Děti už vzhlíží k jiným sportovcům, což je normální. Mají svoje idoly. I já jsem obdivoval Olgu Charvátovou, Ingemara Stenmarka. Nebo Pirmina Zurbriggena, ten jezdil krásně! Takže to, že jsem někdy jezdil já, už je dávno pryč.“
Vy jste k lyžím tíhnul odmalička, že?
„Ano, začínal jsem na nich. Dokonce jsem byl na lyžařském gymnáziu ve Vimperku, ale jenom rok.“
Proč jste tam nevydržel déle?
„Měl jsem ve škole samé čtyřky, byl to ještě k tomu rok 1985, kdy se nedalo moc trénovat venku na ledovcích. Už přicházelo globální oteplování, podmínky na našich horách byly horší a horší.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
